Prezidentské panoptikum

Jsou lidé, kteří si z uchazečů o prezidentský úřad snadno vyberou. Jedni mají jasno, a volí toho, kdo už dokázal, že je úspěšným lapkou, jiní volí trochu naivně podle vzhledu a pohlaví, další pak volí třeba menší zlo, ať je to cokoli.

Je však mnoho občanů, kteří jsou nejistí a rozpačití, protože nevědí, koho zvolit. Proč máme prezidentské kandidáty, za které bychom se ještě před deseti lety styděli,a kteří by neměli žádnou naději uspět? Ve Francii, v Rakousku či v Polsku by favorité naší prezidentské volby byli jen obskurním doplňkem vážným uchazečům o prezidentství. Jejich kandidatura by mohla působit jako recese nebo zvrácený humor, ale nikdo by je nebral vážně.

My je tady máme. Andrej Babiš, Petr Pavel a Danuše Nerudová. Soudní lidé, kteří ještě neztratili zájem o společenské dění, se ptají: To se u nás nenajdou slušní, schopní, společensky a politicky přijatelní kandidáti? Máme z těch kandidátů špatný pocit, naskakují nám osypky, když si je představíme na Hradě a cítíme k nim trochu nevysvětlitelný odpor. Co je toho příčinou, proč jsme z nich tak znechucení?

Nabízím vysvětlení toho, proč jsou nám Babiš, Pavel a Nerudová tak protivní, a jen těžko si je můžeme představit v roli prezidenta. (Podotýkám, že se jedná o moje vlastní osobní úvahy a názory, které nevydávám za obecně platné. Děkuji za pochopení.)

Tak tedy: Pomineme-li mnohé okolnosti, které volbu prezidenta provázejí, jako jsou především přímá volba, stav společnosti, stav ekonomiky, historický kontext i nedávné zkušenosti, pak zbývá to nejdůležitější – samotné osoby uchazečů. To nejdůležitější jsou přece jejich vlastnosti, morálka, mravní hodnoty, které uznávají či neuznávají, jejich vystupování. A oni se projevují. Čím déle je známe, čím více toho řeknou, čím častěji vystupují v masmédiích, tím hůře. Tu vyleze něco z minulosti, tady něco skrývají a ono to se to provalí, jindy zalžou a pak se vytáčejí. Jsou samolibí a sebestřední. Nejsilněji však na nás působí to nevyslovené, ale všudypřítomné – jejich motivace k tomu stát se prezidentem.

Ti agresivní a arogantní kandidáti jdou hlava nehlava za svým. Pan Babiš, pan Pavel i paní Nerudová chtějí být prezidentem kvůli sobě. Ne kvůli této zemi, ne ve prospěch občanů, nikoli ve prospěch mezinárodní prestiže a postavení ČR ve světě. Pro sebe, pro svůj prospěch, slávu a zisk. A to je to, co si v prvním plánu ani neuvědomujeme, ale co v nás vyvolává vůči nim odpor. Jejich zjevná sebestřednost.

Ano, chtějí být prezidentem kvůli sobě. Nejde jim o zemi, nejde jim o občany, nemají žádnou myšlenku, filozofii, dokonce nemají ani politické směřování – jenom mají peníze a dostatečně silné podporovatele, aby se mohli stát prezidentem. Prezidentská volba je pro ně jakousi loterií, v které můžou vyhrát jackpot. A zisk pro takové sobce bude obrovský – prezident má doživotní imunitu, za pět let ve funkci si přijde na nejméně 35 mil Kč; prestiž, cestování a kontakty s vysokou světovou společností; bude se o něm psát a mluvit, bude mít vliv na velké firmy a obrovské kontrakty, budou si jej předcházet oligarchové i nadnárodní koncerny, jeho nejbližší okolí udělá ekonomický skok, z kterého jistě bude „něco mít“ i pan prezident; všude jej budou vítat v předklonu a s úctou, bude hostit velvyslance a hlavy států a oni budou hostit jeho, a až skončí ve funkci, bude mít doživotní rentu. A do konce života jej budou lidé oslovovat pane presidente.

Hluboko klesla česká společnost, když favoritem volby prezidenta je bezohledný agresivní sociopat, který nezformuluje srozumitelnou českou větu. Sobec, agent StB, “čerpající “ miliardy z peněz, které stát pod jeho vedením bral občanům. Jak hluboko jsme klesli, když alternativou k estebákovi a lháři je komunistický voják a rozvědčík, který bezostyšně lže o své minulosti, a kdykoli je přistižen, upraví jen svou historii a klidně lže dál. A co žena, která se vykrucuje ze své odpovědnosti z předchozí manažerské pozice, lavíruje mezi názory podle toho, co si myslí, že od ní chce veřejnost slyšet, která staví jen na marketingovém „jsem mladá a pohledná“, aniž by dodávala, že je taky myšlenkově i ideově prázdná.

Tyto kandidáty bychom měli odmítnout, tito lidé by nás neměli reprezentovat. Jak by ale měl kandidát na prezidenta vypadat? Kdo by to měl být? 

Prezidentem, by měl být člověk vzdělaný, zkušený a zralý. Jeho prvotní motivací by neměla být touha stát se prezidentem, ale potřeba sloužit společnosti a České republice. Musí mít jasně formulovanou životní i politickou filozofii. Musí to být člověk předvídatelný a spolehlivý. Musí potlačit své osobní zájmy a předřadit jim zájmy české společnosti, občanů, zájmy naší země. A my bychom si takového prezidenta pak mohli vážit.

Máme takového kandidáta, nebo jsme ztracená země? Jsem přesvědčen, že takový kandidát existuje. Splňuje většinu požadavků na úctyhodného prezidenta. Je v těsném závěsu za panoptikální trojicí a je úplně jiný než oni. Možná, že to panoptikum má řešení.