Normalizační resovětizace

Normalizace, nepřirozeně vyvolaná do života agresí Varšavské smlouvy, byla „diskrétním“ návratem do padesátých let, byť nástup ultrastalinistických sil uvnitř KSČ (tzv. Čechie, Levá fronta, Leninský svaz mladých) byl pragmatickým křídlem kolem Husáka a Štrougala zastaven. Tzv. levičáci, imputující společnosti deformovaný historický obraz dějin komunistického hnutí, ovšem neztratili až do konce osmdesátých let zcela svůj vliv; jejich ztělesnitelem byl ideologický tajemník ÚV KSČ Vasil Biľak, jeden z autorů kolaborantského tzv. zvacího dopisu.

První polovina sedmdesátých let do jisté míry těžila z přínosů druhé poloviny předcházejícího desetiletí (rok 1968 byl podle dosažitelných dat národohospodáře Josefa Goldmanna /1912–1984/ makroekonomicky nejúspěšnějším rokem komunistického režimu) i určité zbožní podpory sovětského režimu (podle římského hesla chléb a hry); předností byla i masívní bytová výstavba („králíkárny“ se v té době stavěly i na Západě). Oba ropné šoky (1973–1974 a 1978–1979) však byly pro stalinistický komunismus smrtící; ve srovnání se Západem začal viditelně ztrácet a neschopnost dostatečně rychle reagovat na nástup převratných technologických změn (zejména informatoriku, energetické úspory, vyšší kvalitu nadnárodní hospodářské integrace, počátky robotizace), kterou nestačila napravovat ani hospodářská špionáž Rady vzájemné hospodářské pomoci, ho měnila krok za krokem v industriální skanzen. Bumerangovým efektem se projevil i podpis Závěrečného aktu helsinské konference Husákovým vedením, který fakticky legalizoval v sovětském bloku nerežimní zprvu nekomunistickou opozici, jež začala sílit i v sovětském Rusku (režimní represe přestávala být pro orgány činné v trestním řízení rutinní procedurou). Gorbačevovský experiment v mnohém vycházející ze zkušenosti československé společnosti šedesátých let nebyl s to vytvořit alternativní politický rámec, který by odolal náporům nedořešených problémů, a nezvládl ani relativní zaostalost země Sovětů i jejích satelitních států. Destalinizace se krok za krokem měnila v dekomunizaci.

V československém případě se navíc projevila jako bariéra nutných hospodářských reforem zpátečnická biľakovská „ultralevice“ (vyložitelná ovšem i jako pravé křídlo KSČ), která vedle lidské malosti a ideové plochosti většiny svých představitelů prokázala už jen zkostnatělé a v mnohém bezradné rutinérství. Aplikace dalšího osudového znaku stalinismu – hloupnutí vedoucích struktur – vedla k náhradě Gustáva Husáka v křesle generálního tajemníka ÚV KSČ následníky Miloušem Jakešem a Karlem Urbánkem; nesporně nesrovnatelně schopnější a politicky stále relativně mladý Lubomír Štrougal (bylo mu tehdy 63 a 65 let) byl absurdně ponechán stranou, ačkoliv (nebo právě proto?), zdolán oportunistickým odkladem reforem, evokujících Pražské jaro, odešel, pln pochybností a rezignace, z čelných funkcí vlastním rozhodnutím r. 1988.

Srovnáváme-li tyto postupy s pravými totalitarismy první poloviny dvacátého století, vyniknou ovšem i rozdíly. I tzv. Brežněvova koncepce omezení státní suverenity, slabší a výrazně zmírněná verze postupů z přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století, nenarušovala základní znaky státní suverenity a umožňovala v zásadě samostatné, byť ovšem také limitované chování země. Ani byrokratický direktivní model socialismu neoslabil všechny prvky sociální progrese, které s sebou neslo socialistické dělnické hnutí nejpozději od přelomu devatenáctého a dvacátého století. Zpřístupnění bezplatného vzdělání, kulturních hodnot, bezplatné zdravotnictví, zlevněná rekreace i prázdninové pobyty, podpora sportu a tělovýchovy, velkorysá bytová výstavba, odstranění křiklavých sociálních rozdílů, vydávání levných knih, zkvalitnění hromadné dopravy silniční, železniční, loďní i letecké, využívání pružné a dynamické kontejnerové přepravy, jíž normalizační režim podle dostupných informací předstihl Západ, vyrovnávání rozdílů mezi městem a venkovem i regionálních rozdílů jsou nejzřetelnějšími nesporně pozitivními projevy emancipačního konceptu, na němž byl (spolu)založen i tento model socialismu.

