12.10.2023
Kategorie: Multikulturní soužití

Německo je jako šílenec s benzinem a zapalovačem

Sdílejte článek:

ANDRZEJ KRAJEWSKI

Německo po léta podněcovalo migrační krizi.  Důkazy publikoval v úterý 26.9. Bild a po něm je převzal i další německý tisk. Obsahují vnitřní tajnou direktivu vydanou ministryní zahraničí Annalenou Baerbockovou a s ní související dokumenty spadající do působnosti ministryně vnitra Nancy Faeserové.

Pokaždé, když v Bruselu dospívaly země Unie k porozumění ve věci koordinace a zostřených opatření proti nelegální emigraci, dámy reprezentující stranu Zelených nebo SPD udělaly vše potřebné, aby něco podobného zhatily.

Konečně rozumný plán?

„Z vnitřní ‚instrukce‘ ministerstva zahraničních věcí Annaleny Baerbockové, již se Bildu podařilo získat, vyplývá, že se ministryně vnitra Nancy Faeserová výrazně angažuje v blokování azylové reformy EU – zdůraznil ve středu portál focus.de.

Podivnou shodou okolností kancléř Scholz obě dámy okamžitě po propuknutí skandálu napomenul, aby se vzpamatovaly.

„Scholz naznačil, že není na místě evropskou azylovou reformu, komplikovat“ informoval ve středu 27. září Süddeutsche Zeitung. Jeho stranická kolegyně Nancy Faeserová ho nakonec podpořila, neboť bylo už nějaký čas jasné, že změnila svou dosavadní politiku o 180 stupňů.

„Německo nemusí zdržovat azylovou reformu ani kontroverzní krizovou regulaci,“ zdůraznil Süddeutsche Zeitung. Annalena Baerbocková sice nadále oponovala a tvrdila, že v Bruselu připravovaná nová dohoda o migraci a azylu povede „k výraznému snížení standardů pro osoby ucházející se o ochranu“, ale její odpor určitě brzy povolí (pokud se tak už nestalo) a celková reforma fungování EU se tak  pohne z místa, v němž trčí už několik let.

A nová dohoda v krizové situaci mimo jiné předpokládá možnost zadržování migrantů „v podmínkách připomínajících vězení“, rozhodné zkrácení a urychlení procesů ověřování žádostí o azyl, což v praxi usnadní jejich zamítnutí a rychlou deportaci. K tomu bylo také připojeno okamžité vyhoštění osob nesplňujících podmínky nutné pro podání žádosti o azyl.

A obecně jednolitý systém, který vyplývá z dokumentů nové dohody o migraci a azylu, by měl vypadat následovně: uniformované služby by se zabývaly zadržováním migrantů pronikajících přes hranice EU a následovně by je odesílaly do internačních táborů (celou dobu se hledají možnosti je účelově vybudovat v některé z afrických zemích). Po zběžné selekci by méně než dvacet procent zadržených mohlo podat žádost o azyl. Zbytek – pokud by se tábor nacházel v Evropě – by byl posazen do letadel a odvezen do zemí, které by byly ochotny podobnou „zásilku“ přijmout. V případě, že by se tábor nacházel na území Afriky, tak by se ti, jejichž žádost byla odmítnuta, mohli vydat na návštěvu černého kontinentu samostatně. Tento systém by mohl zamezit vydávání dalších balíčků výkupného Turecku a zemím severní Afriky. Podněcujte tamní vlády k tomu, aby se pokoušely zadržovat migrační vlny u sebe.

Tak v krátkosti vypadá obranný plán Festung Europa, který už dávno ležel v Bruselu na stole. Polsko a Maďarsko ho začaly hlasitě zpochybňovat proto, že komisařka Ursula von der Layen ho rozšířila o tzv. „povinnou solidaritu“.  Přikazuje přijmout do své země určitý počet migrantů a zadržovat je v táborech nebo vyplatit přes dvacet tisíc euro za osobu těm, kdo je přijmou.

Když se Němci dohodnou mezi sebou…

Po zveřejnění informací z dokumentů německého ministerstva zahraničí můžeme dospět k závěru, že ti, kdo vládnou ve Varšavě a v Budapešti, se nechali Berlínem vodit za nos. Hráli před domácími volbami na vlasteneckou nótu, mezitím však právě Berlín nenápadně znemožňoval další postup, který by vedl k uzavření dohody. Z toho, co odhalil Bild, vyplývá, že hlavní čachrářkou v těchto hrátkách s ostatními zeměmi Unie byla Nancy Faeserová. Kancléř Scholz jí důvěřoval natolik, že jí v prosinci 2021 svěřil výjimečně důležitou funkci ministryně vnitra. Nejprve společně s idealistkou Annalenou Baerbockovou sabotovaly migrační dohodu za jeho zády, aby se později Faeserová vyslovila pro azylovou reformu a získala podporu kancléře Scholze.

