Hele, dědku, nezacláněj!

Protože žijeme v revolučních časech, a zvláštností všech revolučních časů vždy bylo znesamozřejmění věcí, které bývají v časech normálních samozřejmé.

Proč psát o svobodě slova? V době, kdy ve společnosti nesílí pocit, že je ohrožena, to není žádné zajímavé téma. Ale když sílit začne… Proč psát o ochraně demokratických procedur? V době, kdy je nikdo nezpochybňuje, je to nudné téma. Ale když zpochybňovat začne… O samozřejmých věcech se nepíše, nepřednáší, netřeba za ně bojovat.

A stejné je to se stářím coby tématem úvah. Pokud na stáří společnost hledí s úctou, respektem a někdy třeba i s laskavou shovívavostí, není nutno se v rámci obecné společenské debaty stářím nějak extra zabývat. Pokud se ale součástí převládajícího myšlenkového proudu stávají koncepty typu „milosrdné smrti“ pro dementní seniory, odebírání volebního práva od určitého věku, sociální devastace důchodců, pokuty za příliš vysoký věk v podobě extrémního zdanění dědictví, pak nejen kanárkům v dole začne blikat kontrolka. Dnes už není heslem doby „přemluv bábu, přemluv dědka“, protože na jejich hlasu už napříště nemá záležet, tak na co je přemlouvat.

V Americe (Jižní i Severní) se pomalu hlásí ke slovu kontrarevoluce, ale jednak nevíme, zda nebude záhy udušena nějakou normalizací, hlavně ale nevíme, jak dlouho bude trvat, než tahle kontrarevoluční vlna naplno přeletí Atlantik a došplouchne až k nám na Starý kontinent. Proto budeme ještě nějakou dobu muset mluvit o tom, že náš svět zažívá kulturní a společenskou revoluci. A také politickou a mocenskou. Někdy plíživou, někdy zběsilou, ale poslední asi dvě generace až dosud trvalou. A součástí této revoluce je oficiální idea „mládí vpřed.“

Prý se hraje o budoucnost. Ve volbách, ve společenské debatě, při zásadních rozhodnutích. A budoucnost přece patří mladým. Ti staří už se jí stejně nedožijí, tak by do toho mladým neměli kecat. Mají jen bez řečí předat plody své životní práce a odkráčet na smetiště dějin. O daních mají rozhodovat ti, kdo daně nikdy neplatili, o rodinné politice ti, co žádnou rodinu nemají a nikdy se o nikoho nestarali, o infrastruktuře ti, co nic nevybudovali a jen užívají dávno vybudované. Kdo nikdy nezapálil oheň bez sirek a mohl si vždy k založení nového vzít hořící klacek z ohně udržovaného v jeskyni od pradávna, ten klidně ohniště rozdupe a uhasí, protože nezná jeho cenu.

Jasněže lkaní nad mládeží tu bylo nejméně od latinského povzdechu „o tempora o mores“. Jasněže každá generace se na svět dívá pod svým specifickým úhlem. Jasněže zkušenost z prožitku je do značné míry nepřenosná, a tak si každá generace musí užít svého doteku rozpálených kamen. Ale jen ve zcela unikátních dobových situacích se kult mládí stal oficiální všudypřítomnou mocenskou doktrínou. A v momentě, kdy chcete prosadit rozchod s lidskou přirozeností a nastolit novou Utopii, vás bude setrvačník akumulovaného civilizačního nánosu nutně brzdit. Což bývá v normálních dobách vnímáno jako plus, jako užitečná korekce. Ale normální doby nyní nepanují. A tak se suneme do časů ne nepodobných těm, kdy sedmnáctiletí řídili velká města a na univerzitách studenti účtovali s profesory.

Je převeliký rozdíl mezi těmito surovými časy a mezi běžnou opakující se revoltou mládeže. Vlastně to vypadá na první pohled legračně. Z mladých bouřliváků, kteří nerespektovali nic a nikoho a pohrdali řádem, dělali si, co chtěli, se najednou stali rozumbradové, co by chtěli kecat dnešním mladým do života. Ale na druhý pohled? Tam už je to docela jiné. Zásadně. Ano, chtěli jsme si žít posvém, mít svůj způsob života, estetiky, vztahů, priorit, cílů. Ale nenutili jsme generaci svých rodičů, aby žila podle nás. To by nás nikdy nenapadlo. Zato v revolučních časech, kdy se kácejí památníky a sochy a kdy se buduje svět podle plánů sociálních inženýrů, tam se probuzené pokrokové síly nespokojují s tím, že by si žily posvém, ony chtějí donutit nás, abychom i my žili pojejich.

Také vám lezou na nervy reklamy, kde mladý spratek peskuje svého dědečka nebo maminku, že nemá jíst maso, má šetřit vodou a přejmenovat Vánoce na svátky zimy? Ale to už je pevná součást pokrokové propagandy dneška. Jako se neobjede reklama na tělový krém bez multietnických a genderově pokrokových figur, tak se neobjede žádný marketing bez zdůraznění potřeby překonat staré zvyky a směle a bez váhání vykročit k budoucnosti.

Prastaré lidské civilizace přestaly zabíjet starce a začaly jim projevovat úctu teprve tehdy, když poznaly cenu zkušenosti. Veteráni bouřlivých společenských procesů minulých dekád těžko mohou počítat s tím, že někdo bude dnes objevovat cenu jejich zkušenosti. Na to v dnešních revolučních dobách není čas.

Musejí ji v sobě objevit sami. A chránit. Aby byla k dispozici, až přijdou ti, kdo o ni budou mít zájem.

DENÍK.TO