Co s Ruskem, pokud se nám ho podaří porazit?

Pokud se nám podaří dosáhnout vítězství nad Ruskem, bude třeba mít vymyšlený (i s promyšlenými alternativami) plán, co dál. Troufám si tvrdit, že to bude něco snad ještě náročnějšího než v proxyválce Rusko porazit, nebo alespoň přivést k sociálnímu pohybu, který by odstranil Putina a jeho spolupracovníky.

Náš zájem

Je zcela jistě v našem zájmu, aby Rusko bylo poraženo. Mimo jiné proto, že jsme jedním ze států, které jsou na řadě, pokud se Rusko úspěšně zmocní Ukrajiny. Jistěže by mohlo trvat nějakou dobu, než Rusko toto sousto stráví, nicméně po ukončení tohoto procesu by Rusko mělo být silnější a jeho  armáda schopnější. Obecně, jakákoli armáda, která projde „horkým“ vojenským střetem, pokud ten skončil vítězně, je kvalitnější než i třeba lépe vyzbrojená armáda bez takové zkušenosti (neplatí to stoprocentně, ale s vysokou pravděpodobností).

Z tohoto důvodu rozhodně nepotřebujeme na hranicích Slovenska vítěznou ruskou armádu, nadrženou na další „nápravu katastrofy“, tj. rozpadu SSSR a jeho impéria. Pro toto musíme udělat maximum a jedna z mála potěšitelných věcí, souvisejících s vládou pětikoalice, je, že skutečně v tomto smyslu podniká reálně účinné kroky, byť si v jiných oblastech řízení státu zdaleka nepočíná tak dobře, jak by mohla a měla.

Mechanismus porážky?

Je velmi nepravděpodobné, že by se podařilo silové řešení na způsob konce druhé světové války. Rusko je jaderná velmoc. Přestože jsem se setkal i s názory, že stav ruských jaderných zbraní a jejich nosičů bude odpovídat stavu konvenčních sil, který na Ukrajině zatím soudruzi předvedli, nemyslím si, že by byl jejich stav natolik špatný, aby znemožnil Rusku zasadit zbytku světa velice těžké rány.

Dovolil jsem si v jedné internetové diskusi též konstatovat, že dokonce i kdyby Rusko své jaderné nálože odpálilo v místě jejich mírového umístění, tedy v podstatě jako určitý druh sebevražedného útoku, nemusela by to světová ekologie přežít a pokud by přežili nějací lidé, tak by s láskou vzpomínali na časy, kdy jediným problémem bylo zčásti zveličené a zčásti zfalšované globální oteplování.

Někteří komentátoři vidí naději v armádním vedení, které má lepší představu o důsledcích války pro Rusko než vedení tohoto státu a jeho příslušníci by mohli Putina odstranit nebo odstavit od moci. Je to lákavá představa, nicméně je otázka, nakolik by se s tím novým vedením Ruska dalo jednat a nakolik by bylo stejně (co do intenzity) zabedněné, byť třeba v jiných oblastech vnitropolitických i mezistátních vztahů než on. Je však možné, že by se tito lidé dokázali chovat pragmatičtěji a z války nějak vycouvat. Vojáci většinou mají tendenci k pragmatickému, nikoli ideologickému jednání.

Dost bych měl strach z nějakého politického puče, nebo dokonce „všelidové revoluce“, protože takový proces by patrně do čela Ruska dostal někoho ještě radikálnějšího než je Putin. V ruské politice se vyskytují i radikálové, kteří se nechávají slyšet, že oni by ruský jaderný arsenál už použili.

Neporážka

Vidíme, že Putin využil silné závislosti západních států a těch, co se jimi dali oblbnout ohledně OZE (do této kategorie patříme i my, bohužel) na ruském pynu, bez něhož OZE nelze provozovat. Jsme svědky počínající destabilizace řady států a nakonec by se v některých z nich (zejména na západ od bývalé železné opony) mohla ustanovit nějaká proruská diktatura. Děsím se toho, že se prakticky nic reálně nedělá v oblasti zajištění alternativ za ruské energetické i další suroviny. Maximálně slyšíme bezcenné bláboly o vyřešení nedostatku plynu pomocí OZE, byť právě OZE jsou oním faktorem, který závislost na ruském plynu vyvolává a prohlubuje, Považuji za velmi pravděpodobné, že vedle totálních blbů hlásají ono „vyřešení závislosti na ruském plynu pomocí OZE“ lidé, kteří jsou přímo řízeni ruskou tajnou službou.

Faktem je, že pokud by se Rusku současný tah podařil, tak by to byla katastrofa zejména pro státy bývalého východního bloku, které by v nejlepším případě čekala nějaká forma finlandizace. Je totiž vysoce pravděpodobné, že do ekonomicky a politicky zhroucené Evropy by se NATO na pomoc moc nehrnulo. Zejména v situaci, pokud by se v jejích státech dostali k moci politikové, kteří by přimknutí k Rusku hlásali jako svůj politický program. Což je zejména očekávatelné u druhé generace „osmašedesátníků“.

Neoptimistický text

Velmi neoptimistický text přinesly 13. 5. Britské listy (překlad z angličtiny na Twitteru). Plyne z něj to, že nenávist vůči Ukrajině a Ukrajincům je hluboce zakořeněná do ruského nacionalismu a vykořenění bude možné jen demokratizací a denacionalizací Ruska (ovšem, aby nám nevzniklo v Evropě další Německo s traumatem z nacistické minulosti).

