Socialismus po francouzsku

Britské Listy přinesly další „zajímavý“ rozhovor. Tentokrát s „odbornicí“ na historii M. Blaive, která proslula „dokazováním“, že komunistický režim nebyl totalitní.

Osudy odbornice

Když jí tady její bludy o komunistické „netotalitě“ nechtěli žrát, odešla do Francie, kde dostala poloviční úvazek na prestižním gymnáziu v Nice. Což tedy je pokles asi na úrovni, jako kdyby odborník na medicínský výzkum odešel dělat profesora na střední zdravotní škole. (Něco jiného je, když tam odborníci vedle své profese učí na malý úvazek v rámci druhého pracovního poměru.)

Zážitky

Paní Blaive líčí totální ekonomický úpadek, projevující se v jejím okruhu tím, že studenti nemají peníze na učebnice, škola nemá možnost (asi taky peníze na autorská práva) vystavit studentům studijní materiály na internetu, nebo jim je namnožit, takže se výuka flinká nějakými improvizacemi vyučujících.

Faktem je, že tak špatně u nás nebylo ani za Jakeše a Husáka, kdy sice nebyl k sehnání toaletní papír a menstruační vložky, ale učebnice se žákům i studentům půjčovaly a jejich příjmy (resp. jejich rodičů) bohatě stačily na sešity a další školní potřeby. Ani za svého vysokoškolského studia jsem se nesetkal s takovou nouzí, byť např. anatomické atlasy se sháněly dost špatně. Já měl dva díly ze tří Sinělnikova anatomického atlasu v ruštině (názvosloví tam bylo latinské), což vedlo k občasným děsivým snům na téma, jak skládám v tomto jazyce zkoušku z anatomie.

Paní Blaive také popisuje zoufalý propad životní úrovně pedagogů, kteří se během několika desetiletí dostali ze zhruba dvojnásobných platů (oproti populačnímu průměru) na životní minimum. Pouze tím, že se jim platy nezvyšovaly, zatímco životní minimum rostlo s inflací.
Rozhodně stojí za to si její stesky poslechnout!

Příčiny

Paní Blaive pochopitelně, jako socialistka, vůbec nezmiňuje příčiny úpadku, jehož je svědkem. Buď je nechápe, nebo chápat nechce.
Příčinou uvedeného stavu je jednoznačně likvidace trhu a omezování demokracie, tedy dvou atributů bohaté společnosti. Tržní ekonomika je s to zajistit největší efektivitu fungování společnosti na základě ekonomických aktivit, demokracie je nezbytná pro hlídání úřednictva (ale i dalších elementů), které by chtěly ve svůj prospěch ekonomiku deformovat.

Zcela jistě zde hraje roli i záminka boje proti globálnímu oteplování. To je ovšem zčásti přehnané a prakticky zcela přirozené, dané faktory, které člověk neovlivňuje a ovlivňovat ani nemůže. Ve skutečnosti tento boj slouží jen a jen k likvidaci tržních prvků v ekonomice a omezování demokracie.

Druhým prvkem záminek pro likvidaci trhu a demokracie je „boj proti covidu“. Tato infekce přišla natolik „na zavolanou“ pro současné ničitele demokracie a tržní ekonomiky, že to nemůže nevzbudit různá temná podezření. Zejména proto, že statistiky nemocnosti a úmrtnosti byly zcela zjevně nadhodnocovány (v „době covidové“ se u nás „umíralo na covid“ i při dopravních nehodách).

Za zmínku stojí i obrovské výdělky výrobců a distributorů naprosto neúčinných pseudovakcín. V některých státech se už trochu vzpamatovala justice a lidé, kteří byli tímto pseudoočkováním zdravotně postiženi, a pozůstalí po těch, které tyto „léky“ zabily, již v některých případech vysoudili astronomické částky a počet takovýchto kauz bude patrně narůstat. Bylo by dobré, kdyby se vzpamatovala v tomto ohledu i naše občanská společnost, protože astronomicky vysoké částky odškodného, vyplácené z majetku konkrétních „svědků covidových“ by mohly demotivovat tuto sběř vůči dalšímu škodlivému konání, a tím elegantně celou „pandemii“ ukončit.

Příčinou zoufalého hospodářského stavu Západní Evropy je tedy socialismus, který pod záminkami boje proti nadhodnoceným či zcela fiktivním nebezpečím dostal takovou míru vlivu, jakou by mu nepropůjčili ani jinak vcelku blbí občané těchto států (blbí proto, že se nedokázali poučit z toho, co proběhlo ve střední a východní Evropě).

Co plyne pro nás

Protože podobný vývoj existuje také v Německu, ukazuje to na drastické oslabení Francněmecka, představujícího základ EU. Pokud tento vývoj bude pokračovat, může tato „páteř EU“ natolik oslabit, že se ocitne v pozici SSSR za vlády nedávno zesnulého M. Gorbačova. Dojde tedy k rozpadu její satelitní říše a možnosti, zejména pro nás a další státy bývalého východního bloku, se z oné louže, do níž jsme se dostali odchodem ze socialistického bláta, vymanit podobně, jako se nám to podařilo v onom roce 1989. Nahrálo by nám i oslabená Ruska ve válce na Ukrajině.

Pro nás z toho plyne ovšem naprosto jednoznačný závěr: Je nutno odstavit od moci vládu, která se snaží u nás vyvolat naprosto stejný úpadek, jaký popisuje paní Blaive v té nešťastné Francii. Je třeba využít toho, že naše ekonomika je, přes veškeré snahy našich nepřátel ve vládních pozicích, pořád ještě v lepším stavu. A zejména je schopná relativně rychle, pokud se nám podaří ze sebe shodit olověnou deku zrůdné a nesmyslné EUrolegislativy, přejít do růstu, jaký jsme tu zažili v devadesátých letech.

