Deus ex machina

Děcka, já si v sobotu tak krásně zapracoval na svém políčku…

Je půlka listopadu a je nejvyšší čas orat. Kdo jste si ještě nezryl záhonky, máte nejvyšší čas. Je třeba připravit půdu na příští rok, zapracovat hnůj, pokazit krtkům a hrabošům jejich doupata a provést jim genocidu, nakypřit, provzdušnit…. pak se pokochat výsledkem a do jara máte na poli klid. Takhle se to podařilo mně:

Po všech událostech posledních týdnů, kdy mě politika vysloveně ubíjela a přiváděla k zoufalství, mě odměnila alespoň příroda. Ještě nikdy se mi neoralo tak hezky, jako letos. Půda byla akorát vlhká, aby se dobře obracela, ale nelepila. Vůbec jsem nepotřeboval otku. Hroudy jsou úplně minimální a rozpadnou se ještě dřív než přijde první mráz. Celou plochu jsem poprvé zoral na jednu nádrž, řídítka jsem si držel dvěma prsty, vlastně jsem se celé dopoledne jen procházel za svými čtyřmi koňmi v malotraktoru.

Než jsem svého Agzata schoval pod přístřešek, opadala veškerá hlína i z kol. Pluh jsem jen utřel suchým hadrem a nakonzervoval, aby naleštěná radlice do příštího podzimu nezrezivěla. Žádné hodinové odlepování hlíny, žádné umývání v sychravém listopadu. Rychlá a čistá práce. Krásně jsem si u toho provětral myšlenky.

Ono je to v politice stejné, jako na tom poli. Musíte udělat spoustu úkonů ve správném pořadí. Musíte dlouho pracovat a čekat na žně. A i když uděláte všechno správně, tak výsledek stejně z osmdesáti procent závisí na tom, jestli dá Pánbůh déšť ve správnou chvíli. A pokud ještě uděláte nějakou chybu, na úrodě se to okamžitě projeví. Někdy musíte projevit odhad, musíte se spolehnout, že příroda v brzké době vypomůže, ale pokud se spletete, máte prostě smůlu. Úroda stojí za houby.

Přesto každý rok všichni vyjedou s traktory a půdu obdělají, i když vědí, že je ohrožuje, sucho i mokro, hraboši i úředníci, průtrž mračen při setí, která osení splaví, prudké slunce, které půdu zabetonuje, vítr, který půdu odnáší… a to ani nemluvím o burzovních výkyvech a dovozech z Ukrajiny, které z toho dělají úplný hokej. Vždycky nakonec něco vyroste a neúroda se vždycky nějak přežije…. Zkušenost posledních pěti tisíc let. Člověk vítězí především zarputilostí…

Jedna brázda, jedna úvaha… Sto brázd, sto úvah. Dvě příjemné hodiny.

A najednou… telefon. Neznámé číslo.

„Dobrý den, tady Alena Dernerová. Pane Vidláku, já mám pro Vás jeden návrh.“

Vypínám motor, sedám si na zídku u vinohradu a poslouchám…

„Pane Vidláku, já velice bedlivě sleduju naší politickou scénu. Slyšela jsem o tom, co se teď stalo a myslím, že bych pro všechny měla řešení. Víte, já jsem v politice byla dost dlouho, abych věděla, že všechno, čeho jste teď byl svědkem, je v podstatě zákonité. Lidé nemají stejné názory. Ve všech politických stranách lidé přicházejí i odcházejí. Někdy se to vyřeší, někdy nevyřeší. Každou chvíli někdo ruší nějakou místní organizaci, dochází k upozaďování či vystrkování. Děje se to i v zavedených stranách, nejen v těch nových.“

Nemám námitek a poslouchám dál.

