Program Zelených: Sebevražda Evropy

Musíme uznat, že všeobecně mají evropští ekologové a krajní levičáci záviděníhodnou schopnost komunikovat. Zatímco jsou cíle konzervativních hnutí stále příliš často prezentovány jako karikatury a odlidštěné politiky, evropští ekologové si kromě hysterické Grety Thunberg udělali mluvčími svěží a příjemné tváře, které přitažlivě, klidně a srozumitelně popisují strašné hrůzy.

Vezměte si například nedávnou konferenci Beyond Growth 2023, která proběhla v Bruselu. Konference Beyond Growth je každoroční ideologické setkání evropských ochránců životního prostředí a jejich nesčetných kontaktů ve světě vládou financovaných, údajně „nevládních“ organizací.

Beyond Growth neprobíhá v saloncích nějakého prestižního hotelu nebo nějakého venkovského sídla, probíhá přímo v budovách Evropského parlamentu. To se neděje náhodou: když tisk láskyplně informuje o konferenci Beyond Growth, tak šíří snímky lidí shromážděných a hovořících v úhledném zasedacím sále Evropského parlamentu. Co si tedy většina lidí vybaví, když se podívají na zprávy o konferenci Beyond Growth? Evropský parlament. Souvislost mezi radikálními návrhy Beyond Growth a Evropským parlamentem je prezentována jako naprosto přirozená: Pokud Evropský parlament chce prosadit radikální environmentalismus, jakpak byste tomu chtěl, malý místní voliči, oponovat?

Hvězdou poslední konference byla Anuna De Wever, vlámská Belgičanka zastupující mladé Zelené.

Musíte číst a poslouchat, co tito aktivisté říkají. Většina oznamuje, co udělají, pokud dosáhnou moci. Pojďme se tedy podívat na „návrhy“ okouzlující a usměvavé Anuny De Wever:

1. „Musíme přerozdělit bohatství“, začíná De Wever. Komu, jak? Žádné podrobnosti. Toto je standardní rys každého arogantního šíleného evropského řečnění po celé století. Bylo by hodně mimo mísu navrhnout, aby se s přerozdělováním bohatství začalo u platů a majetku poslanců za Zelené v Evropském parlamentu?
2. „Vyrovnat klimatický dluh“: V myslích ekologických aktivistů mají země „globálního severu“, které prošly významným rozvojem, ekologický závazek vůči zemím „globálního Jihu“. I když západní kapitalismus historicky vymanil z chudoby největší počet lidí, tak Západ údajně také zodpovídá za největší emise skleníkových plynů. Navíc Evropa a USA stále údajně „vykořisťují“ a „kolonizují“ mnoho regionů na „globálním Jihu“ prostřednictvím svých nadnárodních korporací, čímž systematicky vyčerpávají přírodní zdroje. Proto musí být „dluh“ vůči „Jihu“ vyrovnán, i když tento „dluh“ nemusí mít s klimatem nic společného.
3. Zaveďme neprodleně „univerzální základní příjem“, nejlépe hned zítra. Lze si představit nadšení Číny, Ruska, Japonska, USA a Kuby pro zavedení společného univerzálního příjmu – to je samozřejmě myslitelné pravděpodobně pouze v případě nastolení „univerzální“ světové vlády: což ovšem bude jen pouhá formalita.
4. Význam Západu musí klesnout. Ve skutečnosti je Západ stejně jen zlý a špatný. Proč? Protože je „bohatý“. Západ proto musí být potrestán tím, že bude uvržen do ekonomického kolapsu – „nerůstu“ („degrowth„) – zatímco ostatním, kteří nepatří k Západu, bude samozřejmě dovoleno dále růst.
5. Univerzální veřejné služby se musí podstatně rozšířit (zdvojnásobit? ztrojnásobit?). A jak bude tento nárůst v kontextu ekonomického poklesu financován? To se ovšem od okouzlující a usměvavé Anuny nedozvíme.

„To vše,“ pokračuje dál De Wever za velkého potlesku, „samozřejmě bude možné pouze tehdy, když zničíme… nadřazenost bílé rasy.“

Nadřazenost bílé rasy? Možná se ptáte, co má bílá nadřazenost společného s ekonomikou? Zdálo by se, že v myslích mnoha environmentalistů jsou ekonomický růst a bílá nadvláda fakticky synonyma. Koneckonců, zdá se, že uvažují takto: byl to Západ, ztělesněný Adamem Smithem v roce 1776, kdo „vynalezl“ ekonomický růst a Západ byl v té době převážně bílý, takže zničením bílé nadřazenosti zničíme samotnou myšlenku ekonomického růstu.

