2.12.2022
Kategorie: Ekonomika

Mýty současného sociálního státu: EVROPSKÁ UNIE

Sdílejte článek:

MARTIN REGULI

Úvod

Specifickým příkladem realizovaných schémat sociálních a zároveň intervenčních států je jejich experiment na nadnárodní úrovni v Evropské unii. Ta přesto, že není příkladem klasického sociálního státu, stále více přebírá jeho prvky centrálního přerozdělování vytvořených zdrojů. Z tohoto důvodu proto alespoň rámcově uvedeme několik příkladů tohoto přístupu a problémy, které způsobují. [1]

Projekt Evropského společenství byl projektem kombinujícím dvě myšlenky. První byla myšlenka hospodářské spolupráce a ekonomické integrace, postavená na čtyřech ekonomických svobodách: volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a pracovní síly. Ta měla zabránit zopakování růstu nacionalismu a motivovat země ke spolupráci přes vzájemnou propojenost ekonomik a přes růst životní úrovně spojené s touto spoluprací. Druhým aspektem, který byl přítomen ve vizi autorů evropské myšlenky, zejména Roberta Schumana, bylo směřování ke sjednocené Evropě a politická integrace. Ten považoval původní Evropské společenství uhlí a oceli za první krok tímto směrem. [2]

U části politiků, intelektuálů a veřejnosti přetrvává představa o dnešní EU, kde dominuje realizování myšlenky ekonomických svobod a rozšiřování společného hospodářského prostoru. Právě proto prvotní kritika Evropské unie přicházela z řad levicových stran. Realita však ukazuje, že zejména od 90. let 20. století se její fungování a mechanismy změnily prostřednictvím řady smluv a jejich úprav ve směřování druhé linie ke stále užší unii. Součástí tohoto stále více převládajícího trendu je rozmáhající se mechanismus nadnárodních transferů a intervencí.

2.7.1 EU jako transferová unie

Evropská kohezní a Společná zemědělská politika

Princip Evropské unie jako transferové unie je přiznáván podporovateli Evropské unie. Magazín POLITICO v roce 2011 popsal EU jako v principu transferovou unii, jejíž dva základní pilíře byly politika soudržnosti a Společná zemědělská politika. Tyto dva programy jsou tradičně dvě nákladné iniciativy, jejichž prostřednictvím Evropská unie rozdělovala peníze s ušlechtilými cíli. V případě politiky soudržnosti byly těmito cíli snižování regionálních rozdílů EU, zatímco v případě společné zemědělské politiky byly cíle komplexnější. Hlavními důvody transferů v zemědělství bylo zaručit dodávky potravin, zachovat venkovský způsob života, vyvážit podporu německého průmyslu s podporou francouzského zemědělství. I tato politika ve své podstatě zahrnovala transfer bohatství. [3]

Tyto politiky si z evropského rozpočtu ukrajují nemalé zdroje. V rámci dosavadního finančního rámce z let 2014–2020 vyčlenila Evropská unie na politiku soudržnosti 351,8 miliardy eur. To tvořilo téměř jednu třetinu rozpočtu Evropské unie za toto období. Na nejbližší období se tato částka ještě navýší na 373 miliard eur. Soudržnou nebo také regionální politiku tvoří v praxi tři fondy: Evropský fond pro regionální rozvoj, Fond soudržnosti a Evropský sociální fond. Z těchto fondů jsou financovány projekty v méně rozvinutých oblastech a regionech na jejich zapojení do evropské ekonomiky. [4]

V oblasti zemědělské politiky měla hrát společná politika Evropské unie významnou roli zejména v oblasti zajištění stability s ohledem na nejistotu podnikání v zemědělství. Společná zemědělská politika se uplatňuje prostřednictvím podpory příjmu, tržních opatření a opatření na rozvoj venkova. Ty společně mají zajišťovat stabilitu příjmů pro zemědělce a jejich odměňování za činnost šetrnou k životnímu prostředí. [5]