Druhou stránkou jsou těchto procesů jsou až vulgární rovnostářské tendence, které pod záminkou pomoci nejpotřebnějším postupně eliminovaly hmotnou zainteresovanost v duchu historického starosocialistického hesla „Každému podle jeho zásluh, každému podle jeho potřeb“ i zanedbávání dlouhodobé údržby a obnovy výrobních i bytových zdrojů a zrody slumů v řadě měst a často i vesnic. Bezradnost postupně vyvolával i rostoucí spotřební (konzumistický) vztah k hodnotám duchovním i hmotným a se vzestupem životní úrovně a odhalováním zločinů kultu osobnosti (Chruščovův projev na XX. sjezdu KSSS r. 1956) na přelomu padesátých a šedesátých let i zjevný úpadek úcty k původním ideálům, z nichž se ve vnímání většinové občanské části zbyrokratizované společnosti staly stále odpudivější obsahově prázdné fráze (tento střet, který má generační povahu, je např. námětem klasického filmového muzikálu autorů Vratislava Blažka a Ladislava Rychmana Starci na chmelu).

Listopadové události r. 1989 vlastně v některých ohledech navazují na obrodný proces v Československu šedesátých let a v určitém ideovém posunu také v Polsku let osmdesátých. Ekonomické neúspěchy sovětského bloku – existoval i názor, že socialistické země byly Západem „uzbrojeny“ – souvisejí  i s absurdní mocenskou expanzí pozdního SSSR zejména sedmdesátých let (Laos, Kambodža, Vietnam, Mosambik, Angola, Etiopie, Kongo-Brazzaville, Afghánistán, Grenada, v některých ohledech Libye), která namísto ekonomického přínosu znamenala pro Moskvu další stupňující se hospodářskou dotační zátěž při současně stoupajících vojenských výdajích i postupně rostoucí finanční zátěži při určitém – zejména surovinovém – dotování satelitních evropských států. I tak si lze vysvětlit gorbačevovský politický posun na konci osmdesátých let a potom při řešení německého sjednocení na počátku let devadesátých i hospodářské zhroucení země na počátku devadesátých let, když naivně implantovala zásady Washingtonského konsensu.

Ztráta ruské „supervize“, ve které stále byly patrné nitky setrvačných tendencí založených v letech 1944–1948 a jejich upevnění na přelomu čtyřicátých a padesátých let, byla pro normalizační vedení KSČ sebevražedná. Ztráta dynamiky byla i ztrátou sebedůvěry, vnitrostranická krize, která vyhřezla na plénech ÚV KSČ 24. a 26. listopadu 1989, pokračovala i v prosinci jednomyslným schválením Václava Havla prezidentem republiky 29. prosince 1989 ve Federálním shromáždění jasnou, stále komunistickou poslaneckou majoritou. Už ne dekomunizace, ale demarxizace Československa přibližně mezi lednem a březnem 1990 byla také ve znamení dalšího mocenského a ideového poklesu KSČ, která se na konci roku 1990 transformovala do většinové Komunistické strany Čech a Moravy, a celkového rozmělňování a oslabování levice jako takové.

Listopadový převrat

Naděje československé veřejnosti, naděje proklamované něžné revoluce na zvrácení politických nemravů předlistopadového politického chování, vystupování a jednání panovala zejména první tři roky. Byla přijata ústavní Listina základních práv a svobod a v záměrech byl i ústavní zákon o referendu, který byl posléze schválen na federální, ne však paralelně také na národních úrovních. Naopak došlo ke schválení lustračního zákona, o jehož ústavnosti byly vzneseny pochyby i na evropské úrovni; přesto byl potvrzen a v Česku je stále účinný. Podobné nesoulady se projevily i v národohospodářské oblasti spornou kupónovou privatizací a celou řadou právně i věcně obtížně uchopitelných proceduralit a postupů v této oblasti. Prakticky nic se nevykonalo pro postih skutečných zločinů zejména padesátých let a včleněním tzv. nedbalostních aktivit a byrokratickou formalizací (faktickým zkomplikováním) policejních a zejména justičních procesních postupů se „samopohybem“ usnadnily úniky jinak usvědčitelných a postižitelných pachatelů zejména normalizace, ale i padesátých let a tzv. rudého gestapismu třetí republiky (věc se uzavřela jejich biologickými odchody). Následně se to projevilo i při šetření a stíhání transformační i posttransformační hospodářské kriminality.

