Nač je vlastně ta svoboda slova?

Jedinou útěchou nám může být, že v ní nejsme sami – najdeme v ní spoustu dobrých přátel, od Brazílie, přes USA a Velkou Británii po Austrálii. Informace se korigují a dezinformace pozitivně vyvracejí, kam oko dohlédne a ucho doslechne. A už se na náš příchod do totalitního klubu těší všichni ostatní odedávní totalitáři, od Číny přes Rusko po islám. Celosvětovým jednotícím tmelem nám bude několik etablovaných světových organizací, včetně třeba zdravotnické WHO. Ta v květnu 2023 oznámila, že zavádí „naslouchací dozírací systémy na identifikaci misinformací“.

Říká tomu „Preparedness and Resilience for Emerging Threats“ (PRET), česky nejspíš „připravenost a odolnost vůči vznikajícím hrozbám“. Cílem je „vést země pandemickým plánováním a začleňovat nejnovější nástroje a přístupy pro společné učení a kolektivní akce zavedené za pandemie covid-19“. Identifikuje misinformace jako „ohrožení zdraví“ a křtí je odborně lékařsky „infodemie“. Ta prý může „přímo ohrozit zdraví, znemožňovat implementaci protiopatření na ochranu veřejného zdraví a podkopat důvěru a sociální soudržnost.“

Proto tedy „zavede zařízení společenského naslouchacího dozoru na identifikaci misinformací.“ K tomu rozvíjí „nové nástroje a přístupy s použitím nových technologií jako je umělá inteligence na odposlouchávání sociálních médií“ prostřednictvím vlastní platformy EARS. Též plánuje „rozvíjet a zavádět strategie pro komunikaci a změny chování založené na infodemických poznatcích“, a s těmi pak „implementovat zvládání infodemie v různých sektorech“. Takže nejen poznatky, ale i nástroje k naší převýchově.

Tak se světové zdravotnictví mění v politický nástroj, před nímž nebude kam se schovat, a jehož „poznatky“ budou jistě k užitku i jiným agenturám bažícím po naší převýchově. Podobné triky zavádějí ve svých rajónech i jiné agentury, jako třeba UNESCO na dozor a převýchovu kulturní. Český premiér rajtuje na hodně silném spřežení. Probouzející se spolky na obranu svobody slova čelí zatraceně velké přesile. K povzbuzení naděje a posílení odolnosti mají jen ten známý slogan Edmunda Burkeho „zlu k vítězství stačí, když slušní lidé nedělají nic.“ A možná ještě vědomí, že v totalitě už nechtějí žít, a nic než obrana jim nezbývá.

Pak by jim prospělo neplýtvat energií na klišé sloganech jako „svoboda slova je absolutní a nedělitelná“. To je dezinformace jak Brno, snadno vyvratitelná, historicky a civilizačně. Absolutní a nedělitelná nebyla nikdy, ani v těch dobách nejcivilizovanějších. Sokrates byl odsouzen k smrti v rozkvětu řecké demokracie, Giordano Bruno na vrcholu italské renesance. Svoboda slova nebyla nikdy samozřejmostí, musela se vždycky a pokaždé novu vybojovávat, a ten boj se častěji prohrával, než vyhrával. I v těch vítězných dobách byla vždy neúplná. Vždy existovala nějaká tabu, která zůstávala nevyslovitelná, nestoudná, nebo naopak posvátná.

V civilizované společnosti se prostě o některých věcech nemluví. Problém nastane, když různé společnosti, nebo skupiny uvnitř společností, mají tabu různá a odlišná, někdy dokonce vzájemně urážlivá. A cítí nutnost se bránit. Pak míra civilizovanosti závisí na volbě mezi obranou kreativní a obranou destruktivní. Ta kreativní stojí na požitku z rozmanitosti, touhy po poznávání nového a tříbení intelektu argumentací. Ta destruktivní vychází z mentální lenosti a z ní pramenícího sebeklamu vševědění. Svoboda slova tak dostává jeden konkrétní účel: Vytvářet prostředí pro neškrcenou kreativitu. Svoboda, která není splácena tvořením, je nezasloužená. Svoboda ničit není svoboda. Umlčování rozmanitosti je ničení tvořivosti.

Obránci svobody slova se většinou rádi hlásí k tradici biblické, alias judeo-křesťanské alias křesťanské. Ta má od svých samotných začátků dva druhy omezení svobody slova, obsažné v Mojžíšově Desateru.

Jedním omezením je Přikázání Osmé v křesťanské verzi (Deváté v Mojžíšově originále v Deuteronomiu), často vykládané jako zákaz jakékoli lži (alias „desinformace“), ale znamenající zcela konkrétně, doslova a pouze zákaz „křivého svědectví proti bližnímu“. Ten „bližní“, v originále znamenající též „soused“, je každý náš spoluobčan nebo spojenec. Křivým svědectvím proti němu je i každé vyslovené, ale fakty nepodložené nařčení z jakéhokoli údajného prohřešení, hanlivé pojmenování nebo přirovnání poškozující jeho pověst nebo ohrožující jeho bezpečnost nebo živobytí.

Druhým omezením je Přikázání Druhé (v Mojžíšově originále Třetí), často vykládané jako zákaz vyslovování božího jména „nadarmo“, ale znamenající přesněji zneužívání Božího jména „nazmar“. Tím slovem v originále je „šave“, ze stejného kořene jako „šoa“, znamenajícího destrukci (zmar) a též užívaného jako synonymum pro holocaust. Převedeno do dnešního slovníku sekulárního to znamená i destrukci svobody v zájmu něčeho vyššího, většího dobra, ideje, ideologie, státu, planety.

Na žádná ostatní témata takovéto zákazy neplatí a všechna zůstávají předmětem lidských dohod, svobodně a beztrestně argumentovaných. Ale právě porušením těchto dvou posvátných zákazů dnešní mocenské struktury na svobodu útočí, stejně okázale a nestydatě, jako jiné známější mocenské struktury před nimi. O stejný výsledek – potlačení lidské tvořivosti – taky usilují. Nás tedy může posílit vědomí, že když jim v tom bráníme, činíme to s Božím požehnáním – ať už v Něho věříme, nebo ne.

Ale jak už to tak u těch Božích požehnání bývá, co je bohulibé, obvykle bývá málokdy snadné a bezbolestné.

Radio Universum