Likvidace demokracie. Zneužívání války už zašlo tak daleko, že to připomíná chování komunistů před rokem 1989

Hodnocení způsobu prezentace je přímo závislé na jejím předpokládaném cíli. Proto lze říci, že komunikace současné vlády s veřejností je vynikající, v historii České republiky nejlepší – platí to samozřejmě v případě, pokud je cílem pětikoaliční vlády rozdělit tvrdě společnost na izolované, vzájemně nekomunikující bubliny a ty v nenávisti poštvat proti sobě. Jestliže právě to si Fialův kabinet vytkl za cíl své komunikace, pak se mu to daří skvěle.

Speciálně bych se zeptal na předsedu vlády. Co říkáte na jeho komunikační strategii učitele, který lidi v těžké situaci spíše poučuje než jim dodává víry?

V krizi musí nastoupit krizová komunikace a ta nesmí být mentorsky poučující, protože pak se obrací v pravý opak. Troufnu si říci, že vzhledem k tomu, jak vážné následky kvůli nezvládnutí komunikace v těchto časech hrozí, je poučující vystupování tragické. Bohužel premiérovo vystupování je už delší dobu divné, poněkud robotické. Všechny ty strojeném pózy, naučené výrazy a gesta, která mají vypadat sebevědomě. Nic však nemůže zastřít skutečnost, že patří k lidem – a nepochybuji, že lidsky asi docela hodným lidem – kteří se nikdy neměli stát šéfem, protože vyrostli maximálně do pozice zástupce, účastnícího se diskuse a pak loajálně plnícího rozhodnutí šéfa.

On to tak asi nevidí a je přesvědčen o tom, že dělá víceméně všechno správně. Nereflektuje ani jednu ze svých největších slabin, třeba to, jak snadno je ovlivnitelný. Když totiž člověk poslouchá některé jeho dávnější projevy a čte texty jichž je autorem, nebo na nichž se podílel, nachází silné a hluboké pasáže, občas i brilantní místa a má chuť autora obdivovat. Obdiv nás ale přejde ve chvíli, kdy si uvědomíme, že tento člověk se chová úplně jinak, často dokonce přesně opačně, než píše v oněch místy až brilantních úvahách nebo svých dávných politických projevech.

Ale zpět k vaší otázce. Komunikační strategie Petra Fialy je umělá, protože nevychází ze znalosti lidí, prostředí, ve kterém většina národa žije, a z normálního myšlení společnosti. Proto je odtržená od reality, od společnosti. Dá se říci, že je odlidštěná, neboť nestojí na praktickém každodenním životě, ale na ideologických floskulích. Jeho komunikace se míjí s lidmi podobně jako jeho strojené pohyby, které ho poradci naučili s tím, že bude vypadat lépe, státničtěji, jenže konkrétně k jeho osobnosti vůbec nesedí. Dokud se choval přirozeně a byl sám sebou, nevypadal tak blyštivě, ale byl mnohem důvěryhodnější.

Sledovali jsme scénu na náměstí v Havířově, kde předseda vlády občany nabádal, že si mají jít na úřad požádat o dávky a že to není žádná hanba, ale hrdí havíři na penzi mu oponovali, že pro ně to hanba je. Je správné, že vláda (teď zapomeňme na to, že se deklaruje jako pravicová) nabádá lidi, že závislost na státu je správná věc? A nemůže se jí to v budoucnu vrátit?

Vládě se to zcela jistě vrátí jako bumerang. Je to další z řady komunikačních chyb. Od samého začátku ministrům vůbec nedochází hloubka maléru, do kterého se řítíme. Namísto aby o ní přemýšleli, řídí se jen ideologickými poučkami a modlí se k Bruselu. V každé krizi platí, že šance na její úspěšné zvládnutí se rapidně snižuje s každým ideologem ovlivňujícím politická rozhodnutí. A v případě, kdy je vláda a většina Parlamentu ovládána ideologií, navíc v případě jednotlivých politiků někdy až ve fanatické formě, pak jsou šance na záchranu mizivé.

