Společenská paměť

Národ je rozdělen. Neříkám nic nového. 

Každý cítí, že má tu svou pravdu, pravdu jedinou.
A to rozdělení probíhá v převážné míře podle stáří jednotlivců.

Mladší a mladá generace, zejména narozená po roce 1980, je spíše spokojená se současným stavem věcí, ví kdo je jejich nepřítel (Rusko) a ví kdo je její přítel (USA). 

Fandí Ukrajině, nepřipouští jiný výklad příčin tamní války (nevyprovokovaná agrese Ruska), souhlasí s dodávkami zbraní, jaderná hrozba jich netýká a už vůbec si nepřipouští, že válka (v té své krvavé podobě, zanechávající za sebou mrtvé a rozvaliny) by se mohla odehrávat na jejich dvorku.

A (pokud hodnotíme volební výsledky) má sílu. Sílu takovou, že i po roce a půl vládnutí pětikoalice, je stále tato koalice na koni a vládne. Cenový růst sice i tuto část voličstva nepotěšil, ale nevytvořil dostatek naštvaných lidí, kteří by byli slyšet a vidět na demonstracích, které se množí jak houby po dešti. Podobně jako u těch hub, čeho je moc, toho je příliš a zájem o ně (a o prezentaci nespokojených na demonstracích) klesá.

Ta druhá (slabší) část společnosti je složena převážně ze starších a starých jednotlivců

• kteří si pamatují německou okupaci a válku (těch, již devadesátiletých je už hodně málo)
• kteří si pamatují strach z procesů a prověrek padesátých let (autor mezi ně patří)
• kteří si pamatují socialismus s lidskou tváří (Dubček a spol.)
• kteří si pamatuji sovětskou okupaci a „dočasný“ pobyt
• kteří si pamatují dobu normalizace a prověrek, zda dotyčný stojí na správné straně

a těch už je docela ne málo, ale méně. 

Ubylo pamětníků, zejména druhé světové války, pamětníků koncentračních táborů, pamětníků bojů československých vojáků v zahraničí a pamětníků toho, jak se český národ a zejména jednotlivci tehdy chovali. Kontinuita času je narušena.

Ubylo dědů a pradědů, báb a prabáb, kteří dokázali svým potomků předat své vlastní zkušenosti a ti, kteří je slyšeli, už ne vždy to s takovou důvěryhodností v rozvinuté konzumní společnosti dokázali předat svým synům a dcerám, jenž své zkušenosti raději čerpají ze svých smartfonů.

To nejdůležitější ze společenské paměti se ztrácí: obavy z války a zkušenosti z německé okupace našich zemí; tato okupace byla ve svých důsledcích podstatně horší nežli ta sovětská. Proto je společnost ve většině nakloněna Ukrajině (nás přece okupovalo Rusko), jenž ani nezastírá svou nacistickou minulost (adorace Bandery, svastiky). Kdo válku a nacisty nezažil, těžko uvěří. I tzv. alternativa není nakloněna chápat tyto obavy jako nejpodstatnější (prvotním cílem je pětikolka a drahota). Válka, mrtví a rozvaliny jsou daleko za dvěma hranicemi a vládní propaganda dokáže každého chcimíra označit jako teroristu a Putinova agenta.

Zpracování našeho národa jde až tak daleko, že ten, kdo by se odvážil zpochybňovat našeho pána ze zámoří (a jeho svrchovanou ambasádu), kdo by se odvážil tvrdit, že je to právě on, kdo nás Čechy žene jako stádo na připravovaná jatka, že je to právě on, kdo je spolu s Ruskem a Ukrajinou hlavním viníkem už rozpracovaných jatek – ten jedinec bude identifikován, obžalován a zatím ještě ne popraven (ještě doba nemá sílu heydrichiády). Ale co není, může být.

Najdete mezi stranami a a straničkami kritika přítele ze zámoří? Najdete jenom ty, kteří nadávají na vládu, na drahotu a všichni tvrdí, že by to dělali lépe. Budou to dělat stejně, jenom prebendy budou proudit na jiná místa a budou stejně poslouchat svého mentora.

Historie se proto zřejmě bude opakovat (1). Už příliš dlouho Evropa žila v míru a naše společnost, aby uvěřila, že válka je skutečně vůl, si tuto zkušenost bude muset obnovit. Pak uvěří, že není radno slepě poslouchat pány ze zámoří, kteří nás a ostatní národy Evropy ponoukají pod heslem „vzhůru na Rusa“ k započetí třetí světové války, která by už s velkou pravděpodobností byla válkou poslední.

Toto obnovení společenské paměti bude hodně bolet a snad ji bude i komu předávat.

Ostatně náš premiér nám už oznámil, že jsme ve válce, berte to ovšem jako metaforu. Moc si přál, aby to metafora byla.