Jsou profesionální politici nebezpečím pro demokracii?

LEO K.

Jsou profesionální politici nebezpečím pro demokracii? Podívejme se pro příklad na naší současnou vládu. Předpokládejme – i když je k tomu zapotřebí silné sebezapření – že jsme si ji řádně zvolili a že o její legitimitě nemůže být ani stín pochybností. Dejme tomu, že je to tak. Zvolili jsme si reprezentanty svých zájmů? Ano, nevolíme si přece Marka Bendu nebo Víta Rakušana, ale volíme naše zástupce, kteří budou hájit naše zájmy. …hájit NAŠE ZÁJMY. No, mám o našich občanech přece jenom lepší představu, než jak nás zrcadlí naše současná vláda. Že by ten chaos, který nám předvádí, odrážel obraz naší společnosti? Ne, tomu nechci věřit, jakkoliv vím, že se o to Šafr, Šídlo, Tabery a další vytrvale snaží.

Premiér, který vládu neřídí ale jenom (se) vychvaluje, případně omlouvá, ministr financí s dokonalou znalostí Ohmova zákona, ale základními neznalostmi rozpočtování, ministr vnitra a předseda strany „o níž nic neví“ v níž ale existuje podezření z nepotismu, ministr zahraničí s nedostatkem diplomatického taktu, ministryně obrany vyjadřující se jako trhovkyně…to už tedy dokáže pořádně otřást důvěrou v politiku. V konečném důsledku i v demokracii. Jestli je tedy někdy čas na zásadní změny, tak je to nyní. To, co nám předvádí „vláda,“ ten cirkus, ten musí přestat.

Politici, kteří jsou z profese trvalými členy (poslanecké sněmovny, senátu, obecně exekutivních postů) jsou nepřiměřeně drahým příslušenstvím té instituce.

Už jenom proto, že zapomněli svojí touhu hrát roli elity promítnout do svých mravních a profesionálních vlastností. Jak by jinak bylo možné, že univerzitní profesor, dokonce bývalý rektor veřejně a prokazatelně lže? Protože mu chybí touha změnit status quo, který jenom jemu (a jeho lidem) vyhovuje, protože neobhajuje zájmy svých voličů, ale jenom svůj a jejich posty. Často slyšíme, že dění u nás odráží celoevropské dění, že my tady hrajeme jenom druhé housle. Tím hůř. I když „politici“ již reprezentují EU jsou schopni vypustit na svých stránkách věty:
Evropský mírový nástroj

Dne 15. listopadu 2022 přijala Rada opatření pomoci ve výši 16 milionů eur na podporu budování kapacit ukrajinských ozbrojených sil.

Což příslušné národní instituce u nás přepsaly takto: Evropský mírový fond je určen k financování vojenských potřeb Ukrajiny. Podle odkazu v závěru článku za tento text odpovídá Ministerstvo zahraničních věcí ČR a Ministerstvo obrany ČR, čili – personalizujeme to: Jan Lipavský a Jana Černochová. Pro veřejnost to 16. května ve svých glosách objevil Miroslav Macek. Klasický příklad toho, jak naši „politici“ přihlížejí tomu jak umírá Západ. Místo toho, aby se věnovali politice ( z řeckého politiké techné, česky správa obce).

Západ umírá, jeho „politici“ se přou o nepodstatné věci a veslo vývoje převzaly nevolené instituce, neprávem přezdívané jako think tanky a neziskové organizace.

Aby nebylo sporu, neziskové organizace, které DOPLŇUJÍ vládní programy směrem, který politici dohodli, jsou plným právem státem podporovány. Ale „neziskové“ organizace a think tanky, které sofistikovaným násilím zasahují do kompetence demokratických institucí…ať je to Poslední generace, Greenpeace nebo třeba Člověk v tísni, která pod líbivým názvem Jeden svět ovlivňuje děti ve školách (jak to ministře školství?)…demokracie si pod sebou řeže větev.

A „politici?“ No, už to opakuji – přihlížejí.

Opakuji: Jediní, kdo mají právo rozhodovat jsou politici. Jenže kde je vzít, když v čele jsou samí „politici“ v uvozovkách. To jsou ti, kteří na správu obce nemají schopnosti a tlumočí pouze názory zlobovaného úřednického aparátu. Ať u nás nebo v EU.

To je umírající Západ.

Západ, který vytvořil pravidla; který inicioval vznik nadnárodních institucí, které měly zasahovat v případě sporů – OSN, RB, MMF, Světová banka, WTO aj. který se omluvil za kolonialismus, aby jej instaloval ve změněné podobě. Západ, který stanovil pravidla, aby byl první, kdo je zásadně porušoval, když se někdo mimo něj emancipoval.

