Jak pejsek a kočička vařili ústavu

Nikoliv u nás, ale v Chile.

Z pohledu Čecha je Chile asi nejzáhadnější a nejméně známý stát západního světa. “Západního” proto, že na rozdíl od Peru, Bolívie nebo Mexika jde nepochybně o stát evropského střihu. Původního obyvatelstva je tu poměrně málo, naopak se sem v 19. a 20. století nastěhovalo tolik Němců, Basků, Italů, Chorvatů atd., že chilská společnost ani nemá vysloveně španělský ráz, i když španělsky se tu samozřejmě hovoří. A hrdina-osvoboditel Chile, ekvivalent amerického Washingtona nebo československého Masaryka, se jmenoval O’Higgins.

Chilská politická levice byla silně potlačována za vlády vojenské junty, které šéfoval generál Augusto Pinochet Ugarte. Velká část levicových politiků a sympatizantů utekla do zahraničí, čímž mimo jiné vznikla početná chilská komunita ve Švédsku, tvořící zhruba 0,5 % obyvatel Švédska.

(Na rozdíl od jiných komunit nejsou se švédskými Chilany žádné potíže a člověk si musí klást otázku, jestli tato bezproblémová skupina běženců nevyvolala ve Švédech 70. a 80. let mylný dojem, že stejně tomu bude i s jakoukoliv jinou další skupinou. Nepodložené generalizace jsou zkrátka nebezpečné.)

Vyhladit ale nějakou myšlenku úplně, na to neměla buď kapacitu, nebo snad nervy, ani Pinochetova vláda. Po opětovné demokratizaci země v 90. letech levice opět ožila, navíc ozdobena vavříny mučednictví. Chile je volnotržní ekonomika, ve které panují značné sociální rozdíly, protože bohatství národa je do velké míry založeno na těžbě nerostných surovin. “Těžařské” státy i regiony mají vůbec sklon k sociální polarizaci, proto bylo Ostravsko nebo Kladensko za první republiky takovou líhní komunistů.

Což znamenalo, že kyvadlo v Chile se může jednoho dne mocně zhoupnout na druhou stranu, a k tomu v posledních letech skutečně došlo.

Dnešní příběh má počátek v roce 2019, kdy došlo k poněkud absurdní situaci. V hlavním městě Santiagu zdražili jízdné MHD asi o korunu, mimo jiné kvůli tomu, aby pokryli náklady na nové ekologické autobusy. Koruna nezní jako moc, ale v Chile jsou platy o hodně nižší než v ČR a poměrně hodně lidí bere jen minimální mzdu, takže takové zvýšení už ohrožovalo jejich rodinné rozpočty. (Měsíční kupony neexistují a obrovskou chilskou metropoli pěšky nepřejdete.) Definitivní rozbuškou se stalo vystoupení jednoho ministra v televizi, který doporučil občanům, ať prostě vstávají o něco dřív. (Brzy ráno je jízdné nižší.) Tahle knížecí rada z obrazovky patrně nasejřila nadkritické množství lidí a následovaly dlouhé, ničivé a krvavé nepokoje, v mnohém podobné francouzskému hnutí Žlutých vest – ačkoliv Chile, na rozdíl od Francie, žádnou velkou tradici pouličního vandalismu nemá.

Tehdy se začalo vážně mluvit o nové ústavě, která by nahradila tu Pinochetovu z roku 1980. Dokonce i pravice uznávala, že přišel čas provést nějaké reformy.

Práci na návrhu nové ústavy odstartoval zákon přijatý koncem roku 2019, ještě za mandátu pravicového prezidenta Sebastiána Piněry. Podle něj mělo být lidmi zvoleno 155-členné národní shromáždění, které novou ústavu připraví, a následně ji předloží chilskému obyvatelstvu ke schválení v celostátním referendu. Tento kurz byl následně ještě potvrzen roku 2021, kdy prezidentské volby vyhrál levicově progresivní kandidát Gabriel Boric.

