Evropané jsou zajatci západního politického „středu“

Příkladem monolitičnosti a nehybnosti tohoto politického „centra“, vybudovaného z obrazu Washingtonu a v souladu s ním, s využitím nevládních organizací, akademické obce, think-tanku a mezinárodních organizací, je samotné jméno Úrsula Von Der Leyenová a António Costa. Vysvětlete mi někdo, na základě jaké kontroly byla tato dáma opět zvolena předsedkyní Komise! Jaký byl demokratický rozměr, v němž byla úspěšná, kromě slepého kopírování, pro Evropskou unii, zahraniční politiky Washingtonu? A proč politická rodina S&D schválila její jmenování? Vyměnili to za podporu PPE pro Antónia Costu!

Také v případě Antónia Costy je moc tohoto politického „středu“ zakotvena. Poté, co ho jeho politický oponent a současný portugalský premiér obviňoval z neschopnosti v Portugalsku a z toho, že stál v čele jedné z „nejhorších vlád“ v portugalské demokratické historii, proč později tentýž premiér, když došlo na jeho jmenování do Evropské rady, prohlásil, že Costa splňuje všechny požadavky? Faktem je, že politický život na kolektivním Západě se stále více odehrává v uzavřeném okruhu, v němž propaganda na rozdíl od dřívějška již nemá za cíl přesvědčit cizince, aby vstoupili, ale spíše přesvědčit ty uvnitř, aby zůstali!

Tato situace ukazuje složitost problému a na rozdíl od toho, co by vám mnozí chtěli namluvit, nestačí, aby Evropská unie nebo USA nahradily politickou třídu, která se na tomto úpadku podílí. Může se zdát lákavé myslet si, že „za to mohou politici“ a že stačí vyměnit ty nekvalitní za lepší a vše se vyřeší. Lepší politici jsou závislí na zvyšování úrovně vědomí obyvatelstva a to je zatím příliš pozadu na to, aby je dokázalo produkovat, a to jak v kvantitě, tak v kvalitě. Těch několik málo, kteří existují, odmítá všemocný politický „střed“, protože se neshodují s jeho aspiracemi.

Proto je mi líto, že musím zklamat ty, kteří v posledních volebních výsledcích vidí hlubokou změnu. Volební výsledky, charakterizované „hrozbou“ ze strany „extrémní“ pravice, představují především to, že se stále větší část obyvatelstva cítí velmi špatně. Tento pocit však podle mého názoru stále odpovídá prvotnímu stavu vědomí. Politický diskurz dominantního středu, zaměřený na ostatní neúspěchy (“ruská ekonomika je v troskách“; „čínská ekonomika padne“, stále dokola), již nedokáže zakrýt vážný stav, v němž se nacházíme. Lidé si začínají uvědomovat, že jsou nemocní, to ano, ale stále neznají příčiny nemoci, natož cestu k jejímu vyléčení.

Prozatím, a to i v logice odporu k jakýmkoli zásadním změnám, se volby soustřeďují především na stranické programy, které se zabývají pouze povrchními otázkami (čímž nechci říci, že jsou nedůležité), aniž by se dotkly základních věcí. Aniž by kdy zpochybnily model ekonomického vykořisťování. Uvědomme si, že je snazší předpokládat, že za vše může někdo jiný, že zlo přichází zvenčí, než předpokládat, že je uvnitř a je hluboké!

Každopádně volební hnutí stále více směřuje k volbě sil, které tento neblahý pocit nejlépe vyjadřují, ale které jen zřídkakdy předkládají zásadní řešení, jak jej vyřešit. Proto se obyvatelstvo po desetiletích volání po „umírněnosti středu“ cítí být hnáno k „politické nekorektnosti“, zaměňuje obviňování z viny třetích stran (přistěhovalců, cikánů, korupčníků) a křik s nutnou „změnou“. A právě tuto „politickou nekorektnost“ vyjadřuje takzvaná „krajní pravice“. A pravidelně ji to zásadně odlišuje od politického „středu“ v krizi.

