
Česká republika jako křižovatka s jednosměrkou
ŠTĚPÁN CHÁB
„Má-li se Česká republika dostat na světovou špičku, musí se sama stát křižovatkou (hlavní křižovatkou Evropy, v dopravě, v energetice, v inovacích a v kultuře),“ řekl (i s tou závorkou) v záři 2023 premiér Petr Fiala. Musíme se stát křižovatkou Evropy. Výsledek je, jak je u nás zvykem, opět když ne rovnou nulový, tak aspoň prachmizerný. Vláda Petra Fialy pomalu končí. Jak jsme na tom jako světová špička pod vedením světového lídra?
Včera jsem se dočetl, že Čína spolu s Ruskem plánují do roku 2032 postavit na Měsíci jadernou elektrárnu. K tomu, předpokládejme, i obyvatelné zázemí vědců, kosmonautů, uklízeček a topičů pod reaktorem, pro které elektrárna bude vyrábět elektřinu. My jsme se dvacet let hádali o tom, že bychom měli dostavět Dukovany (případně Temelín, ale o tom radši nemluvme ani šeptem, protože ani dva reaktory v Dukovanech a ani další reaktory v Temelíně nevykryjí výpadek uhelných elektráren). Koncepčně energetiku vedeme do stavu čistého dovozce, nikoliv vývozce, jak tomu je nyní. Staneme se křižovatkou pro placení složenek, těch bestií kdysi zelených, podle libovůle výrobce v zahraničí, to je naše cesta na světovou špičku. Číňané s Rusy chtějí do sedmi let postavit zbrusu novou jadernou elektrárnu na Měsíci, my si s jazykem na vestě slibujeme, že první zkušební start nových rektorů v Dukovanech by mohl proběhnout někdy v roce 2036. Když se nezmění do té doby vláda, která všechny plány nesmete ze stolu, a my se toho roku 2036 s německými platy dožijeme. Já tu vidím jistý nesoulad.
V dopravě jsme stále na špičce v neefektivnosti. Pořád a pořád se pereme s tím, že nedokážeme dostavět ani základní dálniční síť. Poláci už dálnici k našim hranicím dovedli, my nic, my muzikanti, ne žádní prachmizerní silničáři. Rakušané z Vídně směle dospěli k cíli, našim hranicím, my jsme si v roce 2018 slíbili, že v roce 2025 dálnici napojíme z naší strany a v roce 2025 k tomu dodali, že bychom to mohli stihnout do roku 2029. To je pekelná efektivita. Pořád nám to nejde. Ač, to bych našim politikům křivdil, rétoricky jsme dálniční síť dovedli už nejméně třikrát kolem Měsíce. Ovšem pouze rétoricky, na to třeba nezapomínat. Tady se jako vrchol naší snahy překládá to, co má být tiše všedním základem. A právě ani ten všední základ nám zoufale nejde. K naší škodě.
Český premiér mluvil i o tom, že se staneme křižovatkou Evropy v inovacích. Snad i proto vzniklo naše jedinečné a nadoblačně nadbytečné ministerstvo pro vědu a výzkum, na jehož vládní křeslo se usadil vrchní ideolog TOP 09 Marek Ženíšek, který by mohl hrát v jednom týmu s Dominikem Haškem a dávat v něm spolu s Dominátorem jeden vlastňák za druhým. Spolu s celou přeregulovanou Evropskou unií sledujeme ze všech stran ten inovační fičák a, stejně jako u nás, tak i v Evropské unii pracujeme na budoucím vývoji pouze rétoricky a na podkladech politických provolání naplněných trochu rozpačitě se tvářícími vzdušnými zámky. Čína s Ruskem a USA co chvíli vypouští do vesmíru rakety, nám ta naše jediná evropská spadla po čtyřech stech metrech letu. No jo, první let, u kterého nám nepomáhalo Rusko.
Možná by v člověku vyvolalo trochu pýchy a hrdosti, kdyby náš kontinent byl na špičce třeba závodu o dobytí Měsíce. Ono by to tu evropskou identitu posílilo daleko víc, než když se z Bruselu valí jen represivní restrikce a zákazy a rozkazy a člověk má pak pocit, že nepřítel nesedí někde za bukem na Sibiři, za Grand Canyonem, nebo za Tibetskou náhorní plošinou, ale v Bruselu, zprostředkovaně pak ve Strakovce.
Ale Petr Fiala, vizionář český, si toho je vědom, a tak na státní náklady cvičí druhého českého kosmonauta. Aleše Svobodu. Kolik že do toho chce dát? Miliardu a půl? Číňané s Rusy budou stavět jadernou elektrárnu na Měsíci, Američané za nimi jistě nezůstanou stát pozadu, a nás má naplňovat pýchou, že se 47 let po Remkovi dostane na orbitu na pár minut další Čech. Bude to stačit, soudruhu Fialo? Nebude to spíš trochu pro smích? Aspoň nějakou kampeličku bychom na tom Měsíci mohli postavit. Aspoň malou. Takovou hezky česky fialovskou.
A tak nám zbývá jen ta kultura, s kterou můžeme stát na té naší křižovatce. S flašinetem, který najdeme na půdě po nějakém tom veteránovi, a s čepicí u nohou budeme vyhrávat těm, kteří skutečně vyhrávají. Protože my už se vlastně ani nezúčastňujeme toho světového závodu o lepší příští. Rezignovali jsme na to a teď sklízíme zaslouženou úrodu nedůvěry a rozkladu společnosti. Chybí nám totiž naděje, chybí nám pocit hrdosti.