Evropské garance a záchranné mechanismy

Významným nástrojem transferů na úrovni EU je série opatření v důsledku hospodářské a finanční krize po roce 2007. Jedním z dominantních příkladů je euroval, který vznikl jako Evropský nástroj finanční stability za účelem poskytování půjček členským státům eurozóny, které se ocitly v problémech. Tento program sloužil jako záruka a případná půjčka pro země, které nezvládaly financovat své rozpočty. Spolu s Evropským stabilizačním mechanismem tvořily základ záchranného balíku pro ohrožené země eurozóny. Problémem se stal zejména trend ručení za dluhy jiných zemí, který se kvůli krizi konkrétních zemí normalizoval v podobě vytvoření trvalého nástroje ESM.[6]

Podle dat Eurostatu si záchranné programy EFSM, EFSF a ESM v období od roku 2008 vyžádaly na záchranu Kypru, Řecka, Irska, Portugalska a Španělska celkem 358,4 miliardy eur. [7] Finanční dopad je ale pouze jedním z negativních aspektů těchto opatření. Hlavním negativním důsledkem z dlouhodobého hlediska je morální hazard , který tímto způsobem politika záchranných mechanismů způsobila. Šlo zejména o nakupování státních dluhopisů Evropskou centrální bankou (ECB). Takovými opatřeními se překonalo dlouhodobé tabu v rámci Evropské unie a otevřela se cesta dalším ambicióznějším projektům společného zadlužování. To oslabilo pozici zemí s tradicí odpovědného přístupu k veřejným financím. Zároveň to ale také informovalo země žijící na dluh, že na tento dluh nejsou samy.[8] Vedle toho vznikly myšlenky bankovní unie i dalších koordinačních mechanismů, které se obhajovaly jako opatření na zvyšování zodpovědného přístupu. To na druhé straně dalo Evropské unii záminku směrem politické integraci, jelikož společné ručení za dluhy by mělo smysl jen, pokud by země předaly část svých pravomocí. Současná hospodářská situace způsobená onemocněním COVID-19 dokresluje, jak dalekosáhlé mohou být důsledky krizových opatření z hlediska dlouhodobého nastavení hospodářského společenství.

2.7.2 Selhání EU jako transferové unie

Stále více se projevují negativní nezamýšlené důsledky těchto transferových programů, které spolu s rostoucími intervencemi válcují čtyři ekonomické svobody. Těmito svobodami jsou: svoboda pohybu zboží, kapitálu, obyvatel a svoboda poskytování služeb. Na jedné straně Evropská unie umožnila obchodování v rámci jejího prostoru bez dosavadních obchodních bariér, [9] na straně druhé se obchod směrem ven stával nákladnějším a komplikovanějším [10] a dalším problematickým faktorem negativně ovlivňujícím hospodářské nastavení Unie je zvyšující se množství regulací, vedoucí k stavu nadměrné regulace.

Společná zemědělská politika

Společná zemědělská politika, která vznikla jako kompromis ke zklidnění francouzských zemědělců, způsobuje negativní důsledky jako plýtvání, přebytky, vyšší ceny, dodatečné náklady a selektivní výhody dotovaným zemědělcům. Na tyto formy dotace tedy v konečném důsledku doplatili hlavně spotřebitelé v podobě horší nabídky a absence reforem, které by zemědělství posunuly vpřed. Zároveň tato politika posiluje pozici některých dominantních zemí, což má negativní dopad na ty výrobce, kteří by jim při absenci dotací uměli konkurovat. Ignorováním pravidel nabídky a poptávky se dosáhlo, že tato politika se stala nehospodárnou. Vedla k nadprodukci mléka nebo másla, které musela Evropská unie následně buď znehodnotit nebo poslat do rozvojových zemí, což znamenalo zničení tamních domácích producentů.[11] Částečně se to překonalo zrušením národních kvót, negativní dopady dotací ale přetrvávají.

