Navýšení koncesionářských poplatků a rozšíření na mobily? Další porušený slib této vlády a totální popření slova poplatek

Víte, jak se liší daň od poplatku? Daně platíme zpravidla plošně a pravidelně aniž bychom dostali konkrétní službu. Poplatek za psa, za zápis v registru, i další poplatky naopak platíme za konkrétní službu zpravidla nepravidelně. Když nemáme psa, nemáme auto zapsané v registru, tak neplatíme poplatek. Jen tzv. koncesionářský poplatek máme platit všichni, kteří máme přijímač, přestože pořady ČT ani ČRo nekonzumujeme. Nově přitom vláda navrhuje zašlapat význam slova poplatek do země zcela, neboť má platit povinně každá rodina / firma, která má chytrý mobil či počítač s internetem.

Proč se toho vláda dopouští? Má to tři roviny. Morální, politická a ekonomická.

Morální hledisko to vládě umožňuje. Když se z neplnění předvolebních či povolebních slibů stane národní sport a norma, tak není problém si odůvodnit jakékoliv porušení slibu včetně nenavyšování koncesionářských poplatků. Právě o tom naposledy mluvil Martin Baxa v červenci 2022.

Politické hledisko vysvětluje obecný postoj vlády k existenci státem zřízených médií. Státní nebo veřejnoprávní média vznikají díky legislativě státu a základním rozdílem mezi nimi je vlastně jen způsob jejich financování a procedura dohledu nad jejich činností. Zatímco před desítkami let byly nejprve rozhlas a později televize technologicky tak složité na provoz, že bylo nemožné, aby fungovali bez státu, dnes je to zcela naopak. Pravice se tak na jejich existenci dnes dívá skepticky, požaduje jejich rušení či minimálně osekání rozpočtu, aby se média věnovala jen tomu, co je pro komerční média skutečně nerentabilní. Střed je pro zachování statutu quo. A levice chce význam těchto médií zvýšit na úkor kapes poplatníků. A zvýšit také pokřivení trhu na úkor všech ostatních svobodných a soukromých médií. Z těchto tří cest si vláda již poněkolikráté vybrala tu levicovou.

Z ekonomického hlediska je hlavním faktorem pro toto rozhodnutí inflace. Zelená politika EU v kombinaci s dlouhým lockdownem a nezodpovědnou hospodářskou politikou posledních vlád, udržuje na našem území už přes rok vysokou inflaci. Zdražovat se musí vše, a tedy i vysílání, platy zaměstnanců médií i vše s tím související. Status quo tak nebylo možné bez reklamy držet kvůli ekonomickému hledisku a vláda tak musela nějak reagovat.

Měla vláda jiné možnosti? Ano, hned několik.

Bez ohledu na politickou orientaci, je třeba si před hledáním řešení přiznat, že státem zřízená média jsou kvůli vývoji technologií dnes již sentimetem dob minulých. Pokud mají tato média úzce vymezené portfolio pořadů, pohybují se na relativně odděleném trhu a přináší pořady, které by nikdo jiný nepřinesl. Dnes však jde spíš o nekalou konkurencí na mediálním trhu, protože se na navenek tváří stejně jako komerční televize, ale uvnitř se nemusí chovat hospodárně a efektivně.

Kovaný pravičák by to řešil privatizací. Televize se může prodat a soukromník si sám zváží, z čeho pokryje náklady na provoz. Kanál zpoplatní, zavede reklamu nebo bude provoz dotovat. Druhá možnost privatizace je kvazi-kuponová privatizace, kdy by každý koncesionář získal kupony na akcie odpovídající částce, kterou utratil v minulých letech za poplatky.

Levičák buď zvýší poplatky jako tato vláda, takže budou média dál produkovat tunu materiálu, který by klidně mohl být na komerčním médiu. Nebo navrhne zahrnout financování médií do státního rozpočtu jako Babiš a skrze financování se pokusí televizi řídit, čímž se alespoň ukončí hra na to, že veřejnoprávní médium není médium státní.

Umírněně pravicovým, ale taktéž poctivým, řešením je předělání skryté daně na skutečný poplatek, což je cesta, kterou se vydalo v poslední době několik zemí na západ od nás. Tedy zakódování obsahu, který je dostupný jen pro toho, kdo si službu skutečně zaplatil. Nahrazení „povinného poplatku“ dobrovolným poplatkem.

Neutrálním řešením, které by pomohlo udržet stutus quo z hlediska koncesionáře, je povolení reklamy jako nového zdroje financí pro média.

Já osobně jsem již před lety rezignoval na to, že v médiích existuje vyváženost a objektivita, takže nevěřím, že by jich někdy ČT a ČRo mohli fakticky dosáhnout. Nemá smysl se snažit opravovat neopravitelné. Za daleko férovější vnínám otevřeně přiznanou zaujatost médií, a proto bych volil jakékoliv pravicové řešení se zachováním zvukového a obrazového archivu pro účely vzdělávání v rukách státu.