Už při samotném výběru členů ústavodárného shromáždění začal jít celý proces poněkud šejdrem. Hlasování proběhlo za covidové epidemie a voličská účast byla úměrně tomu celkem nízká (43 %), jenže nikoliv rovnoměrně. Levice, která v dané situaci viděla jedinečnou příležitost posunout chilskou politiku permanentně na svoji stranu, šla k urnám daleko disciplinovaněji než pravice.

Tak se stalo, že zvolené shromáždění neodráželo skutečné složení chilské společnosti, která je stále přece jen dost konzervativní, a naopak se do něj dostali všelijací aktivisté, kteří do navrhovaného textu ústavy začali prosazovat svá témata. A ústavodárné shromáždění během zhruba jednoho roku vskutku vyprodukovalo návrh nové ústavy. Jeho obsah poněkud připomíná pokus trockistického pejska a transgender kočičky uvařit veganský dort a zamíchat do něj co nejvíce módních slov. (Španělský text najdete zde jako PDF, automatický překlad do angličtiny zde jako PDF.)

Návrh, který by šlo nazvat biblí progresivního mikromanagementu, má krásných 388 článků, 57 přechodných ustanovení, a na počet znaků je asi sedmkrát delší než ústava České republiky. Některé z těchto článků se podle všeho dostaly do koncové podoby textu jen proto, aby nějaká konkrétní osoba v rámci rokování už konečně “dala pokoj”.

Nechce-li se vám číst celé PDF, které svojí délkou překonává běžný díl Zapomenutých příběhů, ale bez obrázků, mám pro vás aspoň pár “špeků”. Hned na počátku (článek 6.2) se všem státním institucím i větším soukromým firmám ukládá povinnost mít ve vedoucích orgánech minimálně 50 % žen a uplatňovat genderový přístup při návrhu institucí a rozpočtů (6.4). Slovo “gender” (género) se vůbec v návrhu ústavy vyskytuje celkem 46x, překonává tedy slovo “svoboda” (libertad,44x), a v článku 161 je zakotvena povinnost, aby na prvním místě každé stranické kandidátky v každých volbách byla vždy žena.

Článek 11 hovoří o tom, že stát podporuje “interkulturní, horizontální a meze překračující dialog mezi různorodými skupinami lidí”, článek 21.1 přiznává lidem právo na sexuální a emoční integritu. Článek 29 hovoří o tom, že stát akceptuje neurodiverzitu (tj. autismus). V článku 35.4 se zakotvuje, že vzdělání musí mít nesexistický charakter, článek 46.6 garantuje zemědělským dělníkům důstojné podmínky při práci, článek 52.2 říká, že stát zajišťuje udržitelnou mobilitu a 54.4, jedna z největších perel celého díla, zakotvuje ústavní povinnost propagovat kulinářské a gastronomické dědictví země …

… a to jsme zatím zhruba v necelé šestině kompletního návrhu, který má, jak už výše řečeno, 388 článků rozdělených na jednotlivé body, o 57 přechodných ustanoveních nemluvě.

V návrhu nové chilské ústavy byla i řada problémů, které se nedají charakterizovat jen jako posedlost módními slovíčky z univerzit. Vyklešťoval horní komoru parlamentu, kterou levice vnímala jako nežádoucí brzdu při přijímání pokrokové legislativy, a nahrazoval ji bezzubou radou regionů. Ochrana soukromého majetku byla notně oslabena, například deklarací, že dojde-li k jeho vyvlastnění, musí bývalý majitel obdržet “férovou” kompenzaci. (Současná ústava hovoří o tržní ceně.) Kolem budoucnosti těžařských aktivit, které, jak zmíněno, tvoří značné procento chilského HDP, panovala naprostá právní nejistota. Domorodé národy měly dostat značnou a vágně definovanou pravomoc vetovat věci, které se jich týkají. (Co se dneska koho netýká?)

Chilské obyvatelstvo, které na až tak prudký překmit kyvadla na druhou stranu nebylo naladěno, nakonec návrh ústavy 4. září v národním plebiscitu odmítlo poměrem 62:38 procent při velmi vysoké účasti 85 % oprávněných voličů. V platnosti tedy zůstává ústava stará, z Pinochetových dob. Aspoň prozatím. Co ji nakonec nahradí, a kolikrát se v tom něčem bude vyskytovat slovo “gender”, toť ve hvězdách.