Výsledkem je, že ideologové namísto aby šlapali na brzdu a snažili se změnit směr někam do bezpečnějších končin, dupou na plyn a urputně řídí celou zemi přímo proti zdi. A ještě to neinteligentně vydávají za hrdinství, mravnost a kdejakou další ctnost, což je paralýza rozumu a sociální vnímavosti, jež zachvátila významnou část evropských politiků.

Předseda vlády v poslední době čím dál častěji hovoří o proruských silách, populistech nebo extremistech, a proti nim o demokratech. Současně kritizuje a kritizoval oponenty, že rozdělují společnost. To nezní příliš slučitelně…

Žádná vláda od roku 89 nerozdělovala společnost tak dramaticky jako ta Fialova. Žádná vláda od konce komunistického režimu neohrožovala svobodu a demokracii a nerozsévala mezi lidmi tolik zloby, nepřátelství a nenávisti. Odpudivostí a prázdnotou rétoriky se už nynější kabinet přiblížil minulému režimu.

Kdysi jsem sbíral nejhloupější citáty komunistických papalášů a politruků – říkal jsem si, že za pár desítek let už nikdo neuvěří, že tak tupé fráze mohli vyslovovat lidé, řídící stát. Nyní zjišťuji, že od této vlády slýchám stejně prázdné a záštiplné fráze, celé propagandistické postupy jako by okopírované od komunistického režimu, jen s lehce upravenými některými slůvky. Před rokem 1989 byl také každý, kdo nesouhlasil s propagandou strany a vlády, „extrémista“ a za všechno zlé mohly „proamerické síly“. Komunisté bez ustání omílali mantry o krásách „lidové demokracie“ a „extrémistech“, kterých kdyby nebylo, všechno by se vládě dařilo a už bychom se dávno váleli v ráji.

Zvyk označovat kritiky a lidi, nespokojené s vládou za extrémisty, převzali současní vládnoucí politici od komunistů beze zbytku, jen „lidovou demokracii“ lehce inovovali a dnes nejraději promílají mantru o ráji „liberální demokracie“. Nedávno jsem z úst hodně vysokého a vlivného státního úředníka slyšel dokonce rudoprávní slova o „ztroskotancích a zaprodancích.“ Z toho se mi udělalo doslova fyzicky zle.

Základním problém koaličních politiků je, že nedokáží racionálně, bez emocí a tedy bez hysterie a nenávisti zhodnotit, a možná si ani představit všechny možné reálné důsledky svých slov, činů nebo naopak nečinů. Pokud by to dokázali, museli by se nutně vyděsit jak velká je pravděpodobnost, že společnost naženou do násilného střetu, který vlivem jejich slepé propagandy může mít brutální průběh a fatální důsledky.

„Jsme ve válce“. Další oblíbené sousloví premiéra i jeho ministrů. Nemáte občas pocit, že je té války až zneužíváno k obhajobě všech problematických věcí, co vláda provádí?

Válka je politiky nestydatě zneužívána – dokonce ještě více než byl zneužíván covid, a to je už vážně co říct… V žádné válce nejsme. Je to stejně nestydatá lež, opět až zarážejícím způsobem podobná lhaní komunistů, kteří nás také neustále tahali do nějakých svých údajných válek a bojů. Komunisté byli válkou a bojem přímo posedlí, byli v permanentní „válce s kapitalismem“, ještě v intenzivnější „válce s imperialismem“, vyhlásili „válku vykořisťování“ a také „válku proti zneužívání proletariátu“. Vlastně „bojovali“ snad za všechno. Vedli „boj o zrno“, dokonce i „boj za mír“ – přičemž si asi nikdo z nich neuvědomoval, jaký nesmysl tímto slovním spojením vyslovují – a tisíce další „bojů a válek“.

Je strašidelné, jak dnešní lídři země jejich propagandistické postupy přejali. Opakuji: Realitou je, že v žádné válce nejsme. Avšak vypjatá válečnická rétorika, následovaná válečnickými činy nás do války mohou klidně dostat. Nebylo by to v historii poprvé ani naposledy.

Klíčovým heslem, na jehož základě je nálepkována řada veřejně působících lidí, je „prokremelský narativ“. Do něj přitom může být zahrnováno prakticky cokoliv. Co říkáte na tuto konstrukci, podle které je každý, kdo říká věci pro českou vládu a EU nepříjemné, obviňován, že slouží Moskvě?

