Naše vlastní inflace generovaná deformovaným trhem

Naše tržní prostředí je deformované. Podnikatelé z velké části reagují na pokračující inflaci zdražováním v oblasti svého podnikání. Inflace je neděsí, protože za všech okolností zvyšováním svých cen pro sebe inflaci vykompenzují tak, aby jim životní úroveň neklesla. Tito lidé hrdě a ostentativně nakupují drahé potraviny. Dávají najevo, že jsou jakousi lepší třídou. Dokonce je pravděpodobné, že jim inflace vyhovuje, neboť trh reaguje na inflaci se zpožděním, zatímco oni inflaci předvídají a zdražují preventivně. Jejich zisky rostou, v makroekonomických statistikách to vypadá, jakoby rostla ekonomika, i když vlastně neroste.

V rozpolcené společnosti tvoří druhou kategorii občanů zaměstnanci a ostatní, kteří nemají co zdražit. Na ně dopadá inflace drtivě. Utlumili svou spotřebu a v podstatě nakupují jen ve slevách. Podle některých údajů se základní životní potřeby prodávají ve slevách již nyní ze 60%, a určité produkty se prodávají ve slevě dokonce z 80%. Trh se stává nevyzpytatelným, jako loterie: možná náhodou při troše štěstí někde natrefím na slevu. Jenže v takovém prostředí se nemohu rozumně rozhodovat. 

Lidé v této kategorii jsou nespokojení, někteří z nich se snadno nechají zlákat k demonstracím. Vytvářejí obrovskou masu poptávky, protože zejména potraviny nakupovat musí. A protože nakupují ve slevě prakticky všechno, dramaticky se tím zároveň snižuje kvalita prodávaných potravin. Ani státní, ani mediální kontroly kvality nedokáží tento trend změnit.

Na klasickém grafu v našem deformovaném prostředí vytváří nabídka a poptávka dva rovnovážné stavy. Není to úplná novinka. Například v době, kdy zvolna končila distribuce filmů na DVD nosičích jsme mohli několik roků sledovat na trhu podobnou situaci. Stejný film byl v trochu luxusnějším obalu  na stejném prodejním místě k dostání za cenu kolem 500 Kč, zatímco na opačném konci stejné prodejny se prodával v papírovém obalu za lidovou cenu kolem 50 Kč. A na obou tržních cenách prodejce vydělával. Takových příkladů je více. 

Sleva má smysl když se má rychle doprodat zboží s blížící se expirací. Jenže u nás se staly slevy základem reklamních strategií: řetězce lákají pouze na vybrané slevy, aby zvýšily pravděpodobnost, že pak nalákaným lidem prodají jiné předražené produkty. Některé řetězce otevřeně přiznávají, že celá jejich prodejní strategie je založená na slevové taktice. Vzniká otázka, která cena je ta tržní – hra se slevami totiž umožňuje prodávat za ceny výrazně vyšší, než je tržní cena, případnou konkurenci potom odstraní okamžitá sleva. Občané v takovém systému tráví nepřiměřeně mnoho času vyhledáváním slev, místo aby vyvíjeli nějakou vlastní produktivní činnost. A produktivita klesá, trh je nepředvídatelný, cenová stabilita v kritických situacích nemožná. 

V některých zemích by za takových okolností zafungoval střední stav. Drobní podnikatelé by prostě nabídli stejné zboží za nižší cenu. Jenže u nás velkododavatelé často drobným klientům odmítají prodávat, což je porušením tržních zásad, ale u nás to není nijak sankcionováno. Hustá síť malých večerek je zásobována přeprodáváním potravin nakoupených u velkých řetězců, samozřejmě s přirážkou, takže tuto roli neplní. To popírá konkurenci. A narušuje to trh. Střední stav byl u nás zdecimován napřed politikou sociální demokracie, která léta dávala najevo, že chce z živnostníků-pijavic udělat zaměstnance, potom řadou chybných vládních rozhodnutí v době pandemie (desítky z nich byly soudně zrušeny, ale většinou příliš pozdě), nyní jim možná hrozí něco, co by se dalo nazvat daňovým pronásledováním. Přitom náš trh potřebuje pravý opak: střední třída potřebuje výraznou ochranu, deregulaci, pravidla neměnící se po desítky let a desítky let se neměnící daně i daňová přiznání. Potřebujeme, aby střední stav vytvořil protiváhu velkých společností.