Asi první štací tohoto boje jsou blížící se volby do zastupitelstev nižších stupňů. Teoreticky jde sice o něco jiného, než na celostátní úrovni, ale jen teoreticky – a v podstatě nepravdivě.

Hlasy, i na nižší úrovni než celostátní, znamenají přísun peněz do stranických pokladniček. Jak cestami zcela legálními, jako je získání placených míst v zastupitelstvech, až po ne zcela legální, jako je příležitost k různým typům korupce. Strany sice nedostávají, na rozdíl od voleb do Parlamentu a EUroparlamentu, státní příspěvky za hlasy a za mandáty, ale přesto je jejich neúspěch neúspěchem i pro jejich financování.

Druhou věcí je, že nadcházející volby by asi měly být referendem o spokojenosti či nespokojenosti občanů s tím, co vláda v reálu dělá či nedělá (a to by mohlo dosti výrazně jak motivovat další formy občanského odporu, tak i demotivovat vládní strany ke vzdoru proti němu).

Spolu s komunálními volbami se volí i do senátu, a zde je nesmírně důležité, aby strany vládní koalice pokud možno nedostaly ani jeden senátorský post. Senátorské posty jsou důležité mj. i proto, že projevy senátorů jsou daleko odolnější vůči stále rostoucí antidemokratické cenzuře.

Pokud tedy strany pětikoalice ve volbách 23. a 24. září tohoto roku dostanou nakládačku (a nedostanou hlasy), značně to celou vládní koalici oslabí, bez ohledu na to, že to neovlivní složení poslanecké sněmovny a ovlivní to jen složení třetiny senátu. Může to pro ni být i „posledním vážným varováním“, může to snížit její legitimitu natolik, že dojde k předčasným volbám.

Zcela jistě by neúspěch pětikoalice ovlivnil i presidentské volby v následujícím roce (2023), a v nich bude opět velice důležité, aby se na tento post nedostal nikdo z pětikoaličních antidemokratů.

Zda by měla taková nakládačka vliv na volby v následujícím roce 2024 (do parlamentu EU, do senátu a do krajských zastupitelstev) je ovšem otázka, závisející na neznámém vývoji mezi letoškem a jejich termínem.

Takže kromě lákavých projevů občanské nespokojenosti bychom měli zvolit i méně atraktivní nespokojenost voličskou, která by mohla dopad oné občanské nespokojenosti dramaticky zesílit. V krajním případě by mohlo dojít i k fenoménu „krys opouštějících potápějící se loď“, tedy k odchodu poslanců a senátorů ze stran vládního uskupení, buď do některé z opozičních stran, nebo k rozštěpení těchto stran na provládní a opoziční seskupení. To by zcela jistě mohlo vést k předčasným volbám, které by byly asi nejlegitimnějším ukončením katastrofy, představované vládou P. Fialy a spol.

Bezpečnost?

Jistěže se ozývá mnoho hlasů, podle nichž by rozpad EU, nebo náš odchod z ní, ohrozily naši bezpečnost.

Tyto hlasy jsou zcela nesmyslné lži.

Naši bezpečnost, a to i ve vztahu k Rusku, garantuje NATO. A do značné míry k ní přispívá naše ochota a schopnost se bránit přinejmenším tak, jako se brání hrdinní Ukrajinci. Naopakj, vidíme jasně, jak páteřní „FRancněmecko“, tak i bruselské složky pomoc bojující Ukrajině sabotují a ještě se snaží trestat státy, které Ukrajině „nadměrně“ pomáhají (např. Polsko).

Pokud nás EU dovede k totálnímu ekonomickému úpadku, kdy nebudeme mít ani gumičky k prakům a ohnuté hřebíky, pak budeme v háji, NATO sem NATO tam. Pokud EU bude rozkládat NATO vytvářením nějaké „evropské armády“ v podstatě trucpodniku vůči NATO, jehož jediným cílem je oslabení schopnosti států EU se v případě napadení (jedno kým) bránit, nastane situace velice podobná. Nehledě k tomu, že tyto síly by mohly být zneužity coby kopyta chcípající kobyly EU (tedy k masakrům nespokojených občanů, jaké charakterizují poslední léta vlády M. Gorbačova). Naopak, rozpad EU nás do značné míry chrání proti první eventualitě a zcela proti té druhé.

Pro nás bohužel platí to, že značný podíl síly NATO je dán silou USA, a že pod vedením Bidena a jeho fašistů USA velice rychle ekonomicky, politicky i vojensky slábnou. S tím nic nenaděláme, o to víc se ovšem budeme muset snažit získat takovou vojenskou sílu, aby útočník ztratil útokem na nás víc, než kolik získá naším dobytím. Vzorem nám může být Izrael.

Katastrofální situace západních zemí nás jistě může alespoň trochu těšit (přinejmenším mechanismem „my jsme vám to říkali a vy jste na to kašlali, a teď to máte a můžete si za to jen a jen sami“). Tato situace také může být pro nás příležitostí shození socialistického jha, pod které nás zavedla pestrá směska blbů a zlovolníků, horující pro vstup do EU. Nesmíme ji však promarnit nerušením aktivit vlády, která chce podobný úpadek vyvolat i u nás, což by naše odpoutání od chcípající EU ztížilo.