Zdá se, že je jim vlastní jakýsi magický způsob uvažování, díky němuž dokáží sloučit dohromady dvě reality – „bílou rasu“ a kapitalismus – a postulují mezi nimi příčinnou souvislost.

Pokud je podle Adama Smithe ekonomický růst klíčem k tomu, abychom se vymanili z chudoby – s cílem učinit chudé bohatšími, nikoli bohaté chudšími – pak zastavení růstu rozhodně není ekonomickým modelem, který nám pomůže. Bohužel jsou s tím spojena různá otravná dilemata typu: Podpoříme raději hospodářský růst tím, že lidem v chudých zemích umožníme využívat fosilní paliva – uhlí, ropu a zemní plyn – nebo tyto lidi přivedeme do ještě větší chudoby tím, že jim fosilní paliva zakážeme?

Výsledkem tohoto podivného guláše zbytků marxismu – imperialismu, dekolonizace a špatně strávené kritické rasové teorie – je program, který velmi pravděpodobně většina Evropanů nepodpoří. A tento program již dostal výstižný název: Okamžitá evropská sebevražda. Pokud se Evropa do tohoto ekonomického „nerůstu“ zapojí – tak, jak si přejí Zelení – způsobí tento „nerůst“ zničení celých segmentů evropské a západní ekonomiky. „Nerůst“ a ekonomická destrukce jsou perfektní synonyma. „Nerůst“ znamená omezování ekonomických aktivit – nebo jejich nekřesťanské zdanění do té míry, že přestanou existovat.

Zelení mají obsazeno 10 % křesel v Evropském parlamentu, ale v mnoha členských státech EU jejich volební podpora strmě klesá. Ale to nevadí – nedemokratická, nevolená, netransparentní a nezodpovědná RADA EU jim hodila záchranný pás: v institucích EU jsou tito Zelení nasazení všude. Například „Zelená 10“ (Green 10) je koalice deseti největších ekologických organizací a sítí aktivních v Evropě. Snaží se zajistit, aby EU upřednostňovala klima, místní životní prostředí, biologickou rozmanitost a lidské zdraví v rámci svých hranic i mimo ně. K šíření svých myšlenek jsou tyto nevolené nevládní organizace štědře financovány samotnými institucemi EU.

Základním problémem konference Beyond Growth a jejího „nerůstu“ je, že nikde není definováno, co bude následovat. Zatímco se marxisté a před nimi socialisté, včetně německých národních socialistů, vždy pokoušeli definovat svou ekonomickou teorii – konkrétní projekty a zničení toho, co existuje – tak environmentalisté se s něčím takovým nikdy neobtěžovali. Nebo je snad hlavní agendou ekologů uvržení Evropy do energetické závislosti na Rusku?

Tato neochota popsat „svět po“ je pochopitelná. V kontextu Evropy, která je až po krk zadlužená a daně vybírané od občanů jdou na úroky z tohoto dluhu, znamená snížení hospodářského výkonu čelit otázce, koho necháme zemřít nejdříve. Například zdravotní péče je již dnes více méně „na příděl“ a zdá se, že jde stále víc o snižování nákladů než o poskytování služeb. Byrokracie a masivní papírování neuvěřitelně rostou na úkor investic do většího počtu lékařů a lepší včasné péče o pacienty.

Co by se stalo, kdyby došlo k „nerůstu“? Jak si máme například představit povinný pokles ekonomické aktivity, bez toho že bychom podrobili jakoukoliv novou technologickou inovaci kontrole nějaké „správní agentury“? Vysněná EU ekologů začíná vypadat stále více jako verze Atlasovy vzpoury: dystopická země, v níž soukromé firmy trpí pod stále více zatěžujícími zákony, předpisy a byrokraty. Možná by se Zelení měli zamyslet nad poselstvím této knihy: navzdory pokusům státu zotročit lidskou mysl silou, lidé zvítězí díky své nezdolné víře ve svobodu. Světem hýbe lidská mysl a ne její útlak.