Tradice udavačství v Čechách

Mýlil jsem se. Dovolte mi se o tento zážitek s vámi podělit.

Před pár dny jsem se sousedy, se kterými se znám už roky, diskutoval naprosto banální situaci. Jeden z místních obyvatel před domem parkoval několik let své auto bez registrační značky, které dovezl ze zahraničí. Z formálních důvodů nemohl auto v ČR přihlásit. Vlastně jsem ani nebyl překvapen etatistickým konstatováním prvního ze sousedů, že neexistence státně regulované identifikace tohoto vozidla ho jaksi popuzuje. Do obecné debaty o potřebnosti registračních značek či užitečnosti povinných technických kontrol, resp. obecném odnímání odpovědnosti a svobody od lidí ve všech sférách lidského života a jejich nahrazování státní regulací a represí, jsem se raději, z časových důvodů, nepouštěl. To ostatně ani není podstatou tohoto textu.

Následně jsem ale prohlásil, že jsem zhruba před rokem byl svědkem příjezdu policejní hlídky k inkriminovanému autu, která ho prohlížela a fotila, a že se podle mého názoru jednalo zcela jasně o výjezd na udání. Poznamenal jsem, se se sice můžeme přít o to, zda auta mají nebo nemají stát nebo být provozována bez platného státního razítka, nicméně, že z lidí, kteří udávají své sousedy, ať už k tomu mají jakýkoliv „dobrý“ důvod, mi je špatně od žaludku.

Jaké bylo mé překvapení, když se soused zhruba po minutě diskuse s udáním suverénně pochlubil. Nemohl jsem tomu zprvu vůbec uvěřit a ujišťoval se, že to nemyslí z legrace. No a nemyslel…

Celá záležitost má minimálně dva základní rozměry. První je rozměr praktický. Ať už lze v jednání udavače vysledovat jakýkoliv motiv, konkrétním výsledkem snahy o prosazení jeho vůle je poškození udávaného, například finanční nebo jiné (nutnost řešit opletačky s úřady). Pro udavače je zcela irelevantní, že údajné obavy o bezpečnost dětí, které on nebo jemu přitakávající manželka měli, jsou zcela zcestné (nota bene když auto mělo v době udání dokonce platnou technickou kontrolu a pojištění, jak jsem se zpětně od majitele dozvěděl). Prostě udali bez znalosti věci, protože jim to tak připadalo správné. Zda touto kombinací neznalosti a odporné udavačské mentality někomu ublíží, jim bylo ukradené. Možná ale, že motivem byla spíše nějaká forma revanše a znepříjemnění života někoho, kdo se jim do jejich vnímání „správného světa“ nezapadal. Ostatně, nebylo to vůbec poprvé, kdy jsem si všimnul, že se snaží vnucovat své životní zásady, postoje a svůj způsob života druhým. Mentalita cpát se ostatním do života je mi z duše odporná (pro korektnost zde uvádím raději sloveso „cpát“, ač mě napadá jedno mnohem příznačnější).

Druhý rozměr je morální. Tomuto typu lidí zřejmě vůbec nedochází nebo nechce docházet, na jaké morální dno, z pro ně správných důvodů, padli. Když jsem jednání souseda přirovnal k udávání gestapu za druhé světové války, druhý přihlížející mi později oponoval, že je to přirovnání absurdní a vyhnané do extrému. Já tvrdím, že není ani v nejmenším, protože je to jednání VE SVÉM PRINCIPU STÁLE STEJNÉ a stále stejně zavrženíhodné. Ano, závažnost důsledků je jiná, ale princip zůstává. Totiž, pokud někdo nezapadá do státem nadiktovaného rámce, udavač se cítí oprávněn udávaného prásknout. A je mu vlastně úplně jedno, jestli jsou tyto státní regule racionální nebo zda mají nějaký morální základ. Ať se jedná o auto nebo třeba o protirežimní činnost…

Víte, měl jsem dodnes pocit, že v mém širším okruhu lidí se takové věci prostě nedějí a stále se z toho omylu a své naivity nedokážu probrat. A protože už to jednou udělal, vím, že takový člověk by se samozřejmě neštítil práskat i kohokoliv jiného, kdo by mu v daný okamžik nezapadal do jeho vnímání světa. Třeba i mě nebo mojí rodinu, pokud by mu to přišlo vhodné či žádoucí. Situací, kdy se vymykám(e) stádnímu přístupu, by se jistě pár našlo. Musí to být opravdu smutný a frustrující svět vidět, jak lidé, kteří se ho nijak nedotýkají a neomezují jeho život, žijí podle svého, podle svých vlastních pravidel; jinak než on sám žije a jinak než by on sám pro druhé chtěl.

A co z toho všeho vyplývá? V osobní rovině, že se před takovými lidmi musím(e) držet na pozoru a v dostatečné vzdálenosti. Především to ale znamená, že udavačská mentalita z tohoto národa (spíše z většiny národů Evropy) ani po dekádách relativně normálnějšího společenského uspořádání nevymizela. Nelze se pak vůbec divit, že socialismus a nesvoboda nyní znovu zažívají ohromný rozmach, neboť snaha násilně vnutit druhým svůj způsob života a myšlení je jejich nezpochybnitelným podhoubím.