Takže jsme v krátké době svědky druhého radikálního obratu v německé politice. Docela nedávno kancléř Scholz odložil ad acta naděje na obnovení přístupu k ruským surovinám a stal se hlavním mluvčím ukrajinské věci v Evropě. Nyní rovněž rozhodně mění postoj Německa k otázce otevření starého kontinentu vůči migrantům i k tomu, jak se s nimi bude zacházet.

Především v Polsku, ale rovněž ve většině evropských zemí stále přežívá přesvědčení, že Německo je zcela racionální a předvídatelný stát. A když provádí nesmyslnou politiku, raději se věří tomu,  že se za ní skrývá nějaký hlubší smysl, než tomu, že je prostě a jednoduše nesmyslná. Tento paradox vyplývá z vnitřních podmínek SRN. Od sjednocení německých zemí pod vedením kancléře Otto von Bismarcka vykazuje se německý stát jednou stálou vlastností, s níž se jinde setkáváme jen zřídkakdy. Německé politické elity, a to i z velice od sebe vzdálených táborů, si mezi sebou, pokud jde o klíčové cíle, upečou konsensus. Jakmile ho dosáhnou, představuje jakákoli diskuse či polemika s nimi zbytečnou ztrátu času. Nezávisle na tom, jaká strana v Německu vládne, směřuje za týmž cílem se  sobě vlastní úporností – ve srovnání s ní se oslové a muly jeví jako výjimečně ústupné, ne-li přímo povolné bytosti.

Poslední ukázku úpornosti zcela se míjející s rozumem Berlín předvedl v době, když nechal vyhasnout všechny atomové elektrárny. Konsensu v této otázce dosáhla SPD se Zelenými koncem dvacátého století, CDU/CSU se k němu definitivně připojila v roce 2011. Od tohoto momentu by každý v Berlíně úřadující kancléř občanům uprostřed zimy spíš dopřál týdenní blackout, než by z tohoto konsensu slevil. To až ďábelsky bolestivý úder, jakým bylo částečné odříznutí od ruských surovin, ho poněkud narušil, protože začala couvat CDU.

Podobně se věci mají s „morální politikou“, byť zde je konsensus ještě hlubší a sahá do dřívějších dob. Politické elity SRN, vědomy si toho, co předkové učinili mim jiné Židům, Polákům, Rusům, Řekům a mnoha jiným národům v důsledku konsensu dosaženého v Berlíně v roce 1933, se snažily stát se vzorem pacifismu a starosti o práva člověka. Nakonec se podařilo zajistit dokonalý humanitarismus a morálku v slovech i činech.

Marně napsala italská premiérka Giorgia Meloniová v dopise zaslaném minulou sobotu kancléři Scholzovi (citováno ve čtvrtečním Berliner Zeitung): „Byla jsem překvapena, když jsem se dozvěděla, že se vaše vláda, aniž cokoli konzultovala s italskou vládou, rozhodla poskytnout značnou podporu mimovládním organizacím zabývajícím se převážením nelegálních migrantů na území Itálie nebo záchrannými akcemi ve Středozemním moři.

Italský ministr zahraničních věcí Antonio Tajani přijel ve čtvrtek do Berlína žádat, aby byly od státních fondů odpojeny německé nadace, které de facto společně s gangy pašeráků převážejí z Afriky do Itálie migranty. Marně, stejně dobře by mohl žádat o opětné zapojení atomových elektráren.

Nejmorálnější národ na světě

Od Annaleny Baerbokové si musel vyslechnout následující výroky (opět citát z Berliner Zeitung): „Počítá se život každého člověka, a každá lidská osoba, která umírá v Středozemním moři, to je jedna další navíc,“ nebo „záchrana na moři je právní i evropskou povinností“. Což lze číst jako narážku, že pokud jde o dodržování lidských práv, Tajani a jeho paní premiérka nejsou o moc lepší než Benito Mussolini. Němci jim proto musejí ukázat správnou cestu. Protože to přikazuje v SRN zavazující starý konsensus. A i kdyby kvůli záplaně migrantů pohltil italských stát naprostý chaos, který by měl za následek smrt statisíců lidí, bude Berlín dál poskytovat nadacím peníze na přivážení dalších migrantů, poněvadž to přikazuje vnitřní politický konsensus. Němci se musejí prezentovat jako nejmorálnější národ na světě. Bez možnosti kompromisu.