Asi jediný optimistický závěr nad tímto textem lze učinit v tom smyslu, že podobný vztah je také mezi Rusy a Bělorusy, a že proto Bělorusko nebude moc ochotné s Ruskem spolupracovat, protože by ho postihlo vzápětí totéž.

Co po případné porážce?

Pokud tedy uzavření plynového kohoutku ustojíme a Rusko bude na Ukrajině poraženo, aniž by to skončilo jadernou katastrofou nebo organizováním proputinovských pučů v „ekologických“ západních státech, bude třeba mít nachystánu správnou strategii pro další postup.

Dovolím si vypíchnout několik bodů:

1. Rusko by nemělo být porážkou zahnáno do kouta. Dokonce si dovoluji mít obavy i z lidí, kteří si představují, jak Putina a vedení ruské armády zavlečou na soud v Haagu. Jsem toho názoru, že to by byla relativně nejsnadnější cesta k jaderné apokalypse.
2. To samé se explicitně týká i představ, že by bylo Rusko rozděleno, asi jako po válce Německo. Což je v principu projekt fašisty Brzezinského. Ostatně, německý příklad jasně ukazuje, že by to nefungovalo.
3. Rusko (respektive jeho řadové obyvatelstvo) by nemělo být uvrženo do bídy, jak se to stalo za Jelcina. Naopak, ideální by bylo co nejrychleji navodit ekonomický vzestup, který by do značné míry utlumil revanšistické a jiné podobné snahy. Čili rozhodně by nemělo dojít k nějaké analogii zacházení s Německem po první světové válce, které nakonec vedlo k tomu, že v něm vládu převzal Hitler. Rusku bude třeba v první fázi pomoci (asi jako bylo pomáháno poraženému Německu a Japonsku po druhé světové válce), ve druhé s ním začít obchodovat za rovných podmínek, asi jak se to dělalo se západní částí Německa po rozpadu na východní a západní stát.
4. U toho předchozího bodu bude dobré si uvědomit, že spoustu zla a prakticky celé ekonomické zhroucení za Jelcina vyvolaly aktivity oligarchů, provázaných s organizovaným zločinem. Někteří z těchto lidí sedí na západě a těší se, jak se po pádu Putina vrátí do Ruska a budou tam, hlava nehlava (pochopitelně místních obyvatel, ne jejich) provádět přesně ty amorální a v řadě případů i zločinné aktivity, za něž byli Putinovým režimem postiženi (IMHO ve více než devadesáti procentech případů naprosto správně). V této souvislosti si dovoluji také upozornit na tzv. „rekonstrukci“ Jihu po občanské válce, která v americké společnosti vykopala dodnes nezasypané příkopy. A dodnes jsou na Jihu nenáviděny rodiny finančníků, kteří si na „rekonstrukci“ nahrabali. Je třeba si uvědomit, že tito oligarchové nejsou žádná elita ruského národa, tak jako nejsou elitou italského národa kápové mafie nebo elitou amerického národa pochybní finančníci, pohybující se na hraně zákona a zpravidla za hranicí morálky.
5. Bylo by dobré, kdyby se naopak do ekonomických aktivit v Rusku (na Ukrajině, pochopitelně, také) pustily firmy z bývalého východního bloku, protože mají vůči této oblasti určité dlouhodobé vztahy ještě od dob RVHP, asi se dokáží lépe domluvit s místními (včetně lepší znalosti jejich mentality) a i dříve prohlédnou různé „kulišárny“, založené na socialistickém myšlení, které západní „managoři“ prostě nepochopí, nebo ne včas. Je, pochopitelně, třeba tvrdě odmítnout snahy nás a další státy bývalého východního bloku od pomoci Ukrajině oddělit, jak se to v poslední době děje. Jednak proto, že pomoc ze strany Němců, Francouzů a podobných států, které pořád ještě kolaborují s Putinem, bude leda Ukrajince odrazovat, jednak proto, že tyto státy nemají kvalifikaci pro nějakou rozumnou a přínosnou pomoc tomuto státu, a jistěže jsou ve hře i naše zájmy.
6. Pravděpodobně by bylo vhodné se spolu se Slováky snažit o pomoc obyvatelstvu bývalé Podkarpatské Ukrajiny, tedy území, které patřilo k meziválečnému Československu. Jsou tam lidé nám mentalitou nejbližší a na období První republiky jsou tam dodnes pozitivní vzpomínky (byť dnes už vesměs zprostředkované). Navíc infrastruktura na tomto území (školy, nemocnice, pošty apod.) pořád pochází z dob První republiky, za sovětského režimu tam nebylo vybudováno nic a za svobodné Ukrajiny prakticky to samé. Možná by stál za zvážení nějaký „patronát“ nad tamními městy a oblastmi ze strany slovenských a českých měst, krajů, případně dalších subjektů, který by mohl narušit snahy EU „přidělit“ nám „pomoc“ těm částem Ukrajiny, které okupuje Rusko a jichž se patrně nevzdá.

Rusko tedy bude třeba přimět k míru porážkou, nebo alespoň navozením jeho neschopnosti dále bojovat. Jakmile Rusko usedne za jednací stůl a ukončí své bojové aktivity, bude snad ještě důležitější „neprohrát mír“, tj. nepřivodit v Rusku takovou situaci, jaká byla navozena po první světové válce v Německu a vedla naprosto jednoznačně k té druhé.