Až do r. 1997 se často diletantsky diskutovalo o československé státnosti, hledaly se převážně domnělé zločiny druhého odboje vůči nacistickým a sudetistickým okupantům, byl znevažován odkaz exilové londýnské vlády a celého benešovského prozatímního státního zřízení; vedle nervových pohnutí tu začasté hrála svou úlohu nedovzdělanost samozvaných karatelů, ale i nedostupnost řady historických pramenů a fakt.

Vývoj 33–34 polistopadových let v tomto ohledu dospěl k výsledkům a důsledkům, jež jsou v lepším případě charakterizovatelné jako rozporuplné a poměrně často působí dojmem až scholastických ukotvení; s tím souvisí i zchaotizované polistopadové právo a právně obtížně přijatelná praxe legislativních tzv. přílepků. Samostatným problémem je donkichotovský boj s neustále se stupňující byrokratizací státu, který také navazuje na své komunistické předchůdce a vytváří i korupcí protkaný svět obtížně postižitelného zbytného (velko)podnikání. Rozvrácením vzdělávacích systémů a v porovnání i s normalizací osmdesátých let nadbytečných – zákonitě ve velké míře potřebnou kvalitu postrádajících – středních a vysokých škol postupně vznikla neúcta k ruční a dělnické práci; to, že společnost se vyvíjí a stále probíhající revoluce v technologiích mění spoustu zvyklostí samozřejmých ještě v osmdesátých letech, na tomto místy až retrográdním vývoji nemůže nic změnit.

Poválečná sovětizace byla odstraněna, avšak způsobem, který živě připomíná někdejší komunistický boj s inflací, jež se posléze projevovala tzv. třetím přerozdělením, tj. šedou (černou) ekonomikou a zanedbanou stamiliardovou údržbou a obnovou výrobních i stavebních fondů. Administrativní desovětizace – včetně legislativních posunů – sice provedena byla, ale způsoby jednání, základní hodnotové (kulturně mravní) orientace, postupy a chování obnažují celou řadu reliktů, které mají svůj původ nejen v sovětizaci nebo nacistické okupaci, ale často sahají do dob předříjnových, k jevu v prvorepublikovém jazyce známému jako rakušanství (rakušáctví), jež vývojově vzniká zhruba od předbřeznového metternichovského biedermaieru. Pozoruhodné reje kolem nositelů jakékoliv vyšší funkce (Karel Havlíček Borovský soudil, že někteří hodnostáři jsou přesvědčeni,  že s úřadem jim pánbůh nadělil také rozum) činí tyto navenek lesklé souvislosti, projevy a chování až nečekaně vousatými. Kde lze hledat počátky tohoto zvratu nesporných ideálů, jimiž byl listopadový převrat nesporně provázen? A proč právě komunistická sovětizace, hlasatelka historických emancipačních, ušlechtile humanistických socialistických ideálů, zavlekla do demokratické prvorepublikové československé společnosti i vznikající kolektivity komunistického socialismu tyto copařské, jak by řekli Marx nebo Engels, poklonkářsky rádobydvořanské trapně devótní nemravy?

Administrativně byla v raně polistopadovém Československu sice odstraněna řada stalinizačních znaků předlistopadového komunistického režimu počínaje ústavně zakotvenou vedoucí úlohou KSČ. Nepochybně byl – podobně jako v řadě jiných postkomunistických zemí – zaveden politický pluralismus. Ale zřejmě nikoliv náhodou, pokud byly vůbec obnoveny, neuplatnily se historické politické strany s výjimkou české sociální demokracie a také již existujících stran lidové a komunistické. Silně byla oslabená dosavadní nosná politická kultura a začaly se uplatňovat i koncepty tzv. nepolitické politiky, které se v řadě případů staly synonymy pro nezávislost na odpovědnosti a kontrole, někdy i slušnosti. Rozvrácena byla veřejná správa; ukvapený zánik krajského zřízení na podzim 1990 výrazně zkomplikoval řízení země minimálně po celá devadesátá léta. Vztah k zahraničním krajanům a poúnorovým i posrpnovým exulantům a emigrantům je jen další ukázkou tohoto copařského nemravu.