Výsledkem celého systému je také přerozdělování bohatství směrem k bohatším zemím, kde 80 procent podpory z programu směřuje 20 procentům farem. [12] Největší část podpory jde významným statkářům nebo megafarmám, které jsou nešetrné k životnímu prostředí a velkým zemědělsko-průmyslovým konglomerátům. Královna Alžběta II. dostávala ročně přibližně půl milionu eur, a velcí potravinářští giganti jako Campina nebo Nestlé obdrželi stovky milionů eur. Konečný efekt těchto příspěvků v kombinaci s politikou vysokých dovozních cel a dumpingové politiky směrem k zemědělskému sektoru třetích zemí má tato politika v podobě významného navyšování ceny zemědělských produktů, na které doplácejí zejména chudí, jejichž výdaje na potraviny tvoří významnější část jejich rozpočtu.[13]

Politika soudržnosti

Fondy soudržnosti Evropské unie jsou relativně (oproti Společné zemědělské politice) novějším vynálezem transferové politiky Evropské unie, ale to neznamená, že mají menší negativní dopady v porovnání s jinými pokusy o přerozdělování bohatství. Jejich původ při podpisu Maastrichtské dohody napovídá, že to byl pokus o přesvědčení méně ekonomicky silných států, aby podpořily myšlenku vzniku Evropské měnové unie. Fiskální disciplína, k níž se měly státy zavázat, jim vytvářela obavy z nedostatečného prostoru na veřejné investice. Ty měly být umožněny prostřednictvím politiky soudržnosti se zaměřením na nejvíce znevýhodněné oblasti. [14]Strukturální fondy a Fond soudržnosti se tedy pokoušely být transferem peněz daňových poplatníků z bohatých zemí na zvyšování růstu a zaměstnanosti, ale staly se legendárním synonymem pro chybné alokování zdrojů a korupci v chudších zemích. [15] Evropský účetní dvůr odmítl podepsat rozpočet Evropské unie 20 let za sebou, cituje nesrovnalosti. Studie také naznačují, že vyplácení prostředků ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti zhoršilo situaci v post-komunistických zemích z hlediska korupce. [16]

Problémem jsou i slabé dosažené výsledky z hlediska snižování regionálních rozdílů Žádný z členských států EU, který z eurofondů získával v přepočtu na obyvatele nadprůměrné příspěvky, tedy Španělsko, Portugalsko, Řecko a Irsko, nedokázal v období 1999-2011 na úrovni NUTS II snížit regionální rozdíly . Právě naopak, tyto rozdíly buď stagnovaly nebo dokonce rostly. Zároveň všechny tyto země s vysokou mírou kohezních zdrojů zaznamenaly v daném období zvyšování míry nezaměstnanosti na celonárodní úrovni. Podobně dopadlo i Slovensko, které ve stejném období zaznamenalo jen nepatrný pokles regionálních rozdílů. Důsledky těchto programů přerozdělování se v dlouhodobém měřítku ukazují jako negativní. Je to zejména kvůli konzervování ekonomické struktury a zabránění potřebným změnám. Spolu s tím se přidávají i inflační rizika do budoucna kombinovaná s expanzí veřejné správy. Výsledkem je oslabování konkurenceschopnosti ekonomických subjektů i regionů a přesun podniků do oblastí s lepšími podmínkami podnikání.[17]

Evropská dluhová krize

Záchrana eura a členských zemí eurozóny poukázala na jeden z nejvýznamnějších negativních aspektů evropské integrace: útok na právní stát. Článek 125 Lisabonské smlouvy jasně uvádí, že každý členský stát EU je zodpovědný za své vlastní dluhy. Je proto nemyslitelné, že by se eurozóna vůbec vytvořila bez tohoto zásadního ustanovení, které bylo nutné ke zmírnění obav německých voličů. Článek 123 navíc zakazuje Evropské centrální bance nakupovat státní dluhopisy. Evropská unie a ECB ignorovaly obě ustanovení s cílem udržet Řecko v eurozóně. [18]Samozřejmým souvisejícím problémem je alternativní možné využití těchto zdrojů i signalizace pro další země, které se v tomto období znovu mohou dostat do problémů a budou vědět, že je Evropská unie zachrání. V neposlední řadě, z důvodu rozdílných nálad obyvatelstva vůči Evropské unii se vytváří prostor pro demokratický deficit, kdy díky tlaku z Evropské unie nemohla vzniknout v Řecku taková vláda s takovým programem, jakou si lidé zvolili. Součástí běžného života se v té době v Řecku staly protesty, růst extremismu a ničení soukromého i veřejného majetku. V tomto směru snaha o hospodářské transfery, ať už is nejlepším úmyslem, vedly k nešťastným následkům.

