Medvěd a vlk

V roce 2014 se USA rozhodly provést finále změny režimu na Ukrajině, na které USA v průběhu let utratily asi 6 miliard dolarů v přípravě. Rusko se v tu chvíli muselo rozhodnout o několika věcech.

Jednou z nich bylo, zda zasáhnout tak, jak to o několik let později udělalo Rusko v Kazachstánu, když přiletělo s vojenskou silou, zatklo spiklence a pak se za týden vrátilo domů.

Rusko také mohlo podpořit demokraticky zvoleného prezidenta Ukrajiny poté, co uprchl do Ruska, ustavením exilové vlády. Něco jako když byl svržen prezident Jemenu a uprchl do Saúdské Arábie. V druhém případě je těžké určit, o které vládě se tisk zmiňuje, zda o exilové vládě nebo de facto v Saná.

Je zajímavé, že Polsko nedávno ustavilo běloruskou exilovou vládu složenou z opozičních politiků z Běloruska.

V každém případě se Rusko rozhodlo nevyužít propagandistického potenciálu ukrajinské exilové vlády, která by mohla předstírat, že USA tvrdí, že podporují demokracii, a zároveň svrhává demokratickou vládu. Rusko se také rozhodlo nepoužít svou armádu k potlačení problému v zárodku, pravděpodobně z mnoha dobrých důvodů. Jedním z pravděpodobných důvodů bylo, že Ukrajina měla v té době údajně největší armádu v Evropě, asi 800 000 vojáků, dokonce převyšující 500 000 tureckých vojáků..

Dalším důvodem mohlo být, že Rusko bylo orientováno na Evropu od dob Petra Velikého a Putin nedávno prosazoval koncept Evropy od Lisabonu po Vladivostok. Ruská vojenská reakce na Ukrajině by v té době pravděpodobně byla špatným PR tahem a mohla by přinést protiopatření Západu, na která Rusko ještě nebylo připraveno.

Místo toho Rusko zorganizovalo minské dohody, aby se pokusilo o mírové řešení separatistických hnutí. Zdálo se, že Rusko podporuje ukrajinské separatisty na minimální nezbytné úrovni a že se Rusko soustředí hlavně na zajištění Krymu a mimořádně důležité námořní základny v Sevastopolu.

Minské dohody však nebyly realizovány Západem ani Ukrajinou. Západní politici později uvedli, že to byla lest, jak dát NATO čas na vyzbrojení a výcvik ukrajinské armády. Bylo rozhodnuto zřídit armádu NATO na hranici s Ruskem, navzdory mnoha stratégům na Západě, kteří varovali právě před touto provokací.

Na ruské straně se objevilo mnoho stížností, že proti posilování Ukrajiny měly být podniknuty razantní akce mnohem dříve. Také to, že ruské vedení bylo oklamáno Západem. Další názory byly, že Rusko také využilo osm let k vybudování svých sil a potřebovalo čas stejně jako NATO/Ukrajina.

Lidé zvenčí neznají rozsah ruských vojenských příprav během tohoto období, ani jak daleko bylo Rusko v přípravě na jistou přípravu ekonomiky na válečný stav. Nicméně v roce 2018 Putin pronesl svůj projev o všech nových „zázračných zbraních“, které Rusko vyvinulo. Předpokládá se, že mnoho z těchto zbraní bylo stále ve zkouškách, bylo třeba postavit továrny na jejich výrobu a bylo zapotřebí více času, aby byly dodány do předních linií a vojáci vycvičeni k jejich použití.

Do roku 2021 bylo třeba učinit rozhodnutí. NATO/Ukrajina vyvinulo to, co bylo údajně největší armádou v Evropě a Rusko nasadilo některé ze svých velmi pokročilých zbraní. Minské dohody očividně nefungovaly a Rusko se na ně nadále odvolávalo jen jako na součást svého právního manévrování. Washington se rozhodl pokračovat ve svém cíli světové hegemonie a připravil veřejné mínění, aby věřilo, že Putin je diktátor a že Rusko je zdivočelé a nepřítelem číslo jedna.

Logika nebyla silnou stránkou Washingtonu. Západu se muselo zdát, že dozrál čas udeřit proti ukrajinským separatistům a zároveň přistoupit k jakýmkoli opatřením na změnu režimu, která by mohla být proti ruské vládě uplatněna. Plánem by bylo, aby ukrajinská armáda prorazila ruskou hranici a Rusko by bylo příliš destabilizované, aby útoku účinně čelilo. Z pohledu Západu by to nebyla agrese, protože Ukrajina jen vyčistila občanskou válku uvnitř Ukrajiny.