Pokud v západním politickém „středu“ dochází ke stagnaci a neodstranitelnosti, je to důsledek historické kapitulace sociální demokracie a jejího uchvácení zájmy vládnoucí třídy. To vedlo k bezprecedentní koncentraci politické moci (vyplývající také z koncentrace bohatství u stále menšího počtu lidí), přičemž tento politický „střed“ začal fungovat jako ideologický kartel, v němž povrchní rozdíly neohrožují základní ideje, které je spojují. Tento politický střed je „woke“ (mysleli jste si, že „woke“ je levice?), sdílí Sorosovu agendu; je neoliberální, sdílí agendu Washingtonského konsensu; je globalistický, sdílí agendu Velkého resetu Světového ekonomického fóra.

Povrchní rozdíly, které vidíme mezi „probuzenějším“ levým středem a neoliberálnějším pravým středem, nelze zaměňovat mezi „pravicí a levicí“ a už vůbec ne mezi progresivní levicí a reakční pravicí. Odrážejí pouze rozsah politického středu. Tyto rozdíly naopak ztrácejí výraz tváří v tvář ideji „neoliberální západní civilizace“ v čele s USA a její neokoloniální expanzi do zbytku světa, která představuje základní ideologický pilíř, jenž spojuje nejmocnější politické rodiny. Podívejme se na případ Velké Británie, kde existuje pohyb, stojící na místě, mezi konzervativní stranou ovládanou multimilionáři a labouristickou stranou ovládanou zaměstnanci multimilionářů. Základní politika se však nikdy nemění.

Aby se dominantní zájmy vyhnuly úbytku, uchylují se k volebnímu střídání a vytvářejí zdání demokratického obratu, kontroly a odpovědnosti. Protože je však moc kartelizována mezi politickými oligarchiemi, střídání nebylo, jak se předpokládalo, schopno promítnout střídání do konkrétních politických změn. Systém se stal zajatcem pouhého zdánlivého pohybu. Ať už je politický systém více či méně sufražetní, existuje něco, co předurčuje jeho konečnou smrt: neschopnost změny; ideologický monolitismus, zejména tváří v tvář obtížím obyvatelstva.

Údajná „umírněnost“ tohoto „centra“ moci se vždy měřila indexem neschopnosti zpochybnit evropské a západní hospodářské a zahraničněpolitické směrnice, zejména ty z Washingtonu. Velkou starostí národních vlád, těch, které patří k dominantnímu politickému „středu“, se stalo byrokratické „dodržování evropských směrnic“. EU je naopak atlantistickým přizpůsobením posedlá. Vládní prostor pro řešení problémů evropských národů se stal minimálním. V tomto smyslu představuje tento politický „střed“ určitou formu militantního atlantistického extremismu.

Vzhledem k monolitnosti tohoto politického „středu“, jeho aroganci a sektářství, kdy nepřijmout jedno z pravidel, které prosazuje, znamená být vyřazen, je politická pravice, která odmítá válku, vytlačena na okraj. A právě odtud se udržuje část představy o „krajní“ pravici a jejím nebezpečí, přičemž se nerozlišuje mezi „krajní“ pravicí, která je taková proto, že odmítá globalistickou a konfrontační zahraniční politiku (kde jsem dokonce viděl, jak se Vučič a Fico shodují !!!), a de facto „krajní pravicí“, xenofobní, fašistickou a zpátečnickou.

V tomto smyslu může být politický „střed“ stejně extremistický a nebezpečný jako skutečná „krajní pravice“, protože je to tentýž „umírněný střed“, který se přihlásil k militarismu a chce pokračování a rozšíření válečné fronty (existuje něco horšího a extrémnějšího než válka?).

A právě v tom je stanoven rozdíl mezi „umírněným středem“ a nějakou „extrémní“ pravicí a nějakou „extrémní“ levicí. Odpor k válce a podpora dialogu s Ruskem. Aspekty, které, přidány k případu Orbána, jenž hájí vztahy s Čínou, hrozí zhroucením severoamerické hegemonistické strategie, kterou si tak militantním způsobem přivlastnila Evropská komise a její politický střed Úrsula von Der Leyenová. Všechny „krajně levicové“ síly, které prosazují změnu ekonomického modelu vykořisťování, jsou vyřazeny z politické diskuse.