Výsledkem tohoto stavu byla podpora morálního hazardu, který dokázal motivovat země k vládnímu zadlužování. Toho bylo dosaženo několika opatřeními, od měnově-fiskálních nastavení na úrovni Hospodářské a měnové unie, jakož i celkovou politikou Evropské centrální banky, až po neflexibilní prostředí. Spouštěčem takových problémů do budoucna může být dosavadní praxe nerespektování dohodnutých pravidel, která se mění za chodu na krizové řešení, bez ohledu na dopad na autoritu těchto pravidel do budoucna. Výsledkem je v praxi ilustrovaná tragédie obecní pastviny, která podporuje politiku veřejných dluhů. Spolu s tím se stává populárnější dluhové financování sociálních států do budoucna s využíváním garance eurozóny, resp. EU. Motivace růstů sociálního státu tak v sobě skrývá riziko nejen oficiálních dluhů v současnosti, ale i těch implicitních, které budou vznikat v důsledku současných nastavení sociálního systému a stárnutí populace. Implicitní dluhy sociálních států (výrazně převyšující jejich oficiální explicitní dluhy) budou v následujících letech a desetiletích v důsledku stárnutí tlačit na výrazné zvyšování veřejných výdajů, tím i na zvyšování deficitů veřejných financí v zemích eurozóny a celé EU.[19]

Regulační zatížení na úrovni Evropské unie

Vedle všech aspektů dotační politiky dochází na úrovni EU k trendu konstantního zvyšování počtu regulací a intervencí do podnikatelského prostředí i životů běžných obyvatel. V souladu s převládajícími ideologiemi na úrovni národních států jsou přesouvány z národní úrovně na úroveň Evropské unie, kde upírají možnosti zdravé regulační konkurence. Zároveň v souladu s idejemi korporativismu i ambicí centrálních plánů vznikají na evropské úrovni opatření ztěžující situaci podnikatelům, zejména ze strany Evropské komise. Komise vytváří v průměru každým rokem více než 1000 legislativních aktů. [20]Výsledkem toho směřování je fakt, že evropské regulace představují původce většiny legislativních opatření na národní úrovni. Zároveň se stále více reguluje i vnitřní trh, který měl být charakterizován čtyřmi ekonomickými svobodami.

Regulační zásahy a intervence v rámci vnitřního trhu se často obhajují argumentem potřeby vyšší harmonizace. Dalším oblíbeným argumentem je ale také ochrana spotřebitelů a konkurence. Ospravedlněním těchto opatření jsou ideje zakomponované v ambiciózních, ale často nerealistických plánech jako byly Strategie 2020 nebo Lisabonská strategie. Pro běžné lidi je citelným důsledkem tohoto trendu zvyšování cen, omezení svobody volby spotřebitelů a zvyšování nákladů podnikatelských subjektů s významným negativním dopadem zejména na malé a střední podniky. To vede k oslabování konkurence celého bloku. Kromě toho je součástí důsledků i bujení evropské byrokracie. V Evropské unii celkově pracuje přibližně 50 tisíc lidí. [21]To znamená, že jeden zaměstnanec připadá na 15500 obyvatel, zatímco v roce 1993 připadal jeden úředník na přibližně 21000 obyvatel. Centralizované řešení a řízení hospodářské politiky prostřednictvím těchto úředníků přineslo regulační zatížení pro podnikatele ve výši 950 miliard eur ročně (přibližně 1920 eur na jednoho obyvatele). Celkové náklady Evropské unie se podle britského sdružení Taxpayers Alliance dostaly až na úroveň 1,2 bilionu eur ročně, což představuje až 2460 eur na jednoho obyvatele Evropské unie. [22] Tyto náklady ponesou běžní obyvatelé buď jako spotřebitelé v podobě vyšších cen nebo jako poplatníci přes vyšší daně a odvody. [23]

Závěr

Evropská unie vznikala jako realizace myšlenky hospodářsky a společensky propojit poválečné země v Západní Evropě. Výsledkem měl být vyšší růst a podpora svobodného podnikání, která by byla v rozporu s předchozím obdobím nacionalismu a hospodářské izolace. Tato image si Evropská unie do značné míry udržela navzdory tomu, že její vnitřní fungování se od té doby výrazně změnilo směrem k posilování politické centralizace. Evropská unie se postupně stala primárně centralizovanou transferovou unií, která přerozděluje velké zdroje příjemcům, kteří jsou na této formě podpory stále více závislí.