Na druhé straně se zdálo, že Rusové mají téměř stejný názor, že se věci vyhrotily. V prosinci 2021 Rusko vydalo Ukrajině a Západu slavné tzv. „Ne-ultimátum„, které vyzvalo k jednání o evropském bezpečnostním uspořádání, které by splňovalo minimální požadavky Ruska a zabránilo se nespecifikovaným důsledkům.

Západ odmítl brát tuto myšlenku vážně a pokračoval ve vyzbrojování Ukrajiny a budování sil v blízkosti separatistických oblastí. Rusko pak pokračovalo s „důsledky“. Putin okamžitě podepsal dokumenty zahrnující některé separatistické provincie jako součást Ruska na základě dřívějších plebiscitů.

Tento právní manévr znamenal, že Rusko mohlo tvrdit, že chrání ruské území, když vyhánělo ukrajinskou armádu. Bylo učiněno další obtížné rozhodnutí, aby Rusko udeřilo jako první, aby se na ukrajinské straně vytvořil zmatek.

To znamenalo, že Západ obdržel propagandistický bonus tvrzením, že jelikož jsou ruská vojska na Ukrajině, Rusko je agresorem. Role neonacistických sil na Ukrajině a odporné akce ukrajinských sil proti separatistům byly vymazány ze západních zpráv, čímž se Rusko ocitlo v propagandistické defenzivě. Putin však dokázal v Rusku vzbudit vlastenecký zápal, částečně podpořený ošklivými akcemi ukrajinské armády proti ruským válečným zajatcům.

USA se rozhodly pokračovat ve své protiruské kampani, se sankcemi a démonizací všeho ruského. Vnější pozorovatel by to mohl vztáhnout ke slavnému americkému pokusu změnit název „hranolků“ na „hranolky svobody“, když Francie odmítla podpořit jednu z amerických vojenských invazí.

V každém případě americké akce Putinovi usnadnily zahájení obecnější mobilizace pro válečné úsilí, povolání záložníků a rychlé vybudování zbrojního průmyslu. Znovu se ozývaly výzvy ruských příznivců, aby se urychlila válka a aby Rusko přešlo do ofenzívy v naději, že Ukrajina bude rychle vyřazena z akce, čímž by se zachránilo mnoho životů a infrastruktury.

Tato skupina doufala, že ukáže Západu, že úsilí proti Rusku neuspěje a jednání o nové bezpečnostní architektuře mohou pokračovat. Opačný názor byl, že velká ofenzíva Ruska by umožnila západní propagandě vyděsit Evropany a vytvořit větší jednotu v NATO. Tento názor tvrdí, že trhliny v NATO se neustále rozšiřují a že EU je stále více nefunkční – tak proč přerušovat nepřítele, když dělá chybu?

Schůzka NATO ve Vilniusu se bude konat 11. července a jak NATO/Ukrajina, tak Rusko se mohou pokusit podniknout před schůzkou kroky ke zlepšení svých pozic.

Zdá se, že Západ vyzývá Ukrajinu, aby

• zahájila novou a vylepšenou ofenzívu ve válce, aby získala nějaký druh vítězství před schůzkou NATO, aby získala více zbrojní podpory od NATO, nebo 
• aby podržela své rezervní síly a podpořila patovou situaci a vyjednanou linii příměří podobnou té v Koreji. 

Tento výsledek však pro Rusko nefunguje dobře, protože ponechává většinu Ukrajiny jako de facto zemi NATO a postrádá jakoukoli revizi evropského bezpečnostního systému. Neexistuje žádná záruka, že by v dlouhodobém horizontu zastavila ostřelování separatistických oblastí.

Rusko navíc dalo jasně najevo, že Západ nepovažuje za „schopné dohody„, což ztěžuje produktivní jednání. Ne-ultimátum vyzývalo k demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny a k účinnému odstranění NATO ze zemí bývalé Varšavské smlouvy. To je náročný úkol, a zda by bylo pro Rusko lepší udeřit tvrdě a rychle, nebo postupovat pomalu a čekat, až se v členských státech NATO vytvoří větší trhliny, je těžké rozhodnutí. Putin bude obviňován tak či onak.

USA musí učinit ještě více rozhodnutí.

Část establishmentu obhajuje nejprve porážku Ruska a pak použití jeho zdrojů k tomu, aby pomohla Západu zadržet Čínu. Tato skupina zjevně věřila, že Rusko je dostatečně slabé, aby ukrajinská válka, rozsáhlé sankce, přeměna rublu v trosky a odpojení od SWIFT a systémů kreditních karet přinesly změnu režimu a další vládu podobnou Jelcinovi.

