11.3.2025
Kategorie: Politika

Evropa jako kolos na hliněných nohou

Sdílejte článek:

PAVEL J. HEJÁTKO

Polský premiér Donald Tusk při přípravě na londýnský summit prohlásil o Ukrajině, že Evropa se probudila jako obr. Avšak okamžitě podkopal svou vlastní rétoriku, když tohoto obra přirovnal k Polsku, které se podle něj také „probudilo“. Už jen skutečnost, že uměle vytvořený stát, jakým je Evropská unie, si činí nároky na vedení kontinentu, ukazuje, že v Evropě není něco v pořádku.


Nicméně je pravda, že EU má svou váhu. S 27 členskými státy řízenými z jednoho centra v Bruselu a populací 650 milionů lidí se může považovat za třetí nejlidnatější mocnost světa po Indii a Číně. Její ekonomická síla také není zanedbatelná – z hlediska HDP se EU nachází na druhém místě za USA a před Čínou.

Slábnoucí ekonomická dynamika

Z dlouhodobého hlediska však EU zaostává. V roce 2015 činil HDP USA 18,3 bilionu dolarů, EU 13,7 bilionu a Číny 11,6 bilionu. Do konce roku 2024 se však tato čísla proměnila: USA vzrostla na 27,4 bilionu (+50 %), EU na 19,0 bilionu (+39 %) a Čína na 18,9 bilionu (+63 %). Je tedy patrné, že EU roste nejpomaleji. Pro srovnání, Rusko zaznamenalo růst o 59 %.

Tento ekonomický vývoj se projevuje i v životní úrovni obyvatel. V nejchudším americkém státě, Mississippi, činí HDP na obyvatele v paritě kupní síly 53 900 dolarů, což odpovídá Německu a převyšuje úroveň Velké Británie, Francie, Itálie či Španělska. Celkově je životní úroveň v EU nižší než v USA.

Demografická transformace Evropy

Jedním z hlavních faktorů ovlivňujících současnou Evropu je demografická změna. Přirozená porodnost v evropských zemích dlouhodobě klesá a populační růst je zajištěn především imigrací. Tento trend však s sebou přináší kulturní a sociální proměny, protože noví přistěhovalci často nepřebírají hodnoty a životní styl původních obyvatel Evropy.

Tento jev se odráží i ve statistikách nejčastějších jmen novorozenců. Již v roce 2015 se jméno Muhammad v různých variantách objevilo mezi deseti nejčastějšími jmény pro chlapce ve Velké Británii a Walesu, přičemž v roce 2023 se dostalo na první místo. Od roku 2018 vede v Berlíně a později i v Brémách a Braniborsku. V roce 2021 bylo v Bruselu nejčastějším jménem Muhammad, následovaný Janem a Achmedem. V Oslu je toto jméno na prvním místě minimálně od roku 2014.

Historické kořeny evropské unifikace

Evropa se na tuto cestu vydala již v 19. století. V roce 1867 vznikla v Ženevě „Mezinárodní liga míru a svobody“, mezi jejímiž členy byli významní zednářští revolucionáři jako Giuseppe Garibaldi, Michail Bakunin, Nikolaj Ogarev a Victor Hugo. Jejich cílem bylo vytvoření Spojených států evropských (USE) podle vzoru USA. Bakunin tehdy prohlásil, že každý, kdo touží po míru a mezinárodní spravedlnosti, se musí vzdát „slávy, moci a velikosti vlasti“.

V roce 1923 pak rakouský aristokrat Richard Coudenhove-Kalergi založil ve Vídni „Panevropskou unii“, která existuje dodnes a kterou financovali významní evropští oligarchové, například Rothschildové a Warburgové. V České republice máme dokonce jednoho významného politika, který je Kalergiho žákem a to dokonce hned premiéra země – Petra Fialu.

Po druhé světové válce vznikl v USA (!) „Výbor pro sjednocenou Evropu“, jehož hlavní postavou byl francouzský svobodný zednář Jean Monnet. Dnes je považován za jednoho ze zakladatelů EU, ale jeho skutečným cílem bylo odstranit suverénní evropské státy. Největší překážkou pro něj byl generál Charles de Gaulle, který prosazoval myšlenku Evropy svobodných a nezávislých národů. Proti němu bylo spácháno 32 pokusů o atentát, než byl nakonec odstraněn politickým převratem a nahrazen Georgesem Pompidouem, jehož vazby na bankovní elity byly dobře známy.

Tak byla otevřena cesta k vytvoření EU – „antiimperiálního impéria“, v němž místo tradičních hodnot převládá multikulturalismus a ateismus. Výsledkem není silná Evropa, ale spíše oslabená struktura, která ztratila svou autoritu i vliv.

Evropa kdysi a dnes

Ještě před 140 lety byla Evropa globální velmocí. Berlínská konference o Africe završila rozdělení tohoto kontinentu mezi evropské mocnosti. Británie vládla Indii, Francouzi ovládali Indočínu a evropské banky kontrolovaly ekonomiku USA. Evropa tehdy dominovala světu.
O osmdesát let později, po druhé světové válce, se Velká Británie i Francie stále účastnily formování světového pořádku, protože byly členy Rady bezpečnosti OSN a udržovaly si svou prestiž.

Dnes však Evropská unie dokáže pouze „vyjadřovat hluboké znepokojení“ – například nad operacemi Izraele, jehož vznik sama podporovala, nebo nad konflikty v Libanonu. Avšak tato prohlášení zůstávají bezvýznamná, protože její slovo už nemá pražádnou váhu.

Proto nežijeme v době „probuzení Evropy“, jak tvrdí Donald Tusk, ale naopak v období jejího konečného úpadku. Londýnský summit toho byl jasným důkazem – z kdysi mocných lídrů se stali pouzí mluvčí bez reálné síly, jejichž výroky působí spíše jako scénář televizní debaty než jako skutečné politické strategie.

Konfrontace s Ruskem – hrozba bez síly

Přesto se evropští politici stále pokoušejí zastrašovat Rusko. Mluví o „ekonomickém tlaku“, „zajištění bezpečnosti Ukrajiny“ a budování „koalice ochotných“ na podporu Kyjeva. Britský premiér Keir Starmer dokonce slíbil podporu EU „botami na zemi a letadly ve vzduchu“.

Historie však ukazuje, že takové výhrůžky často končí jinak, než jak si jejich autoři představují. Už v minulosti se evropské armády pokusily dobýt Rusko – od Napoleona po Hitlera. Výsledek byl vždy stejný: dříve či později se musely stáhnout. A dnešní Evropská unie rozhodně není silnější než její předchůdci. Spíše naopak.

Ale kdo ví? Třeba se její armáda na elektrokoloběžkách proti Rusku nakonec doopravdy vydá.

 

FB

 

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (16 votes, average: 4,63 out of 5)
Loading...
4 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)