Výsledkem těchto tlaků a snahy o spravedlivější přerozdělování zdrojů je systém na úrovni Evropské unie, který se popírá mýtus o ní jako partnerství primárně založeném na volném obchodu a minimálním zásahu regulací. Právě opak se stává pravdou. Náklady tohoto společenství se dostávají do závratných čísel a neexistuje tlak na revizi přístupu k regulační zátěži. Ani úroveň Evropské unie proto nedokáže uprchnout realitám jakéhokoli systému mechanismů sociálních a intervenčních států. Navzdory snahám ho začaly charakterizovat například závažné plýtvání zdrojů, bující byrokracie a sílící zájmové skupiny, které z něj profitují, zatímco krize demokracie začala napadat několik členských států. Je proto třeba, aby i Evropská unie uměla vytvořit mechanismy pro efektivní odstranění nejpalčivějších příčin tohoto vývoje.

 

Martin Reguli

Literatura

Bagus, P. (2011 [2010]), Tragédie eura, Bratislava, JAGA GROUP

Dabrowski, M. (2014) „Fiscal nebo Bailout Union“, Revue d’OFCE , No. 132, Leden 2014, s. 1 17-49. Dostupné online: https://www.cairn.info/revue-de-l-ofce-2014-1-page-17.htm#

Debating Europe (2020), Argumenty pro a proti Common Agricultural Policy , Debating Europe. Dostupné online: https://www.debatingeurope.eu/focus/arguments-for-and-against-the-common-agricultural-policy/#.XmvdW3J7lPY

EFSF (2012), FAQ o European Financial Stability Facility (EFSF) a nové ESM , EFSF. Dostupné online: http://www.efsf.europa.eu/attachments/faq_en.pdf

EU Fact Check (2019), True: „80 procent evropských financí pro zemědělské výrobky do 20 procent velkých zemědělců“, European Journalism Training Association. Dostupné online: na https://eufactcheck.eu/factcheck/true-80-percent-of-the-european-money-for-agriculture-goes-to-the-20-percent-largest-farmers/

European Union (2020), EU Administration – staff, languages ​​and location , Brusely: European Union. Dostupné online: https://europa.eu/european-union/about-eu/figures/administration_en

European Voice (2016), „Say it louder: Evropská unie je stále a transfer union“, Politico , 22. ledna 2016. Dostupné online: https://www.politico.eu/article/say-it-louder-the- eu-is-still-a-transfer-union/

Evropská komise (2020), Společná zemědělská politika v praxi , Evropská komise, na https://ec.europa.eu/info/food-farming-fisheries/key-policies/common-agricultural-policy/cap-glance_cs .

Evropská unie (2020), „Consolidated Version of the Treaty on the Functioning of the European Union,” Eurlex. Dostupné online: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=celex%3A12012E%2FTXT

Fox, B. (2014), „Auditory respektovat znamení off EU 20th year in a row“, EU Observer  (Brussels), 6 listopadu 2014. Dostupné online: https://euobserver.com/news/126405 .

Gonda, P. (2018), Reformní přesměrování EU a evropské integrace , Bratislava: Konzervativní institut MR Štefánika. Dostupné online: https://konzervatismus.cz/wp-content/upload/pdf/Gonda_studia_EU_2018.pdf

Hannan, D. (2014), Švýcarský model je atraktivnější než norský, ale Británie by mohla mít ještě lepší , INESS. Dostupné online: http://www.iness.cz/cz/stranka/10030-Svciarsky-model-je-atraktivnejsi-ako-norsky-ale-Britania-by-mohla-mat-este-lepsi

Mankiw, G. (2015), „Economists Actually Agree on This: The Wisdom of Free Trade“, New York Times , 24. dubna 2015, na http://www.nytimes.com/2015/04/26/upshot /economists-actually-agree-on-this-point-the-wisdom-of-free-trade.html .

