Analýza ERÚ: Vliv solárů a větrníků na zajištění stabilní elektřiny ČR je zanedbatelný

Zelení progresivisté a na ně napojení dotační lobbisté a zelení oligarchové rádi prezentují všemožná čísla o významu tzv. obnovitelných, spíše občasných zdrojů energie (OZE) pro zásobování České republiky i jiných zemí EU elektřinou. Rádi uvádějí již instalované výkony či celoroční souhrny výroby. Jde však jen o brutální a tvrdou manipulaci v zájmu sobeckých zisků na úkor spoluobčanů, protože ve skutečnosti je podíl OZE na zajištění stability soustavy v ČR zanedbatelný.

Proč? Elektřina je opravdu specifická komodita. Musí se jí v každém okamžiku vyrobit přesně tolik, kolik se spotřebuje. Když je nadprodukce, máme i v ČR několik investičně drahých, ale pak efektivních přečerpávacích elektráren k načerpání vodní energie pro pozdější využití ve špičce spotřeby jako klasické vodní elektrárny. Stále se mediálně masivně opakující úvahy o možném využití možné nadprodukce ze solárních či větrných elektráren do akumulace ve vodíku či v bateriích mají jeden zásadní nedostatek: Jsou stále technologicky v plenkách a navíc pro svou drahotu nejsou zřejmě receptem pro stabilní a cenově dostupnou energetiku.

A jak na tom jsou ty opěvované solární a větrné zdroje jako dominantní prvky OZE v ČR ve skutečnosti? To ukazuje obsáhlá bilanční zpráva Energetického regulačního úřadu o výrobě elektřiny za rok 2021, kterou si každý může prostudovat na webu tohoto nezávislého státního úřadu. A jsou to opravdu tvrdá a nezpochybnitelná čísla a fakta. Jistě se shodneme na tom, že každý podnik a domácnost očekávají, že když zmáčknou tlačítka start na svých strojích, zapnou světla a spotřebiče či elektrické topné systémy atd., že se vše rozběhne, rozsvítí či začne hřát. Okamžikem nejvyšší spotřeby v roce 2021 bylo dle ERÚ pondělí 15. února v 08.45 hodin, kdy zatížené elektroenergetické soustavy ČR potřebovalo k pokrytí celkový výkon elektráren 12.159 MW. Jaké energetické zdroje toto zatížení zvládly bez nutnosti zavést regulační stupně, tedy třeba odstavit energeticky nenáročnější průmyslové provozy Česka? Tabulka ERÚ na straně 50 jeho bilanční analýzy to říká jasně:

(v MW)
Zatížení brutto:…………………………………..12 159………………100 %
Jaderné elektrárny (JE) …………….. ………….3 678,9……………. 30 %
Parní (uhelné) elektrárny (PE)………………….6 201,1………….. ..51 %
Paroplynové elektrárny (PPE) …………………1 206,0……………..10 %
Plynové a spalovací elektrárny (PSE)………….554,3……………….5 %
Vodní elektrárny (VE)…………………………………581,1……………….5 %
Přečerpávací vodní elektrárny (PVE)…………..514,5……………….4 %
Fotovoltaické elektrárny (FVE)……………………330,9……………….3 %
Větrné elektrárny (VTE)……………………………….54,7………………..0 %
*Přeshraniční saldo………………………………….-962,6……………….-8 %
——————————————————————————–
*Znamená export elektřiny do zahraničí

Pokud se česká elektroenergetická soustava chce a také musí soustředit na opravdu dostupné stabilní zdroje elektřiny, tak to zvláště v nejnáročnějších zimních podmínkách roku nemůže být nestabilní, na slunečním světle a větru závislá produkce energie. Autor ve svém předchozím blogu ale upozornil, že dominantní tuzemský výrobce energie společnost ČEZ chce v rámci své nové „zelené strategie“ do roku 2030 za souhlasu Ministerstva životního prostředí (!) skoncovat s uhlím a nahradit své uhelné paroplynové elektrárny (dle aktualizovaného výpočtu spolku Realistická energetika a ekologie by vypadla kapacita ČEZ 4100 MW) do téhož roku kapacitou 6000 MW v solárech, z toho 1,5 GW do roku 2025. Když k tomu po ruské invazi na Ukrajinu připočítáme očividně dlouhodobé problémy se zajišťováním zemního plynu pro výrobu elektřiny z paroplynových zdrojů, tak při projekci z uvedeného dne nejvyššího zatížení elektrárenské soustavy 15.2. 2021 by nejpozději po roce 2030 kdykoli v zimě za obdobných podmínek vypadla zcela zásadní kapacita zajištění výkonové kapacity. A to i při zvýšení solárních zdrojů proti dnešku na plánovaný čtyřnásobek. Česká energetická soustava by se tak fakticky rozpadla a musel by nastoupit systém tvrdé regulace s odstavováním průmyslu. Jestliže chce někdo uvažovat vedle plynu a ropy dovážet ještě i elektřinu, tak se zeptejme, odkud, když v roce 2030 bude celá střední Evropa v elektřině deficitní?

