COVID … co to vlastně bylo?

Faktem je, že celosvětově, ale v EU zvlášť, byla epidemie nového druhu coronaviru COVID 19 zvládnuta velmi mizerně. Včetně toho, že zanechala obrovské škody na populaci i na ekonomice států a my jsme jeden z těch nejvíce postižených států, který se dosud, jednoznačně vinou současné vlády, nedostal na předcovidovou úroveň. Z tohoto důvodu stojí celá tato akce za za velmi dobré zapamatování, protože „Kdo zapomene svou historii, bude si ji muset zopakovat“.

COVID patří mezi coronaviry, kterých je velký počet druhů. Nejčastěji vyvolávají banální záněty dýchacích cest, jimiž se člověk proti příslušnému coronaviru trvale zimunizuje. Tato skupina virů vyvolává nákazy, které dítě prodělává v souvislosti s tím, že se z domácnosti, v níž je jen rodina, dostane do kolektivního zařízení. Odborníci nemají rádi jesle, protože v „jeslovém“ věku ještě není imunitní systém dítěte dostatečně vyzrálý, naopak podporují školku, protože v něm už je dítě po této stránce OK a odbude si četné „dětské infekty“ dříve, než se dostane do školy, v níž by pobyty doma vedly k zaostávání ve školní látce.

Z mnoha coronavirů poněkud vyčnívá SARS, který se stal strašákem v roce 2002, kdy se objevil v Číně a v „péči“ WHO se ho podařilo roztahat po celém světě. Česky se dá zkratka SARS vyjádřit jako syndrom (těžkého) akutního respiračního selhání. Pro SARS platí v podstatě to, co se ukázalo i u COVIDu, že katastrofické předpovědi a jim odpovídající opatření byly zcela neodpovídající skutečné smrtnosti viru.

Coronavirus, včetně COVIDu, se dostane na sliznice dýchacích cest, případně sliznici dutiny ústní. Na ní může být zlikvidován imunokompetentními buňkami a imunoglobuliny typu IgA, které jsou „specialisty“ na boj proti infekcím právě v prostředí sliznic. Pokud se viru podaří překonat tuto bariéru, pronikne do krve, a poté se střetává jednak s prvky nespecifické imunity, jednak s protilátkami typu IgG, které ho mohou inaktivovat, stejně jako protilátky IgA na sliznicích, jednak s t-lymfocyty, které ho pohltí a zlikvidují, a jsou s to zlikvidovat i „podivně se chovající“ virem napadené tělní buňky.

Pro méně zdatné v přírodopise doplňuji, že virus se v těle množí tak, že napadenou buňku „přinutí“ ke tvorbě virové nukleové kyseliny (v tomto případě RNA) a bílkovin (hlavně jsou z nich tvořeny obaly viru), případně další komponenty  (např. lipidy). Tyto komponenty viru se v podstatě spontánně pospojují do nových virů. Už v 70. letech se vědělo, že virové bílkoviny a nukleové kyseliny se takto pospojují na funkční viry i např. v kádince se vhodným roztokem (pH, osmotická koncentrace, poměry iontů), takže jde skutečně o spontánní proces, připomínající krystalizaci.

Pokud je aktivita t-buněk moc vysoká, může dojít k takovému poškození napadené tkáně, že se to neslučuje se životem. To se částečně dělo i v případě COVIDu, jinak je tento jev známý z epidemie „španělské chřipky“, která řádila po první světové válce a podle statistik zabila víc lidí, než kolik jich v ní padlo na frontách.

Z výše uvedeného mělo vyplynout, že člověk má v sobě tři více-méně nezávislé systémy obrany proti COVIDu a pokud z nich funguje alespoň jeden, tak COVID buď vůbec nedostane, nebo má tato nemoc jen banální průběh, jako běžné coronavirové infekce. Část lidí navíc chrání skřížená imunita COVID s jinými coronaviry, se kterými se jejich imunitní systém „seznámil“ v dětství.

Vakcinace

Řádná vakcína působí tak, že zaktivizuje imunitní systém proti původci příslušné choroby, aniž by její aplikace byla spojena s riziky této choroby.

Nejčastěji jde o směs antigenů neživého (v případe viru neaktivního) původce, která navodí vznik protilátek a specifických t-lymfocytů. Může být použito i speciálními postupy oslabeného původce nemoci (to se týká očkování proti dětské obrně), případně příbuzného, pro člověka málo patogenního původce (kterým je virus kravských neštovic, chránící proti infekci virem pravých neštovic, které se už vyskytují jen v laboratorních sbírkách, a také proti viru opičích neštovic, které se ještě „toulají po venku“). Obecně platí, že očkování živým (v případě virů aktivním) faktorem je účinnější a má i dlouhodobější (až doživotní) ochranný vliv.