Podstatou a základní obranou demokracie je diskuse. Politik, který v demokratické zemi nedokáže nebo nechce diskutovat, má jen dvě možnosti: Odejít z vlivných funkcí a spokojit se s místem nějakého podržtašky, což je čestné řešení. Nebo si zvolit či vytvořit nepřítele, na nějž může svalit vinu za úplně cokoli – zejména za svou neschopnost – a tímto nepřítelem strašit lidi a nálepkovat kritiky. Je to odporná taktika, stará už tisíce let, popsaná jak v antickém Řecku, tak i v záznamech ještě starších civilizacích.

Řečtí myslitelé uvádějí, že čím více je politik neschopný, nebo charakterově vadný (případně obojí), tím častěji se k této ohavné manipulační taktice uchyluje. Proto všichni, kdo reálně nesnáší demokracii (jakkoli se třebas demokracií účelově ohánějí) volí cestu odmítání diskuse, vymýšlení důvodů, či spíše pseudodůvodů proč nediskutovat. Což je pro demokracii smrtící. Ostatně i T. G. Masaryk zdůrazňoval, že „demokracie je diskuse“.

Nástroje, jak se vyhýbat diskusi jsou také popsány už tisíce let, je to celá série podlostí, jako třeba pokusy kriminalizovat opoziční, kritické či jen jiné, odlišné názory, k čemuž slouží nálepkování kritiků coby „škůdců“, „nepřátel“ nebo „nepřátelských agentů“. Všichni nedemokraticky smýšlející lidé v politice, v médiích nebo ve veřejném prostoru vůbec jsou dnes přímo posedlí neustálým nálepkováním, jež vydávají za „odhalování nepřátel“, „pátých kolon“, „zrádců“, „zaprodanců“, „agentů“, „zkrachovanců“, „slouhů cizí mocnosti“, „žoldáků placených cizí vládou“, „škůdců lidu“ či jakýchkoli jiných „škůdců“ atd. Drobný rozdíl je jen v tom, že totalitně smýšlející politici a aktivisté před rokem 1989 k těmto odpadním slovům přidávali slůvka „americký“, západoněmecký“, imperialistický, či Washington. Dnes totalitně smýšlející politici a aktivisté přidávají spíše slůvka „ruský“, „proruský“ a Moskva. Ale to je jen kosmetická změna, smýšlení je stále stejně totalitní.

Dnes k těmto pojmům (a mnoha dalším, vydaly by na celou knihu) přibyly snad jen dva nové: troll a narativ. Jsou ale stejně blbé jako nálepky, které vznikaly v průběhu uplynulých století a tisíciletí.

Někteří odpůrci této vlády se pozastavují nad podle nich odlišným přístupem veřejnoprávní televize ve srovnání s demonstracemi Milionu chvilek proti minulé vládě. Že minule byla protivládním demonstracím dělána v rámci zpravodajství v podstatě reklama, zatímco nyní se o demonstracích buď nemluví, nebo jsou prezentovány negativně. Jak to vidíte z pozice člověka, který zná tvorbu zpravodajství?

O tom se mi ani nechce nějak dlouze mluvit, protože to by vydalo na knihu, možná i celou knihovnu. Proto jen stručně: Proces rozdělování společnosti, zakopávání se ve stále hlubších ideologických zákopech, upadávání jednotlivců až do fanatických propagandistických projevů a chrlení nenávisti se týká všech složek společnosti, takže se mu nevyhnula ani média. Mezi progresivisty se ujala šílená představa, že média nemají informovat, ale „edukovat“. Což je jen chabý pokus zakrýt skutečnost, že chtějí namísto informování šířit propagandu.

Po druhé demonstraci na Václavském náměstí jsme z Twitteru a dalších liberálních platforem mohli často a hlasitě slyšet, že s lidmi, co chodí na takové demonstrace, se diskutovat nemá a pokus pochopit je ustupování zlu. Kdo podle vás více ohrožuje českou demokracii a svobodné myšlení – ti, co chodí na demonstrace proti vládě, která „vede válku“, nebo ti, co jim chtějí odepřít právo vyjádřit se?

