Mýty současného sociálního státu: USA

Úvod

Spojené státy americké nejsou veřejností obvykle vnímány jako země, která by sloužila jako příklad selhání sociálního státu. Naopak, často jsou mylně označovány za příklad bezbřehého kapitalismu. V tomto ohledu se dává za příklad nižší míra garantovaných benefitů pro zaměstnance a celkově více deregulovaný trh práce. Tyto aspekty však mají malou výpovědní hodnotu s ohledem na celkovou mohutnost sociálního systému, který zatěžuje americkou ekonomiku a společnost. V roce 2016 se jeho náklady vyšplhaly na téměř 1,1 bilionu amerických dolarů, přičemž tuto částku přerozdělovalo na federální úrovni přes osmdesát sociálních programů. ^[1]

Právě proto je třeba poukázat i na selhání tohoto státu, který i při své robustnosti nedokázal snížit míru chudoby od doby, kdy Lyndon B. Johnson vyhlásil v roce 1964 válku chudobě. V této kapitole představíme jednotlivé složky tohoto státu, aspekty jeho selhání zejména s ohledem na federální úroveň, ^[2] jeho důsledky na současnost a budoucnost Spojených států, přičemž vycházíme z úspěšného příběhu této země a momentů, které vyvolaly poptávku po zásazích státu v ní.

2.6.1 Ekonomický zázrak Spojených států

Spojené státy jako země se ve více ohledech staly dítětem kapitalismu. Nejen kvůli tomu, že to byla země, která vznikla z protestu proti daním, nebo proto, že byla zemí štvanců, kteří utekli před náboženským útlakem a měli tedy vrozenou nedůvěru vůči státu jako arbitrovi morálky. Dílem náhody se navíc rok vzniku Spojených států (1776) symbolicky shoduje s rokem vydání knihy Adama Smithe Pojednání o podstatě a původu bohatství národů . ^[3] Spojené státy tedy skutečně vznikaly ve více aspektech jako země definovaná odporem vůči daním a vládním zásahům.

Byla to kombinace několika faktorů, která vedla Spojené státy k definovaní ústavy, ve které měla federální vláda minimální a limitované pravomoci a zároveň k určení Základní listiny práv ( Bill of Rights ), které definovaly neodňatelná práva každého občana Spojených států. Díky tomu několik historiků poukazuje na to, že není náhodou, že právě od vzniku Spojených států v podstatě až do krachu burzy a spuštění Velké hospodářské krize (Great Depression) si Spojené státy prošly největší fází ekonomického rozvoje.

Raný kapitalismus 19. století podporující možnosti vycházející z průmyslové revoluce vedl k významnému rozvoji ve druhé polovině 19. století přes rozvoj dopravy (vlakové, automobilové i první letecké) nebo komunikace (telefonické, telegrafické, fonografu, rádia) a masové výstavby, například mrakodrapů . Zároveň to vedlo k účinnému využívání elektrické energie, stavbě vodních přehrad, vývoji pouličního osvětlení, klimatizace, pouličního osvětlení a základům moderních nákupních center. V neposlední řadě se díky rozvoji kvality života mezi lety 1800 a 1900 zvýšila průměrná očekávaná délka života z 37 na 47 let. ^[4] Celé toto období inovací a rozvoje se odehrálo v období laissez-faire přístupu, tedy i svobodného trhu a kapitalismu. ^[5]

Raný kapitalismus také v kontextu amerického příběhu vedl k udržení a rozvoji systému konstituční republiky a rozvoje demokracie například v Anglii (1863), Francii (1871) a později ik rozvoji volebního práva směrem k ženám ve Spojených státech v roce 1920. S průměrnou mírou migrace na úrovni milionu lidí ročně se Spojené státy staly vedoucí zemí z hlediska příjmu přímých zahraničních investic. To vedlo k vedoucí pozici měst jako Silicon Valley, Wall Street nebo Hollywood z hlediska světového výzkumu, finančnictví a kulturního průmyslu. Právě moderní kapitalismus umožnil vybudovat ze Spojených států, které tvořily pouhých 5 procent z celkového globálního počtu obyvatelstva, světovou velmoc.Příběh Spojených států je důkazem, že kapitalismus dokázal vystavět ekonomický základ pro moderní společnost. ^[6]

2.6.2 Zrod amerického sociálního státu

Zrod sociálního státu ve Spojených státech nastal v roce 1933 se spuštěním programu New Deal (Nový úděl) prezidenta Franklina Delano Roosevelta. Ten jím reagoval na hospodářské a sociální důsledky hospodářské krize, která začala rokem 1929 a trvala až do konce třicátých let 20. století. I před příchodem této krize existovalo ve Spojených státech přibližně 18 milionů lidí, zejména starších, postižených nebo matek s dětmi nacházejícími se pod hranicí chudoby. Do roku 1933 se o tyto lidi starala charita nebo na lokální a státní úrovni zřizované instituce, například chudobince. Tyto poskytovaly podporu ve formě jídla, paliva na topení nebo ve vzácných případech ve formě peněz. S využíváním těchto institucí se spojovalo stigma. Jedním z prvních nástrojů uplatňovaných téměř univerzálně byla podpora pro matky s dětmi.^[7] Velká hospodářská krize dosáhla skoku nezaměstnanosti ze 3 procent na 25 procent celkového počtu pracovní síly, zatímco mzdy těch, kteří zůstali zaměstnáni, výrazně klesly. Hrubý domácí produkt klesl téměř na polovinu. ^[8]