Vzplanutí epidemií některých dětských chorob, proti nimž se očkuje, byla zaviněna buď nekvalitním očkováním (některé vakcíny se musí píchnout do určitého počtu sekund po otevření ampulky, což v případě bránícího se dítěte může být problém). Další selhání jsou vinou vývoje „šetrných“ očkovacích látek, vyvolávajících pouze malou reakci na očkování, což je ovšem spojeno s navozením pouze nedostatečné imunity. Farmaceutické firmy takové zmetky pochopitelně podporují, protože vydělávají na nutném přeočkovávání. Pro úplnost dodávám, že proti tetanu a záškrtu se vakcinuje inaktivovaným toxinem, který je navíc upravený tak, že vyvolá zvýšenou odpověď imunitního systému. U tetanu má úprava toxinu zásadní význam, protože samo onemocnění imunitu po sobě nezanechá (prodělání záškrtu pacienta imunizuje).

MMCH, hysterie, kterou se soudruzi snažili rozpoutat kolem opičích neštovic, zanikla na tom, že většina vyspělých států má ještě v mražácích zásoby funkčního viru kravských neštovic, protože za studené války se předpokládalo, že by virus pravých neštovic mohl být použit jako bojový biologický prostředek a byly vytvořeny značné zásoby viru kravských neštovic k očkování. Jde o to, že po infikování se pravými neštovicemi je asi třídenní „okno“, v němž lze infekci zablokovat virem kravských neštovic. I my máme, podle informací na oficiálních webech, dostatek dávek pro přeočkování všech mladších obyvatel, kteří již proti pravým neštovicím očkováni nebyli (očkování má doživotní účinnost) a mohli bychom tím vyřešit i ty opičí neštovice.

Imunitní systém, jak při infekci, tak i při očkování normální vakcínou, má řadu ochranných mechanismů (protože v něm běží kaskáda reakcí, která může být na každém stupni zablokována), které zabrání tomu, aby došlo k nějaké havarijní situaci, jako je přehnaná imunitní odpověď, poškozující organismus, nebo imunitní reakce proti „zakázaným“ antigenům, které imunitní systém toleruje (většina antigenů vlastního organismu). Tato ochrana jistě není zcela stoprocentní, ale naprosté většině výše uvedených, či zde pro zjednodušení neuvedených, problémů dokáže zabránit.
mRNA pseudovakcíny působí přímo na některé buňky imunitního systému, aniž by podnět procházel onou bezpečnostní kaskádou reakcí, takže pokud je v nepořádku, nemá organismus již žádný mechanismus, jak nepatřičnou reakci zablokovat. Ta proběhne, i kdyby to mělo znamenat smrt organismu, což se právě dělo.

Aplikace těchto látek nesnese ani srovnání se startováním auta po vylomení skříňky na klíčky a pospojováním drátů. Jako srovnání se spíše nabízí malware, likvidující v počítači všechny antiviry, firewally i systémové programy, zajišťující různá práva uživatelů k souborům, a následně masakrujícím jeho obsah.

Proč vyšetřovat

Faktem je, že po prvních signálech, že mRNA pseudovakcíny způsobují pochybné a zdraví i životy ohrožující reakce, mělo dojít k tomu odpovídající reakci zdravotnictví, což se u nás, ale ani jinde ve světě nestalo.

Faktem rovněž je, že WHO v době COVID vedl Tedros Adhanom Ghebreyesus, ultralevicový „kádr“ bez medicínského vzdělání. A vede tuto organizaci, z níž by bylo patrně nejlepší odejít, jak to udělaly USA, dosud. Tato organizace totálně selhala, od samého počátku tím, že vyhlásila pandemii, aniž by infekce COVID kritéria pro tento pojem splňovala, a stala se jedním ze zdrojů nepravdivých poplašných zpráv. V podstatě fungovala ve prospěch firem, které na COVIDu vydělaly obrovské peníze.

Zcela jistě selhaly i národní zdravotní instituce, včetně českých. I ty v podstatě jen hájily komerční zájmy pochybných firem proti zájmům občanů tohoto státu. Prosazovaly neúčinná, nesmyslná a ekonomiku zatěžující opatření a zejména zuřivě prosazovaly aplikaci předražených pseudovakcín stylem hlava nehlava.

Nicméně na tomto poli byly i další problémy: Na začátku epidemie si lidé sami šili roušky, jejichž účinnost spočívá alespoň v tom, že zabraňují vzniku kompaktního proudu vzduchu, který může vykašlávané viry zanést do větší vzdálenosti („moje rouška chrání tebe“). Pokud tomu někdo nevěří, doporučuji velice snadný pokus: Sfouknout svíčku bez roušky a poté se o totéž pokusit s rouškou.

Jakmile se soudruzi vzpamatovali, začali prosazovat respirátory, které, pochopitelně, si už lidé sami vyrobit nemohli. Vozily se hlavně z Číny a odhady, že na nich byla až někoilikasetptocentní marže, bych si rozhodně netroufl zpochybňovat.

Pochopitelně, co do účinnosti je respirátor spíš horší než rouška, protože umožňuje, aby se při vydechování vytvořily kompaktní proudy vzduchu nad tvářemi (na rozdíl od roušky respirátory nedoléhají). Není ani tak účinný jako vícevrstevná rouška. Účinné by byly speciální respirátory s atestem na nepropustnost částic o velikosti COVIDu, které se ovšem musejí každých 15 minut vyměňovat. Používají se při práci ve virologických laboratořích a jsou pekelně drahé.