Matuščáková, Z. (2016), Politika soudržnosti EU, Hospodářské noviny , 24. října 2016. Dostupné online: https://slovensko.hnonline.sk/847925-kohezna-politika-eu

Oxfam International (2004), „Dumping on the World: How EU Sugar Policies Hurt Poor Countries,” Oxfam Briefing Paper no. 61 , (březen 2004). Dostupné online: https://www.oxfam.org/sites/www.oxfam.org/files/bp61_sugar_dumping_0.pdf

Roháč, D. (2014), „How the European Union Corrupted Eastern Europe“, National Review , 26. března 2014. Dostupné online: http://www.nationalreview.com/agenda/378798/how-european-union- corrupted-eastern-europe-dalibor-rohac

Schuman, R. (1950), Schumanova deklarace – 9. květen 1950 , Evropská unie. Dostupné online: https://europa.eu/european-union/about-eu/symbols/europe-day/schuman-declaration_cs

Sinclair, M., Squire, S. (2009), The Great European rip-off and backround note explaining the new estimated total cost of the EU, London : The Taxpayers’Alliance. Dostupné online: https://d3n8a8pro7vhmx.cloudfront.net/taxpayersalliance/pages/321/attachments/original/1427896834/CostoftheEuropeanUnion.pdf?1427896834

Svoboda, D. (2013), Eurofondy a regionální rozdíly v Evropské unii , Bratislava, Konzervativní Institut MR Štefánika, 5. února 2013. Dostupné online: https://konzervatismus.cz/eurofondy-a-regionalne-rozdíly-v-eu -unii/

Trumbo Vila, S. (2017), „Bailout business in the EU“, Euractiv.com , 23. února 2017, na https://www.euractiv.com/section/economy-jobs/opinion/the-bailout- business-in-the-eu/

Tupy, ML (2016), „Evropská unie: Critical Assessment“ Economic Development Bulletin no. 26 , CATO Institute, 22. června 2016, na https://www.cato.org/publications/economic-development-bulletin/european-union-critical-assessment

Tupy, ML (2016), „Evropská unie: Critical Assessment“ Economic Development Bulletin no. 26 , CATO Institute, 22. června 2016, na https://www.cato.org/publications/economic-development-bulletin/european-union-critical-assessment

Zastoupení Evropské komise na Slovensku (2020), Jednodušší a pružnější Politika soudržnosti , Evropská komise. Dostupné online: https://ec.europa.eu/slovakia/news/regional_development_and_cohesion_policy_beyond_2020_sk

Poznámky pod čarou

  1. Cílem kapitoly není věnovat hlubší a komplexnější pozornost otázkám a problémům Evropské unie a evropské integrace. 
  2. Schuman (1950) 
  3. European Voice (2016) 
  4. Zastoupení Evropské komise na Slovensku (2020), Matuščáková (2016) 
  5. Evropská komise (2020) 
  6. Trumbo Vila, S. (2017) 
  7. EFSF (2012) 
  8. Gonda (2018) 
  9. Mankiw (2015) 
  10. Tupy (2016) 
  11. Debating Europe (2020), Oxfam International (2004) 
  12. EU Fact Check (2019) 
  13. Tupy (2016), Debating Europe (2020) 
  14. Dabrowski (2014) 
  15. Roháč (2014) 
  16. Fox (2014) 
  17. Svoboda (2013) 
  18. Evropská unie (2020) 
  19. Gonda (2018). 36, Bagus (2011 [2010]) 
  20. Hannan (2014) 
  21. European Union (2020) 
  22. Sinclair, M., Squire, S. (2009). 2 
  23. Gonda (2018) 
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (6 votes, average: 4,00 out of 5)
Loading...
https://pravyprostor.net/wp-content/uploads/2022/05/JAROBANNER2.jpg
14 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-)