Když nyní všichni v kontextu plynové krize hovoří o riziku, že můžeme v nadcházející zimě trpět chladem, měli bychom se ještě připravit o dostatečné zásobování elektřinou vinou přechodu z uhlí na nespolehlivé OZE, nemluvě o zničujících cenách energie? Bilance ERÚ to znovu na straně sedm prezentuje zcela srozumitelně: Například v lednu 2021 tuzemské zdroje pokryly spotřebu elektřiny netto výrobou 7 728,9 GWh. Na ní se podílely jaderné elektrárny z 33,6 %, uhelné z 49,1 %, paroplynové ze 7,5 %, …, větrné z 0,7 % a fotovoltaické 0,56 %. Podobně to vypadá pro měsíce listopad, prosinec či únor. Výroba ze solárů a větrníků je v podstatě pro soustavu zanedbatelná a nic na tom v energeticky nejkritičtějších měsících nezmění, kdyby těchto zdrojů bylo třeba pětkrát tolik.

Stoupenci obnovitelných zdrojů se např. holedbají celkovou roční výrobou ze solárních panelů 2134,9 GWh za rok 2021, což jsou 2,7 % z celkové netto produkce. Ovšem když je elektřiny a energie obecně nejvíce v zimě potřeba, kdy se také současně uvažuje o částečně náhradě plynu elektřinou, tak jsou tyto zdroje občasné zdroje schopny dodávat jen zlomky procenta potřebného výkonu. To však těmto stoupencům „světlých zelených zítřků“ nevadí. Rozhodující totiž je, že na OZE plynou z kapes daňových poplatníků miliardové dotace. Novým solárním baronům je zcela lhostejné, že tato zelená tranzice, nikoli ruská agrese na Ukrajině, je viníkem naprosto nepřijatelných cen elektřiny, plynu a tepla, oni jsou za vodou. Stejně jako ti, kdo za podporu OZE zinkasují v letech 2010-2030 přes jeden bilion korun, z toho 800 miliard na solární elektrárny.

Také boom budování malých solárních zdrojů na domech ekonomicky zajištěných Čechů, které dotačně pod tlakem Bruselu podporuje i vláda Petra Fialy, těmto domácnostem sice sníží účty za elektřinu, ale fixní náklady na elektřinu z těchto uspořených kWh se musí posléze rozpočítat na chudé spoluobčany, kteří si takové technologie dovolit fyzicky (činžovní domy) či finančně (vysoká spoluúčast) nemohou. Rozmach solárů na českých střechách vyvolá potřebu další sociální pomoci nemalé části českých občanů za pro ně dále zvýšené ceny elektřiny vinou solárů.

Další rozmach nestabilních a na rozmarech povětrnostních podmínek zcela závislých OZE bude také znamenat daleko složitější správu a řízení sítě. ČEPS už oznámil, že systémové služby (okamžité krizové dodávky elektřiny) na zajištění stability sítě ho místo dosavadních 7 miliard letos přijdou na 20 mld. Kč, a to při současných cenách elektřiny. Od ledna příštího roku proto regulovaná položka „správa sítě“ na účtech za elektřinu zdraží ze současných 100 asi na 300 Kč za každou dodanou megawatthodinu (bez DPH). Pokud silová elektřina ještě podraží, bude to i více. Také tuto položku za majitele solárů ve větší míře zaplatí ti, kdo je nemají. Vydá-li se ČR cestou doslova ideologicky posedlé německé přeměny stabilní energetiky na obří pole větrníků a solárů, pak může i Česko zopakovat to, že „správa a stabilita sítě“ je po vlastní ceně silové elektřiny druhou nejdražší položkou na německých fakturách za elektřinu.

Obnovitelné zdroje z povahy své přerušované a nespolehlivé produkce nemohou být základem spolehlivého zásobování energií pro moderní státy. A to zejména v klimaticky nejnáročnějších měsících roku, kdy např. v ČR na zimní měsíce připadá 70 % z roční spotřeby energie. Ruská agrese proti Ukrajině jen v plné nahotě odhalila, že Západ se stal zásadně závislým na ruských energetických surovinách, zejména zemním plynu, který až do letoška ve stále rostoucí míře musel suplovat logické výpadky z činnosti obnovitelných zdrojů. Dle bilanční zprávy Eurostatu se v zemích EU na celkové výrobě elektřiny v roce 2021 podílel zemní plyn 550 TWh, přičemž 40 % ho pocházelo z Ruska. Na první místě výrobní bilance elektřiny v EU bylo jádro se 731 TWh. Politika Green Deal se hroutí také pod tlakem voličů v zemích EU, jejichž podniky i domácnosti jsou devastovány nepřijatelnými cenami energie vinou ideologie nesmyslně urychlované dekarbonizace bez efektivních a cenově dostupných technologií. Místo plynu se dnes vrací do zajištění potřeb energetické bezpečnosti a spolehlivosti uhlí a v řadě států Unie včetně Česka nastává renesance výroby z jaderné energie. Chtějme věřit tomu, že se i čeští politici pod tlakem faktů a čísel rozhodnou správně o dalším energetickém a tedy i ekonomickém a sociálním osudu republiky.