Nový úděl

Vyzbrojený dobrými úmysly, prezident Roosevelt rozběhl mašinérii amerického federálního sociálního státu. Za prvních sto dní spustil několik opatření, která výrazně ovlivnila míru zásahů vlády do běžného života obyvatel:

1. bankovní prázdniny: 6. března 1933 Roosevelt rozhodl o zavření všech bank do 9. března. Nový zákon umožnil zreorganizovat banky schopné přežít, ostatní zlikvidoval.
2. zákaz vývozu zlata a stříbra z USA a nucený odprodej zlata od obyvatel federální vládě. To vedlo poprvé v americké historii k odpoutání dolaru od zlatého standardu a jeho následné devalvaci. Roosevelt zakázal soukromé vlastnictví zlata a následně uměle upravoval jeho kupní cenu.

Ve druhé fázi Nového údělu Roosevelt zavedl systém Social Security, schémata veřejného sociálního zabezpečení zahrnující sociální pojištění starobních důchodů i pojištění v nezaměstnanosti a dávky pro postižené a neúplné rodiny. Tím se stanovil základ pro dnešní sociální systém Spojených států. ^[9]Ty se na federální úrovni staly také aktivně v poskytování pracovních příležitostí pro nezaměstnané při stavbě infrastruktury, jako silnic, mostů, vodních nádrží, parků a mnoha jiných. Kromě toho se vláda začala aktivně zapojovat do řízení vztahů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, přičemž usnadnila odborům pozici při prosazování svých zájmů prostřednictvím vládou sankcionovaných procesů. I když odbory v USA mají podstatně menší postavení než v Evropě, vedlo to k řádovému znásobení členů odborových organizací, zejména v odvětvích masové výroby. ^[10] V neposlední řadě federální vláda zavedla minimální mzdu a maximální pracovní dobu za týden.

Válka proti chudobě

Druhou fází velkého rozvoje role federální vlády v rámci sociálního státu byla iniciativa Válka proti chudobě , kterou představil prezident Lyndon B. Johnson. ^[11] Hlavní částí této iniciativy byl zákon s názvem Economic Opportunity Act z roku 1964, který vytvořil komunitní pracovní programy a jiné organizace na zvyšování vzdělávání a zaměstnanosti mladých lidí. Důvodem pro tato opatření byl růst míry chudoby na úroveň 19 procent. Další opatření této iniciativy byla:

• potravinové lístky,
• zákon o základním a středním školství,
• rozvoj veřejného sociálního pojištění – vznik veřejných zdravotnických programů Medicare a Medicaid. ^[12]

V rámci nich bylo vytvořeno několik institucí na podporu těchto programů. Programy měly za cíl odhalit skutečný rozměr chudoby, tuto chudobu a její dopady minimalizovat nebo jí dokonce předcházet. Přestože kolik výdajů šlo celkově do těchto programů, problémem zůstal fakt, že tyto programy měly pouze minimální dopad na úroveň chudoby ve Spojených státech. ^[13]

2.6.3 Krize amerického sociálního systému a potřeba reforem

Finanční náklady

Tyto změny vedly k významnému rozmachu sociálního státu. Výsledkem takové expanze kompetencí a zasahování federální vlády v oblasti životní úrovně obyvatelstva byla krize sociálního státu v několika směrech. Prvním krizovým bodem v tomto směru byl nekontrolovatelný růst počtu sociálních programů. V roce 1964 byly výdaje na tyto programy na úrovni 10,6 miliardy dolarů, ale do roku 2016 tato částka stoupla na 1,1 bilionu dolarů. Tato čísla však nezachycují dva povinnými odvody průběžně financované programy ve starobním důchodovém zabezpečení a ve zdravotnictví (Social Security a Medicare). Deset největších programů z celkem 83 programů pro pomoc chudým, které v současnosti fungují na federální úrovni, zdvojnásobilo svůj podíl na celkových federálních výdajích. Při přihlédnutí k inflaci jen těchto deset největších programů zaznamenalo nárůst výdajů o 378 procent. Tímto se výdaje na sociální stát staly největším břemenem na federálním rozpočtu.^[14] Na jednoho chudého obyvatele se výdaje s ohledem na míru inflace zvýšily z úrovně 478 dolarů v 1964 na 3 522 dolarů v roce 2016. ^[15]