„To, že se ve straně lidé rozešli, to není žádné neštěstí. Neštěstí je, když to pak vzdají. To je, jako kdybyste spolu sázeli kytičky, udělali hezkou komunitní zahrádku, pak se pohádali… a pokud to vzdáte, tak zahrádka celá zpustne. Dasslerovi byli bratři, také se pohádali, ale ani jeden to nevzdal a jejich firmy existují dodnes. Nevzdávejte to, pokračujte!“

Odpovídám, že nevím, lidi se teď spálili, důvěra je pryč a bude se to těžko znovu stavět. Petr Hampl měl pravdu… pokud se na současné události podíváme zvenčí, tak statisticky vzato je velmi malá pravděpodobnost, že v politice uspěje někdo nový. Obzvlášť, když ho nemilují majnstrýmová média a chce něco, co je v rozporu s liberálním viděním světa. V té chvíli končí hra na demokracii a začíná naprosto tvrdá mediální šikana.

„To je pravda, málokomu se to podaří, ale jestli se to má dařit víc, tak se víc lidí musí snažit. Janě Zwyrtek Hamplové se to podařilo, Daniele Kovářové se to podařilo. Není to beznadějné, jen je to těžké. Když se nikdo nebude snažit, tak se to opravdu nepodaří.“

Opět nemám námitek…

„Víte, já mám stranu SD-SN. Spojení demokraté – sdružení nezávislých. Vznikla za účelem vyrovnání závazků po původní straně. Strana nevyvíjí skoro žádnou činnost, ale existuje a má všechny potřebné formální náležitosti. Prosím vzkažte všem, kteří poslední dva roky pracovali mezi lidmi a snažili se o změnu a kteří jsou teď bezprizorní, že jim nabízím nominaci. Nic víc, nic míň. Nominaci jako nezávislým za politickou stranu SD-SN. Ať se dají dohromady všichni ti, kteří jsou schopni se domluvit a vytvořit společnou kandidátku. Ať se zviditelní v eurovolbách, ať se pustí do krajských i senátních voleb, ať udělají to, s čím uspěly ty dvě nezávislé senátorky. Ať se sejdou, ať jednají, ať se domluví na společném postupu a já tomu dodám razítko. Bylo by škoda, aby se dva roky práce vyhodily do koše. Jsou nezávislí a zůstanou nezávislí. Já jim do jejich kampaní mluvit nebudu.“

„Když to nikdo nebude zkoušet, tak nikdo neuspěje. Když nemohou pracovat jako straníci, ať to zkusí jako angažovaní nezávislí nestraníci. Já také byla úspěšná právě tímto způsobem.“ Jestli je stranická politika komplikovaná, ať dělají nestranickou politiku. Ať jdou se svou kůží na trh, ať hovoří sami za sebe, ať přesvědčují voliče svými slovy a svými skutky a ne stranickým logem. Ať to prostě zkoušejí. Ať se domluví všichni, kteří se domluvit mohou. Ať postaví společnou kandidátku, ať se domluví, kterým směrem se vydají a jak to budou dělat. U mě mají nominaci. Koneckonců, přesně po tom volá tento národ už dva roky.“

„A jestli se teď spálili, ať jdou a spálí se znovu! Jinak to nejde.“

Deus ex machina… Náhlá a nečekaná možnost řešení… Tož, přátelé moji, kteří se už dva roky pokoušíte něco dělat a jste ochotní se politicky angažovat i když se vám vysmívají nejen pravdomluvní novináři, ale i vaši sousedé, protože je přece jasné, že se nic dělat nedá, pokud jste ochotní pokračovat ve své práci dál i přes rány, které jste dostali, pokud ještě nejste odrovnaní a nechcete to vzdát, tož vzkazuji, že možnost by tu byla. Kdo jste bezprizorní, máte řešení. V jednom má paní Dernerová pravdu… Když se o to nikdo nebude pokoušet, tak spolehlivě nikdo neuspěje.

Když zemědělci nevyjedou, úroda nebude. Nebude ani slabá a špatná úroda. Když se nebude pracovat, nebude nic.

Je zapotřebí vyjet…

Rozhovor byl samozřejmě mnohem delší, já jsem huba nevymáchaná a hodně skáču lidem do řeči, takže to nebylo tak uhlazené a učesané, jak jsem to tu popsal, ale v zásadě přesně tohle jsme si řekli.