Proto můžeme na základě historie poslední doby vyvodit několik závěrů. Jedním z nich je, že tento politický střed propagandisticky využívá falešnou představu „umírněnosti“ předpokládanou jako charakteristický způsob vládnutí, který údajně spojuje a reprezentuje přednosti celého politicko-ideologického spektra. Nic falešnějšího. Otázka války proti Rusku, podpora kyjevského režimu a postoj k Číně dnes představují skutečný zlom, který slibuje rozvrátit politický prostor. Dokonce i otevřeně kapitalistické politické síly hájí prohlubování vztahů s oběma, neboť představují frakce, které hodlají „surfovat“ na růstu těchto mocností.

V tomto ohledu se právě „umírněný střed“ ukazuje jako nejextrémnější politický prostor a nejméně schopný smíru a dialogu s Ruskou federací (zcela) a Čínskou lidovou republikou (stále více). Tento „umírněný střed“ zaujímá zcela arogantní postoj (my máme pravdu, druhá strana se mýlí); sektářský (buď jste s námi, nebo proti nám) a rozdělující (dialog není možný). Naopak jako skutečně umírněný se jeví někteří z těch, které označuje za „extrémní“.

Dalším rozhodujícím závěrem je, že tváří v tvář systémové mezinárodní konkurenci, která se promítá do konceptu „globálního Jihu“ (který bychom měli nazývat „globální většinou“), tvořeného mezinárodními organizacemi, jako je Šanghajská organizace pro spolupráci, Euroasijská hospodářská unie, ASEAN, BRICS, Africká unie a další, se vykrystalizovaný kolektivní Západ, stále více protekcionistický, jeví v přímém rozporu s pohybem otevírání, expanze a rozvoje, jehož jsme svědky v nezápadním světě. „Globální Jih“, který se snaží osvobodit od neokolonialismu posledních 100 let, se jeví jako více integrující rozmanitost než kolektivní Západ.

Kolektivní Západ připouští pouze jeden model vládnutí, a to v jeho exportní verzi, ke kterému se dříve či později musí všichni připojit, pokud se k němu chtějí vztahovat. Nepřipojení se ke krystalizovanému západnímu modelu znamená obrovskou nejistotu ve vztazích a vystavuje partnera, který se k němu připojil, neustálé možnosti sankcí, barevných revolucí a dalších hnutí vnějšího zasahování do jeho záležitostí. Naopak organizace z globálního Jihu vycházejí z tolerantnějších a pluralističtějších předpokladů, připouštějí ve svém středu různé pohledy na svět a politiku, aniž by některé chtěly, alespoň dokud to nevidí, vnucovat svůj model ostatním.

Není těžké určit, který model bude mít největší šanci na úspěch, rozvoj a vyústí v inovativní setkání ideologických východisek, která reagují na problémy lidstva? Uzavřený, vnucující se, shora dolů směřující, konformní a autoritářský model, neboť nepřipouští jiný postoj než jeho aplikaci, vnucující zničení suverenit jako podmínku „osvobození“ a podřizující národy moci svého politického „centra“; nebo naopak jiný model, v němž se různé systémy vzájemně kontaktují a spolupracují, vzájemně se učí a čerpají nejlepší a nejúspěšnější poznatky od ostatních, v pluralitním a nenáročném vývaru, který je proto příznivější pro inovace a pokrok, přijatý národy dobrovolně a suverénně? Který z těchto dvou názorů se nám nakonec jeví jako umírněnější, dialogičtější a vyváženější?

Proti extremistickému monolitu liberálního západního systému se postupně staví nový svět. Svět multipolární, a tedy pluralitnější, rozmanitější a inkluzivnější, tedy schopnější inovovat, a díky inovacím schopnější rozvíjet se, přežít a vítězit!

Krystalizací do monolitického, stále zastaralejšího centra ohlašuje liberální „demokracie“ svou smrt! Když „střed“ obsadí celé spektrum, přestává být „středem“ a stává se „extrémem“.