A co dělají naši „politici?“ Přihlížejí.

Už snad po třetí připomínám ostudnou scénu Petr Fiala, Guy Verhofstadt z EP nebo „Lieber Peter“ z úst von der Leyen (Pražský summit, říjen 2022), zatím co politiku dělal Macron. Tím nepopírám Fialovo ego, které dosahovalo ega důmyslného rytíře Dona Quijote de la Mancha. Ať jsou v Evropě poměry jakékoliv, politikovu nečinnost to neomlouvá. Alibismus „politiků“ připomíná školáka, který přinese pětku a omlouvá ji tím, že Pepíček má ty pětky tři!

Už nevím kdo prohlásil: Když ego předstihne kompetence, brzdy nakonec selžou. Přesně to lze pozorovat u řady politiků. Každé pracovní místo zahrnuje popis práce a pracovní profil. Například požadavky kladené na zaměstnance, který nerozhoduje o rozpočtu a je bez osobní odpovědnosti jsou nižší než ty, které musí být kladeny na vedoucího oddělení nebo výkonnou radu. Není pochyb o tom, že schopnosti, zkušenosti a možná i intelekt člověka pověřeného řízením společnosti pro něj mohou být příliš. Obsazení pracovního místa po získání kvalifikace se počítá ve svobodné ekonomice i ve veřejné službě a pro úředníky v každém úřadu.

Rozdíl je však v tom, že nejvyšší vedoucí pozice ve státě jsou obsazovány  podle politických kritérií než podle kvalifikace.

Bankéř je ministrem průmyslu, agronom ministrem práce a žurnalista ministrem životního prostředí. Morálka a profesní schopnosti? K smíchu.

Co kdybychom se částečně vrátili k praxi odměňování parlamentní práce v totalitě? Pokud by poslanci dostávali za svou práci stejný plat, jaký dostávají za svou profesní činnost, je pravděpodobné, že na jedné straně by v parlamentech zasedalo více vysoce kvalifikovaných lidí a na druhé straně by tato činnost byla pro některé lidi méně atraktivní.

Samozřejmě, že takový návrh nepůjde prosadit bez nějaké formy násilí, protože na pohodlný život se úžasně snadno zvyká. Všichni ti profesionální politici – ale rozhodně ne všichni – kteří jsou kvůli nedostatečnému vzdělání a/nebo odborné zkušenosti a kteří by nikdy nedostávali plat, který pobírají jako členové parlamentu, by se museli starat o svou odbornou nebo akademickou kvalifikaci, aby přispěli k prosperitě společnosti alespoň ve svých pracovních pozicích. Tímto způsobem by mohli společnosti dokázat, že mohou být víc než profesionální politici, a pomoci vytáhnout zemi ze zmatku společně s ostatními.

Naučme se znát obsah slov. Budeme-li skandovat „Demisi!“ měli bychom vědět co to znamená, Demise vlády vůbec nemusí znamenat nové volby – poučme se na Slovensku. Budeme-li pokřikovat „fašisto!“ – jde dozajista o nálepku bez jakéhokoliv obsahu. NATO má ve své Washingtonské smlouvě 14. článků z nichž podstatné pro jeho činnost je prvních pět. A první článek zní:

ČLÁNEK 1
Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.

Jens Stoltenberg (generální tajemník NATO): Země NATO dodaly Ukrajině téměř všechna slíbená bojová vozidla.

Nic vás nenapadá? Zkusíme tedy ještě článek 3:

ČLÁNEK 3
Aby bylo co nejúčinněji dosaženo cílů této smlouvy, budou smluvní strany jednotlivě i společně stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svoji individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.

NATO bylo napadeno? Proč vlastně Rusko začalo svou protiprávní válku s Ukrajinou? Jednak kvůli ruskojazyčným Ukrajincům, kterým byl upírán nárok na rodný jazyk ale hlavní příčinou bylo rozšiřování NATO na východ, které skončilo Bukureštským slibem (2008), že Ukrajina a Gruzie se dříve či později stanou plnoprávnými členy NATO. Aliance se tak dostane 300 km od Moskvy. Prezidenti Saakašvili a Juščenko pak svorně tvrdili, že dostali více, než si mohli přát. Opakuji otázku: NATO bylo napadeno?

Máme několik příkladů, kdy NATO bojovalo: Bosna, Jugoslavie, Libye, Afghánistán. Ale nemáme ani jeden příklad, kdy bylo NATO napadeno.

Opravdu je to obranná organizace?

A když jsme u toho. Proč se takhle neptají „politici?“ Odpověď: Protože přihlížejí.

Opravdu je potřebujeme?