Druhým problémem je, že s respirátorem se před obličejem vytváří při každém výdechu kapsa, naplněná vydechovaným vzduchem se sníženým obsahem kyslíku a zvýšeným obsahem oxidu uhličitého. Tento vzduch je následně vdechnut jako první a pak výrazně snižuje efektivitu plic přijímat do krve kyslík a zbavovat ji oxidu uhličitého. U řady lidí, zejména s nějakými dýchacími nebo srdečně cévními problémy, může dojít k takovému snížení funkce plic, že dojde ke vzniku pocitu dušení se, tedy dušnosti.

Naše zdravotnické „elity“ tento problém řešily nikoli návratem k rouškám, které tento jev nevyvolávají vůbec, nebo jen v podstatně menší míře (protože jsou těsně přitisknuty na ústa a nos a mrtvého prostoru je pod nimi minimum), aniž by chránily hůř než respirátory, ale místo toho zařídily cenzurování pravdivých informací o tom, že respirátory u některých lidí (a rozhodně jich nebylo málo) vyvolávají pocit dušení se. Peníze od dovozců čínských šuntů patrně nepáchly, jinak se toto selhání asi vysvětlit nedá, protože příslušné vysvětlení, co se děje a proč se tak děje, je součástí učební látky někdy ve druhém ročníku studia medicíny.

Je to jeden z mnoha příkladů toho, že cenzura na internetu je u nás prováděna čistě na potlačování pravdivých informací a šíření lží.

Zásadní problémy

Dalším, a ještě důležitějším, problémem je, že zdravotnický systém neměl absolutně žádný zájem sledovat informace o negativním vlivu pseudovakcín na zdraví občanů. Když jsem byl v podstatě donucen si nechat ten sajrajt píchnout (hrozilo nepouštění do obchodů a dalších služeb, ztráta zaměstnání apod.) měl jsem, a nebyl jsem sám, napsaný přehled negativních reakcí po první dávce. Když jsem ho předal na recepci před druhou dávkou, tak ty arogantní svině (díky, pane Foltýne, za výstižný termín) se ani nenamáhaly předstírat, že příslušný papír někam zakládají, a rovnou ho před mýma očima hodily do koše na papír.

Pochopitelně, státem vykazované statistiky o „neškodnosti vakcinace“, vytvářené tímto způsobem, jsou naprosto bezcenné. A jsem toho názoru, že to je schopen pochopit v podstatě i občan se základním školním vzděláním, a mít jednoznačně pravdu.

Asi nejhorší na celé této kauze je, že státní mašinérie vůbec nesledovala imunitu očkovaných. Testy, že mají vysoké hladiny antiCOVID protilátek (a tudíž nemohou být očkováni) si museli občané organizovat a platit sami. Testy na antiCOVID aktivitu t-lymfocytů byly pro jistotu „plebsu“ znepřístupněny vůbec, byť právě tato aktivita stála patrně za většinou úmrtí na „vakcinaci“. Ty testy existovaly a existují, ale nebyly občanům zpřístupněny, ani jako samoplátcům.

Pochopitelně, na ty t-lymfocyty by patrně stačila aplikace COVIDových antigenů na poškrábanou kůži, případně intradermální injekcí, a sledování vzniku zarudnutí a zatvrdnutí po několika dnech, jak se to dělalo s tuberkulinem u očkovaných proti tuberkulóze, což ještě pamatuji. Asi by to nebylo tak přesné jako výše zmíněné testy aktivity lymfocytů, ale bylo by to metodicky snadno zvládnutelné a většinu lidí, které zabila pozdní reakce t-lymfocytů, by to asi zachránilo. Ovšem v systému, kde jsou všichni placeni od píchnuté dávky, bez ohledu na její následky, bylo něco takového naprosto nemyslitelné.

Pochopitelně, vinu nelze klást na politiky, s výjimkou těch pár lékařů mezi poslanci a ministry, ale jednoznačně na personál ministerstva zdravotnictví, Státního zdravotního ústavu a dalších odborných institucí. Faktem také je, že řada praktických lékařů odmítla buď hned nebo po prvních negativních zkušenostech, své pacienty těmi sajrajty „očkovat“ a někteří na odborných fórech prohlašovali, že sajrajt vylijí do kanálu a pacienta odškrtnou jako „vakcinovaného“. Kolik jich to skutečně v praxi dělalo, samozřejmě nevím.

Jsem tedy toho názoru, že COVID a chování státu během něho, by mělo být řádně vyšetřeno a měla by být stanovena jasná personální odpovědnost za lapsy, které se zde dělaly. Můžeme se jistě bavit i o případných peněžitých a jiných trestech, nicméně za nejdůležitější považuji jasné a jmenovité stanovení odpovědnosti za konkrétní aktivity, byť by to mělo být jen proto, aby se jména těchto lidí na věky pokryla hanbou.