Teoreticky by nyní mohli zafungovat malí dovozci, kteří by nakoupili někde v zahraničí a dovezli by produkty na náš trh. Jenže zkusme se vžít do jejich situace: proč by měli prodávat za nižší tržní cenu, když mohou prodávat za tu vyšší rovnovážnou cenu, při které je nabídka a poptávka také v rovnováze. Svou činností možná nepatrně sníží tu vyšší tržní cenu, ale k obnovení funkce zdravého trhu to nepomůže, velké molochy tak jako tak porazit neokáží. A oni si přece také potřebují v době inflace udržet životní úroveň. 

Takto strukturovaná inflace sama od sebe nezmizí. Odmítám tvrzení, že inflace je u nás vyvolána cenami energií, protože ty byly už dávno zakalkulovány do cen a dál nerostou. Cenami energií nelze vysvětlit zdražení některých produktů na více než dvojnásobek. Kromě toho některé české produkty jsou k dostání v zahraničí levněji, než u nás – což zcela popírá představu, že za inflaci mohou energie. Inflace pokračuje, protože je pro mnohé podnikatele výhodná. Nejistota na trhu je pro ně výhodná. Je to naše vlastní inflace generovaná deformovaným trhem. 

Pokud platí tato interpretace, jsou návrhy na vládní regulaci marží, které  zaznívají, úplným nesmyslem. Autoři opisují od sousedů s dlouhodobě fungujícím trhem a to se někdy nevyplácí. Když budeme zkoumat tvorbu cen, možná dokonce zjistíme, že marže nejsou nijak závratné. Obalové materiály se zdražují přesně podle probíhající inflace. Přepravce, aby si udržel svou životní úroveň, také v cenách kopíruje inflaci. Podobně firmy, které zboží skladují. Prodejci také vykazují růst všech nákladů, počínaje mzdami, přes najímané bezpečnostní agentury až po údržbáře a řemeslníky. Všichni zdražili a v souhrnu se to promítlo do ceny. Slevy v mnoha případech nejsou podvodem, ale skutečnými výprodeji. Navíc regulace marží, které se někteří dožadují, nemůže existovat navěky a žádná regulace nedokáže obnovit fungování trhu. Regulace marží by postihla především ty drobné dovozce, které bychom právě pro obnovení skutečného trhu potřebovali.   

Budeme-li chtít obnovit fungování tržních mechanismů, budeme se muset rozloučit se slevami. Možná kvůli tomu budou někteří plakat a jiní budou demonstrovat. Určitě by se dalo vymyslet vícero možností, jak postupovat. Například by bylo možné zákonem stanovit, že výprodeje mají stanovená nějaká pravidla, třeba, že se u některých produktů nemohou konat celoročně.  Nebo že objem podávaného produktu ve slevě nesmí překročit 10%, jinak bude nezlevněný produkt drakonicky zdaňován jako prodej narušující fungování trhu. Prodejní strategie založená na existenci dvou rovnovážných tržních cen je podobným porušením tržních zásad, jako kartelová dohoda, a má stejné důsledky. Firmy se na ní ale nemusí domlouvat, protože oba rovnovážné body snadno prakticky najdou. Antimonopolní úřad by měl dostat pravomoc takovouto prodejní taktiku postihovat.

Abychom obnovili fungování trhu, bude nutné podniknout ještě další kroky. Nebude to jednoduchý proces a bude nějakou dobu trvat. Může přinést i vyhrocené situace. Ale za jisté lze považovat to, že k fungujícímu trhu se nedostaneme vládními regulacemi. Naopak: deregulací a podporou svobodné soutěže.