Což vládě kancléře Scholze nijak nebrání v tom, aby zároveň nezavedla kontrolu na německých hranicích a nezačala se se snažit přijmout nový migrační pakt, který by vytvořil základy pro Festung Europa. Jestli to totiž neudělá, začne AfD vyhrávat volby nejen ve východních spolkových státech. Kdybychom měli co dělat s podobně jednajícím člověkem, mohli bychom se domnívat, že trpí rozdvojením osobnosti nebo schizofrenií. Bohužel se to dá léčit pouze v případě jednotlivců, ale společnosti, které se chovají tímto způsobem, vystřízlivějí až tehdy, když si samy přivodí na své hlavy nějakou velkou katastrofu. Jestli Berlín něco podobného chystá, netýká se to k našemu neštěstí jenom Německa.

Celá potíž spočívá v tom, že z Evropské unie vystoupila Velká Británie (s velkým přispěním SRN a Francie) a role Paříže víceméně slábne. To rozhodlo o dominantním postavení Německa. V důsledku toho se nuance politických dohod uzavíraných v SRN a celá tamní vnitřní politika začaly stále silněji promítat do každodenního fungování Unie.

Pokud jde o Itálii, její smůla spočívá v tom, že se stala rukojmím německého domácího konsensu v otázce „morální politiky“. Kdyby před desítkami let začala náhle do Itálie připlouvat flotila člunů přeplněných migranty, vláda v Římě by vydala svému válečnému námořnictvu příkaz je zadržet a pasažéry odvézt zpátky na černý kontinent. Vláda Giorgi Meloniové se sice může chlubit jednou z nejsilnějších válečných flotil v NATO, leč nástroj, který nelze v případě potřeby použít, ztrácí svůj význam.

Dnes by takové jednání narazilo na odsudek Bruselu i Berlína jako porušení unijních pravidel a mezinárodních dohod. Pro zemi zadluženou až po uši a závislou na unijních fondech a dobré vůli Evropské centrální banky jde o příliš velké riziko na to, aby je někdo podstupoval.

Italské vládní kabinety včetně toho současného tak čekaly na novou migrační dohodu nebo na podporu Evropské komise a Německa. Své obranné reakce omezovaly na minimu. Připomíná to situaci živého organismu náhle zasaženého nějakou nemocí. Nereaguje z plných sil, protože vnímanou bolest mírní odpovídajícím způsobem dávkovaná léčba a naděje. Jde o finanční úlevy a úvěry poskytované Evropskou komisí a o sliby, že už za měsíc bude v Bruselu dosaženo dohody a že celá Unie začne solidárně bojovat s migrační krizí. Jenomže peníze nic neřeší a paní Baerbocková a Faeserová se v tichosti staraly o to, aby EU protimigrační politiku nezostřovala.

Svázané ruce Giorgii Meloniové

Tragičnost situace spočívá v tom, že vládě Giorgi Meloniové nejen nezbývá než nějak přečkat nápor vlny migrantů, ale musí rovněž čekat na to, že v Německu padne konsensus týkající se “morální politiky“. Nedojde-li k něčemu takovému, bude nucena přijímat se svázanýma rukama další tisíce lidí přicházejících z jihu. Krůček za krůčkem tak bude postupně ztrácet svou stabilitu. Berlín předvádí svou péčí o lidská práva, zatímco Řím musí nést důsledky.

Velice podobná situace byla ve věci politiky Německa a EU vůči putinovskému Rusku. Zisky čerpalo Německo, ceny platily baltské země, Polsko a za hranicemi Unie Ukrajina. Tato „zákonitost“ by ještě nemusela být vnímána tak bolestivě a nebyla by tak nebezpečná, kdyby se Berlín dokázal zmoci na racionální politiku a brát v úvahu společné dobro celé Unie a jejích členů. Jenomže Německo, přihlédneme-li mu ně blíže, se chová jako schizofrenik, který před časem objevil kanystr s benzínem a zapalovač. Horší je to, že nalezl zalíbení v tom, že si s nimi hraje.

 

Dziennik.pl

Redakce

Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (7 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
5 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 

Adblock Detected

Velká část našeho provozu je hrazena primárně z reklam, prosíme, zvažte vypnutí ad-blocku. Děkujeme.

Refresh Page
x