Podobné raketové nárůsty vládních výdajů je vidět v hlavních složkách tohoto sociálního systému . Systém zdravotní podpory pro chudé Medicaid rostl z hlediska výdajů ai při započtení inflace v oblasti zdravotních výdajů rostly náklady na tento systém 13-násobně. Výdaje na programy pro chudé v podobě peněžních benefitů, potravinové pomoci a programy podpory bydlení vzrostly 10-násobně. ^[16]Vedle toho tyto výdaje vzrostly výrazně z hlediska jejich poměru k HDP. V tomto přepočtu rostly výdaje na pomoc pro chudé velmi rychle. Zatímco koncem druhé světové války tyto výdaje tvořily pouze 0,6 procenta celkového hrubého domácího produktu Spojených států, v roce 1964 byly stále na úrovni akceptovatelných 1,6 procenta HDP. Avšak v následující dekádě tyto výdaje explodovaly, když už koncem sedmdesátých let toto číslo vzrostlo na úroveň 3,6 procenta HDP. Prezident Reagan mírně snížil toto číslo, ale po jeho odchodu z úřadu začalo zase raketově narůstat. V současnosti tato část sociálního státu dosáhla úrovně 6 procent HDP, s tempem růstu jednoho procentního bodu za desetiletí.

Celková částka výdajů na program Válka proti chudobě byla za něco přes 50 let v celkové výši 27,8 bilionu amerických dolarů . V kontrastu s náklady, které Spojené státy vynaložily na všechny války spolu od dob Americké revoluce ve výši 8 bilionů dolarů, je tato částka astronomická. ^[17]

Vytvoření závislé společnosti

Tyto náklady na sociální systém, který sahá v podobě systémů starobního důchodu nebo jiných dávek ještě mnohem dále, mají svůj další dopad. Tento dopad je v podobě armády lidí, kteří jsou na tomto systému závislí. Jen potravinové kupóny v roce 2013 pobíralo 48 milionů Američanů, tedy jeden ze šesti obyvatel této země. Je tedy nepředstavitelné, že by politici přestali v navyšování těchto slibů do budoucna v rámci politické kampaně. Při započtení budoucích nekrytých závazků americké federální vlády se implicitní závazky jen v programech Social Security a Medicare odhadují na 100 bilionů dolarů, což představuje přibližně 500 % současného HDP země. ^[18]

Navíc čísla ukazují, že míra chudoby ve Spojených státech téměř neklesla, ^[19] a to navzdory tomu, že při přerozdělení miliardy dolarů na každého chudého v zemi vychází 20 610 dolarů za rok nebo 61 830 dolarů na tříčlennou rodinu. ^[20]

Tato míra výdajů způsobila, že sociální systém odrazuje od zaměstnání a od manželství a tedy zakládání stabilních rodin. K materiální chudobě se tedy přidává i něco, co odborníci nazývají behaviorální chudoba. ^[21] Sociální systém podrývá pracovní morálku, strukturu rodin a sociální struktura více segmentů americké společnosti, což vedlo k vytvoření celé třídy obyvatel závislých na sociálním státu . Na straně druhé se ale nesmí zapomínat na zcela novou třídu byrokratů, kteří spravují tento systém a jejichž kariéra závisí na tom, že bude dostatek chudých, kteří budou potřebovat tento systém.

Závěr

Spojené státy se za poslední půlstoletí změnily ze zářivého příkladu kapitalismu, který dostal zemi z chudoby, na systém spleti sociálních programů, které nedokážou s mírou chudoby v zemi nic udělat. Naopak, odčerpáváním tolika zdrojů z produktivní části ekonomiky snižují její výkonnost a omezují prosperitu Američanů. Výsledkem jsou problémy, se kterými se musí celý systém dříve či později vypořádat. Přináší to s sebou i změnu myšlení běžných obyvatel, kteří jsou mnohem náchylnější věřit slibům silného sociálního státu. Je proto třeba upozorňovat na již současnou masivnost amerického sociálního systému a vysvětlovat pozitiva volného trhu, který Spojené státy dostal na výsluní.

Literatura

Poznámky pod čarou

1. Chantrill (2020), Rector, Menon (2018) ↑
2. Analýza situace jednotlivých států USA by vyžadovala podrobnější analýzu. ↑
3. Dostupné online: https://oll.libertyfund.org/titles/smith-an-inquiry-into-the-nature-and-causes-of-the-wealth-of-nations-cannan-ed-vol-1 (Smith , [1776] 1904, Cannan ed) ↑
4. Adelman (2014) ↑
5. Epstein (2016) ↑
6. Adelman (2014) ↑
7. Constitutional Rights Foundation (2020) ↑
8. Amadeo, K. (2019) ↑
9. Dewitt (2005) ↑
10. Burns, Dunn (2001) ↑
11. Johnson (1964) ↑
12. Epstein (2010) ↑
13. Kataje (2017), Rector (2014) ↑
14. Sessions (2012) ↑
15. Rector, Menon (2018) ↑
16. US Department of Commerce (2016) ↑
17. Rector, Menon (2018) ↑
18. Rosefielde, Mills (2013) ↑
19. Rector (2014) ↑
20. Bandow (2013) ↑
21. Delisi, Wright (2019) ↑