Zlo je vždy neomylně na straně, která opovrhuje diskusí, odmítá diskusi nebo chce diskusi zabránit. Demokracie stojí na diskusi a s odmítáním diskuse demokracie zaniká. Protože nediskutovat znamená bojovat, cenzurovat, násilím umlčovat, udávat, zavírat, likvidovat. Což je racionální popis totalitního smýšlení. Osobně se kloním k výrazu „rudohnědé smýšlení“, protože zahrnuje hlavní nedávná ideologická svinstva, vzešlá z totalitního smýšlení.

Rudohnědě smýšlející spoluobčané zapomněli na nejdůležitější zásadu svobodné společnosti vůbec: Demokracie a svoboda slova znamenají, že demokrat je povinen hájit svobodu projevu vždy a za všech okolností nejusilovněji pro ty názory, se kterými nesouhlasí, které ho rozčilují, urážejí, jsou mu dokonce odporné, nebo z nich i třeba omdlévá. To je jediná možná a skutečná ochrana svobody a demokracie. Kdo se naopak bije jen za svobodu pro sebe, pro své názory a ty ostatní chce potřít či rovnou zakázat jako „škodlivé“, „lživé“ nebo jak se dnes módně říká „dezinformace“ nebo „fakenews“, ten nemá nic společného se svobodu ani demokracií, to přece dělají všichni totalitáři všech věků a barev.

A je úplně lhostejné, jak to zdůvodňují, protože od počátku věků až po současnost všichni politici a aktivisté, nenávidějící demokracii a svobodu to zdůvodňují stejně, tedy údajnou nutností bojovat za „pravdu“ proti „lži“. Teprve člověk, který se rve za svobodu pro názory a stanoviska, která nejsou jeho, jsou mu nepříjemná či rovnou odporná, nevěří jim a pokládá je za nesmysly, lži či dokonce demagogii, si může říkat demokrat. To je alfa a omega demokracie. Dnes je strašné sledovat, kolik snaživých totalitářů adoruje cenzuru, udavačství, kriminalizaci kritiky a opět usiluje o likvidaci svobody a demokracie – a neštítí se přitom ohánět demokracií…

Je správné, že někteří čeští novináři dávají tolik najevo své preference s odkazem, že jsou přece na správné straně „liberální demokracie“?

Bez výjimky všichni lidé, kteří se kdy podíleli na likvidaci demokracie a svobody, byli vždy z jejich pohledu na té „správné straně“. Mnoho médií na celém Západě se želbohu z hledačů co nejvěrnějšího popisu reality proměnilo (a další se stále proměňují) na nástroje propagandy. Ale to je téma na úplně jiný rozhovor. Nebyl by to tak nebezpečný jev, pokud by právě proměňující se média svou proměnu reflektovala a neoblbovala lidi výmysly, jakože ještě stále usilují o nějakou objektivitu, vyváženost nebo dokonce o pravdu.

Média mohou mít názor, vždy to tak bylo, je a bude. Ale nemohou preferovat jeden nebo rovnou „jediný správný“ názor a prezentovat se současně jako „objektivní“, „nezávislá“, „vyvážená“. Hodně strašidelným trendem je, že některá média otevřeně přizvukují politikům a ideologickým aktivistům s rudohnědým smýšlením a přidávají se k jejich honu na kritické názory. To je obludná sebevražda normální žurnalistiky.

Co říkáte na vládní kampaň „deštník proti drahotě“ a její mediální prezentaci? Dokáže dodat lidem klid?

Myslím si o něm to stejné, co jsem řekl na začátku: Pokud je cílem této kampaně naštvat a rozeštvat lidi, pak je to úspěšná kampaň. Ještě úspěšnější by mohla být snad jen tehdy, kdyby vláda jako jeden z principů „deštníku proti drahotě“ přijala, že nebude chránit „prokremelské trolly“, šiřitele „dezinformací“ a další „ztroskotance a zaprodance“. Tím by mohla vyvolala drsný násilný konflikt ve společnosti možná i v řádu dnů a nemusela by se s tím patlat ještě celé týdny nebo měsíce.