Jiná část establishmentu věřila, že lepší je jiný přístup: dostat Rusko na stranu Západu dobrovolně a pak se společně dohodnout s Čínou. Tento přístup je stále patrnější, spolu s výzvami k ukončení ukrajinské války a použití peněz jinde, například v indo-tichomořské oblasti. Takzvaná „realistická škola“ zahraniční politiky postavila Čínu do role „rovnocenného konkurenta“ USA a že Čínu je třeba konfrontovat na základě přístupu rovnováhy moci.

Malá neestablishmentová skupina nalézá chyby v obou myšlenkách. Tento zmatek je třeba vyřešit, protože uprostřed takového zmatku je těžké mít účinnou zahraniční politiku nebo válku.

Ještě více ke zmatku přispívá role globalistů, Světového ekonomického fóra, davoského davu a různých miliardářů prosazujících jakýsi druh „Nového světového řádu“. Zdá se, že tito lidé nemají velkou loajalitu k žádnému konkrétnímu národu, spíše se zdají být kosmopolitními občany světa.

Jejich často utopické myšlenky se nezdají být v některých částech světa příliš populární, a proto existuje podezření, že by někdy mohlo být nutné použít vojenskou sílu. V současné době jsou však armády založeny na nacionalismu a vlastenecké podpoře jedné země. Neexistuje žádná globální armáda podporovaná globální vládou nebo globálními občany, kteří by zdaňovali a odváděli do odvodů. Je to problém slepice a vejce: co je dřív – vláda, nebo armáda?

NATO je stále výtvor řízený USA a podporovaný USA. Takže myšlenka je taková, že globalisté by museli použít americkou armádu, protože jak Rusko, tak Čína projevují malý zájem o takový nový řád. Problém je v tom, že americká armáda trpí nepřízní osudu v mnoha oblastech, od zbraní, které nejsou účinné, až po neschopnost naverbovat dostatek vojáků.

Kritici tvrdí, že „wokeismus“ je na vině za část problémů a že „wokeismus“ je podporován globalisty. Zastánci wokeismu samozřejmě tvrdí pravý opak. Nicméně, pokud má názor kritiků nějakou faktickou platnost, pak je tu hlavolam: Globalisté by museli použít americkou armádu, aby si vynutili přijetí svého nového řádu, ale zároveň je americká armáda ochromena globalisty, kteří si vynucují přijetí wokeismu v USA.

Takže USAmusí učinit několik těžkých rozhodnutí ohledně wokeismu, imigrace, státního dluhu, studentských dluhů, vzdělání a mnoha dalších věcí. Je zde také otázka, co dělat s letadlovými loděmi, neviditelnými torpédoborci, stealth letadly, systémy protivzdušné obrany a zhruba 800 vojenskými základnami v cizích zemích.

Bezprostřední hádankou je, jaké zbraně a podporu poslat na Ukrajinu. Stíhačky F-16 a tanky Abrams jsou jen částí problému; Ukrajina nyní žádá o F-18 a evropské letouny Typhoon. Další by mohly být požadavky na F-35? Vojenští představitelé po celém světě se snaží zjistit, jak dobře si americké zbraně vedou ve skutečném konfliktu s Ruskem.

Není překvapující, že Washington nedokáže přijít s koherentní velkou strategií, nebo se dokonce vypořádat s otázkami a problémy, které se vrší. Bezútěšné vyhlídky patrné z nedávného manifestu Johna Mearsheimera jsou zřejmé z titulu: Temnota před námi: Kam směřuje ukrajinská válka.

Podobný pesimismus lze nalézt v aktuálním článku ve Foreign Affairs od Samuela Charapa z RAND Corporation s názvem: Nevyhratelná válka: Washington potřebuje koncovku na Ukrajině.

Pokud jde o Rusko, kromě výše uvedených rozhodovacích bodů je zde otázka, co dělat na jiných bojištích, v místech jako západní Asie, Afrika a Latinská Amerika:

• podporovat přeformulovanou Wagnerovu skupinu v různých zemích?
• uvolnit Sýrii k útokům na izraelská letadla, když bombardují Damašek, nebo pomoci Sýrii zničit ropné tankery pašující černé zlato ze země?
• spolupracovat s Íránem, aby pomohlo vyhnat USA z Iráku?
• zvýšit podporu dalším zemím, které jsou pod tlakem USA, jako je Severní Korea, Jemen, Kuba, Venezuela atd.?

Na světě je mnoho míst, kde by Rusko mohlo vystupňovat americké zájmy a způsobit Washingtonu ještě větší potíže:

• prodej zbraní a vojenský výcvik, 
• boj proti USA podporovaným změnám režimu, 
• šíření alternativních převodů peněz a systémů kreditních karet po celém světě a 
• spolupráce s OPEC+ v boji proti americkým ropným zájmům