Pokud vidláci přehlasují pražskou kavárnu, bude to i v její prospěch

Jistěže existuje snaha stavět ony dvě skupiny obyvatel, které zpravidla hlasují ve volbách odlišně, proti sobě. Na druhé straně, nedejme se mýlit, ve skutečnosti jsou jejich zájmy a potřeba podobné, jen si to „kavárníci“ nepřipouštějí, nebo si to připustit nechtějí.

Zájmy

Existuje zcela jistě Maslowova pyramida potřeb, kdy na její bázi jsou ony potřeby, bez nichž se člověk neobejde jako biologický organismus a následují potřeby stále méně významné, až do té špičky, bez níž se lidé mohou docela dobře obejít, nebo je nějak snadněji substituovat.

Důležité je, že „vidláci“ vytvářejí hodnoty blízké bazi oné pyramidy. Včetně toho, že ekonomicky zajišťují celou společnost. Abychom měli co jíst, potřebujeme „vidláka“, který vyrobí příslušné potraviny, případně vyrobí nějaké hodnoty, za něž ty potraviny koupíme v zahraničí. Abychom měli kde spát, potřebujeme „vidláka“, který postaví dům (a jiného, který vyrobí příslušný stavební materiál).

Potřebujeme se kulturně vyžít?

A tady už nastává problém, protože vidlákovi bude často stačit místní dechovka a pár ochotníků, zatímco pražská kavárna je plná „nepostradatelných“ umělců s „vysokou uměleckou hodnotou“.

Pochopitelně, s těmi jakž takž užitečnými (leč zbytnými) umělci sedí v té kavárně i spousta různých aktivistů, politiků a podobných zjevů, z nichž není užitek naprosto žádný, jen vytvářejí nejrůznější komplikace práce i života obecně těm „vidlákům“.

Nikdo z nich si ovšem neuvědomuje, že padnou-li „vidláci“ a přestanou produkovat hodnoty pro spotřebu i směnu, oni sami nebudou mít co jíst. Byť třeba mají rezervy vyšší, ale i ty dojdou, nebo mohou být znehodnoceny.

Demokracie

„Vidláci“, přestože jsou údajně hloupí a mají „prochlastané a prokouřené mozky“, velice dobře vědí, jaké podmínky potřebují pro svou práci. Je jim jasné, že většina z nich v případě zákazu aut, který podporuje pražská kavárna, nebude moci dojíždět za prací a skončí na sociálních dávkách (případně kombinovaných s malovýrobou vlastních potravin, mají-li k něčemu takovému podmínky). Z toho důvodu podporují ty politiky, kteří se k podobným šílenostem stavějí kriticky, či alespoň skepticky.

Pokud by „nastalo“ referendum o odchodu z EU, která je nevyčerpatelným zdrojem podobných nesmyslů, „vidlákov“ by naprostou většinou hlasoval pro ten odchod. Právě proto, aby si udržel možnost pracovat a prací vytvářet hodnoty.

Pražská kavárna by zcela jistě hlasovala v takovém referendu pro setrvání. Jednak je část z ní napojena na nejrůznější penězovody, které luxují peněženky „vidláků“ a alespoň občas něco ucvrknou do kapes kavárníků, jednak chápe, že bez EU by mnozí z kavárníků museli začít pracovat, aby se uživili (což je pro ně představa srovnatelná s představou smrti).

V podstatě je určité neštěstí, že práce je v současné době natolik efektivní, že jeden pracující je s to uživit +- jednoho parazita. Ještě za socíku toto nebylo, a proto byli parazité v systému („budovatelé socialismu“) masově přečísleni, což se projevilo v roce 1989.

