Nacismus, komunismus i nový socialismus: Síla a moc symbolů

Symboly, tedy různé znaky, obrazy, barvy či tvary, provází člověka po celou dobu jeho vývoje. Jak jedinci, tak i celá společenství – rody, kmeny a národy, armády a nově i firmy či sportovní kluby, všichni používají nějaké jednotící prvky – symboly. Tak lidé dávají najevo svou příslušnost k nějaké societě. Specifickým užitím symbolů je, stanou-li se nástrojem a projevem státní moci, pokud propagují a potvrzují nějakou ideologii. A to je doménou totalitních režimů.

V české kotlině, v moravských úvalech i ve všech našich horách jsme zažili dva totalitní režimy, které se sobě podobaly, jako vejce vejci. A oba ty režimy, německý nacismus i rusko-český komunismus, používaly symboly velmi podobným způsobem.

Němci 15. března 1939 ovládli a obsadili zbytek Čech a Moravy, a okamžitě začali dávat najevo, že oni jsou tady pány. Kromě zákonů a vyhlášek, tvrdé diskriminace židů, uvedení Němců do rozhodovacích funkcí stání správy, zavedení povinné výuky němčiny, byly nejviditelnějším vyjádřením jejich vítězství nacistické symboly – říšská orlice a hákový kříž, ten především na říšské vlajce. V každé škole, úřadu, v každé veřejné místnosti byly umístěny nacistické symboly. Na veřejných prostranstvích, při slavnostních chvílích, vždy říšská orlice a hakken kreuz.

Němci nejsou hloupí, a i tehdy, před asi osmdesáti lety věděli dobře, co dělají a proč. Jejich propagandisté a ideologové si byli vědomi toho, že právě pomocí symbolů prokážou svoji nadřazenost nad okupovaným národem. Právě symboly jim měly pomoci, a pomohly, fixovat obyvatelstvu pocit podřízenosti nacistické ideologii a moci. Symboly měly budovat a posilovat podvědomé sepětí ovládnutých Čechů s Třetí říší. Symboly jasně a nekompromisně říkaly – my jsme tady pány!

Pak to ti světovládní Němci na jaře 1945 projeli a my jsme se na tři roky nadechli a zbavili jsme se tíživých symbolů – abychom je od února 1948 měli zpátky. Jistě, nebyly úplně stejné, ale vlastně se moc nelišily. Tam, kde byl hákový kříž, tam byla rudá hvězda. Kde visela nacistická vlajka, visela vlajka opět rudá, ale s jinými obrázky, a říšskou orlici nahradily srp a kladivo. Komunisté vystřídali nacisty, a přinesli své symboly.

Změnily se obrázky, tvary a barvy, ale podstata zůstala – zase šlo o to ukázat, kdo je tady pánem, zase bylo cílem ovládnou mysl a vůli občanů, aby se podřídili nové ideologii. Vládci vystavili své symboly.

Obě ty historické peripetie máme za sebou. Žijeme v demokratické zemi, máme svobodu, jsme samostatný a svébytný národ. Nebo to tak zcela a úplně není? Pořád mám neodbytný pocit, že není vše v pořádku, že není vše tak, jak by mělo být. Pořád mám mrazení v zádech, že se nás někdo možná nenápadně snaží ovládnout. Pozoruji a vnímám řeč symbolů, a ty posilují moje nepříjemné pocity. Všude visí vedle české vlajky vlajka modrá, s kruhem hvězd. Tahle vlajka vlaje na Hradě, úřadovně českého prezidenta. Stejnou modrou vlajku umístila předsedkyně Poslanecké sněmovny na čestné místo za svoje předsednické křeslo. Touto vlajkou mávají mnozí manifestující či demonstrující občané při různých příležitostech.

Co se to děje? Proč to tak silně připomíná invazi symbolů z dob protektorátů, ať toho nacistického či komunistického? Někdo by namítl, že si tu vlajku vyvěšujeme dobrovolně, protože jsme členem onoho spolku. To by ovšem tvrdili mnozí i v předchozích dvou totalitách. A navíc, vyvěšujeme vlajku spolku?! Vždyť to ani není regulérní stát! Je to spolek, stejně jako NATO, OSN, WHO, OECD, WTO a další, jichž jsme členy.

Symboly současnosti mi nedají spát. Mám obavy, že jsou opět nástrojem nenápadného ovládání, že jsou prostředkem k podvědomému přijetí nových vládců. Mám obavy, že jsme se podvolili. A mám vztek, protože to podvolení nám vnucují ti, kteří ty modré vlajky s kruhem hvězd vyvěšují, jakoby samozřejmě, do našich veřejných místností, na budovy a dokonce do prostor našeho svrchovaného Parlamentu.