A máme tu další a další krachy českých firem

Po sklárnách Cerva Bohemia, je to uzenářská společnost Gurmán. Už není schopná platit násobné zdražení energií, už není schopná konkurovat levným potravinám v Polsku. Po třiceti letech.

Kolik jich ještě chceme položit na oltář této vlády, protože právě a jen a jen ona je nyní zodpovědná za to, že hodlá dál a dál servilně implementovat nesmyslná a zničující nařízení EU. A tím nás definitivně odepsat v životu nezbytných komoditách. To, jak pomáhal Fiala tlačit během našeho předsednictví emisní povolenky třeba do stavebnictví, prý ohromilo i Van der Lejnovou. A to ta holka už asi viděla ledacos.

Po listopadu 89 nám namluvili, že vlastní výrobu čehokoliv nebudeme potřebovat, a že se nám vlastně uleví, pokud ji zavřeme nebo předáme do rukou někoho jiného. Uvěřili jsme jim. Nadšeně jsme se zbavili všeho, co mělo nějakou cenu a vyměnili svoje české zlato za zrcátka z levnýho západního plastu a kazeťáky. Sem tam se ale našlo pár podnikavých, statečných a chytrých českých lidí, kteří to nevzdali a navázali tak na tu naši baťovskou tradici vůle a šikovnosti. Mnohdy ne s podporou státu, jako třeba v Polsku, ale přímo navzdory státu, který jim házel klacky pod nohy, kde se dalo. Přesto začali vyrábět, chovat, dodávat, exportovat a zvedat z popela to, co alespoň částečně zvednout šlo. Od malých švadlenek, po soukromé farmy až třeba po střední a velké firmy zabývající se automobilovými technologiemi. Je jedno, jaké odvětví si vyberete, lidé měli chuť a vůli zase vymýšlet, pracovat , stavět na tom, co uměli, zaměstnávat jiné, a ano, mít se dobře. Čest každému takovému.

Stvrzeně jsme se stali součástí Evropy, té, do které jsme tak moc chtěli a vypadalo to fajn. Jenže najednou se pro ty naše politiky začala Evropa stávat víc, než země, která je do ní zvolila. Naše země. Už to nebyly jen různé „malé domů“, které se dějí vždycky a všude (ne, neschvaluju to, ale nejsem naivní), už to začalo to být o nás bez nás a proti nám. Každý, komu se to nelíbilo, začal být nálepkován a dehonestován, a tak nějak z politické scény zmizel.

A pak se postupem času evropský svět zbláznil. Začali jsme se mílovými kroky vracet tam, odkud jsme utekli. Do socialismem pokřiveného tržního prostředí tak, že nakonec přežijí jen ti, co jsou na ten systém a jeho dotace napojeni. Tentokrát ovšem pod žlutými, nikoliv rudými hvězdami. Najednou už nefunguje nic, co by fungovat mělo a mohlo. Najednou se jediným, hlavně Němci prosazovaným cílem a ideologií stalo šílenství jménem Green Deal. A víme, jak to dopadá, když nějakou ideologii prosazují Němci.

A my, místo toho abychom z toho do zdi jedoucího vlaku vyskočili dokud je čas, nejen že opět naše české firmy nepodporujeme, my je normálně cíleně ničíme spolu s celou střední třídou. My tu lepíme izolačkou ty nejpalčivější důsledky, ale vůbec neřešíme příčinu. A tou je ideologie Evropské unie a naše brutální a neskutečná servilita k ní.

Jsme energeticky soběstační, tak na tom sakra stavějme. Dejme našim lidem a firmám levné energie a kašleme na všechno a všechny ostatní. Můžeme. Pořád na to kapacity máme. A to jediné je smysluplné. Za celou touto situací totiž opravdu jsou emisní povolenky a ten jejich Zelený úděl. A dle plánů EU se má dále přitvrzovat. Buď to vláda odmítne a zastaví, nebo nás čeká energetická chudoba a skončíme. Stejně jako ty naše firmy. Tohle je totiž jen začátek. Oni nechtějí nic jiného, než sebrat lidem peníze z něčeho co funguje jen proto, aby šíleně draze zadotovali něco, co nikdy fungovat nemůže a tím to fungující v konečné fázi zničili.

Tyhle evropské fantasmagorie musí skončit. Pro nás. Je mi úplně jedno, jestli se chtějí Němci a kdokoliv další uzelenit třeba zase do posledního Němce, fakt mě to nezajímá. Ale nechci být toho součástí. Chci pryč z tohohle šíleného spolku sociálních inženýrů. Chci, aby někdo konečně místo líbivých alibistických keců řekl: „My vám na to kašleme.“ Protože to je jediná cesta, jak můžeme přežít. Finančně, ekonomicky, fakticky.