Ekonomika

I v následujících volbách se alespoň částečně (přímé presidentské pravomoci nejsou příliš velké, avšak president má i jiné možnosti k uplatnění svého vlivu) bude hlasovat o tom, jestli režim bude pro „vidláky“, tedy lidi vytvářející hodnoty, z nichž žije v podstatě (mimo zahraničních agentů) celá společnost, nebo pro parazity, kteří nejenže prakticky ničím do státní kasy nepřispívají (jejich daně jsou v podstatě přesypávání peněz z jedné části státní pokladny do druhé), ale mnohdy překážejí tomu, aby ta druhá skupina hodnoty vytvářela.

V onom prvním případě budeme alespoň nějak přežívat, byť třeba ne tak dobře, jako dříve. Ve druhém případě se stát ocitne v situaci organismu, který byl parazity napaden tak intenzívně, že to nepřežil. Pochopitelně, parazité to odskáčou také, protože z mrtvoly žádnou výživu již nedostanou. Nicméně, oni si to neuvědomují, nebo si to nechtějí připustit.

Rozklad bude jistě progredovat postupně. „Světově významní“ umělci najednou zjistí, že lidé nemají peníze na to, co produkují. Začnou třít bídu s nouzí, horší než za dob covidu a postupně skončí. Nicméně i další osazenstvo pražské kavárny (zcela jistě nejde jen o Prahu, to vím také, ale ten termín je prostě vžitý a navíc je těch parazitů v Praze asi nejvíce) postupně začne zjišťovat, že jeho životní úroveň jde dolů, že bude buď muset akceptovat její pokles, nebo začít sahat do úspor. Nebo zvýšit míru okrádání společnosti, spojenou ovšem s rizikem jejich odchycení (nehledě k tomu, že může mezi nimi nastat boj o tenčící se zdroje, jaký známe i u bakterií v přestárlé kultuře).

Pochopitelně, některé negativní ekonomické jevy se mohou zacyklit i do podoby pozitivních zpětných vazeb, urychlujících projevy degradace takovým způsobem, že nebudou progredovat lineárně, ale exponenciálně, přičemž ten exponent se může ještě navíc průběžně zvyšovat. Zažilo to např. Německo za Výmarské republiky a historie nás poučuje vcelku jasně, k čemu to vedlo.

Do boje?

Pražská kavárna nyní bubnuje na plechové bubínky a burcuje k boji za vítězství vládního kandidáta. Snaží se nás současně přesvědčit, že žádným vládním kandidátem není, a to, že vláda vybrala tři kandidáty, které bude podporovat v presidentských volbách (a on je jeden z nich), se nám jen zdálo, případně nám to nakukali moskevští trollové.

Pokud vyhraje její kandidát, bude zle, jako zcela jistě nebylo nikdy od roku 1989. Může se stát, že spadneme až na úroveň 50. či raných 60. let. Nejen hospodářsky, ale i politicky. Případně dojde k totálnímu ekonomickému krachu jako za Velké hospodářské krize.

Takový vývoj zcela jistě odkašlou i ti, kteří nyní dělají vše pro to, aby mu vyšlapali cestu. V zásadě mi jich absolutně nebude líto, protože si za svůj osud budou moci sami. Daleko více mí bude líto těch, kteří tento malér předvídali (k tomu opravdu není zapotřebí nějaké geniality, jen zdravý selský rozum) a byli přehlasováni.

Společnost je opravdu rozdělená. Jedna část se snaží, i za stále se různými nesmysly, vesměs bruselského původu, zhoršujících podmínek, dělat něco pozitivního a pro společnost přínosného, druhá dělá pravý opak, dílem z hlouposti či ideologické omezenosti, nicméně nejsem ochoten u některých vyloučit ani hérostratovské komplexy. Zejména u těch, kteří mohou kdykoli sbalit pas cizího státu a z hroutící se země zmizet.

Takže, je mi opravdu líto, pokud hlasování ve druhém kole presidentských voleb vyhrají „vidláci“, bude to jakési „světlo na konci tunelu“ paradoxně i pro ty, kteří na ně pouštějí hrůzu a svolávají na ně koniáše, urválky a podobné pochybné existence.