Slova nejsou násilí, násilí je násilí

SOSP

Žijeme v kultuře, v níž mnozí z nejslavnějších lidí na nejvyšších postech věří, že slova jsou násilí. V tom mají mnoho společného s íránským ajatolláhem Ruholláhem Chomejním, který v roce 1989 vydal první fatvu proti Salmanu Rushdiemu, a s Hadím Matarem, čtyřiadvacetiletým mladíkem, který v pátek 12. 8. zřejmě splnil jeho příkaz, když autora na pódiu v západním New Yorku bodl do krku.

První skupina věří, že je motivuje inkluze a tolerance – že je možné vytvořit něco ještě lepšího než liberalismus, utopickou společnost, kde se nikdo nikdy neurazí. Druhou všichni známe jako náboženské fanatiky. Ale právě shovívavost a zbabělost davu zastánců toho, že slova jsou násilí, posílila tu druhou a umožnila nám dospět k tomuto okamžiku, kdy fanatik vtrhne na pódium literární konference s nožem a vrazí ho do jednoho z nejstatečnějších žijících spisovatelů.

Mluvila jsem na stejném pódiu, kde měl promluvit Rushdie. Nedokážete si představit bukoličtější místo, než je Chautauqua Institution – staré viktoriánské domy se zastíněnými verandami bez zamykání, jezero, americké vlajky a všude zmrzlina. Založili ho v roce 1874 metodisté jako letní kolonii pro učitele nedělní školy. Nyní přitahuje typy rodičů a prarodičů, kteří milují Terryho Grosse a nikdy nevynechají hru Wordle. Je to asi poslední místo v Americe, kde byste si dokázali představit takový barbarský čin.

A přestože byl tento útok šokující, připravoval se 33 let: Satanské verše jsou knihou s velmi krvavou stopou.

V červenci 1991 byl před svou kanceláří na univerzitě v Tsukubě severovýchodně od Tokia ubodán 44letý japonský překladatel této odsuzované knihy Hitoši Igarashi. Tentýž měsíc byl ubodán i italský překladatel knihy Ettore Capriolo – tentokrát ve svém domě v Miláně. O dva roky později, v červenci 1993, se turecký překladatel knihy, plodný autor Aziz Nesin, stal terčem žhářského útoku na hotel ve městě Sivas. Jemu se podařilo uniknout, ale 37 dalších lidí bylo zabito. O několik měsíců později si islamisté přišli pro Williama Nygaarda, norského vydavatele knihy. Nygaard byl před svým domem v Oslu třikrát postřelen a těžce zraněn.

A to jsou příběhy, které si pamatujeme. V roce 1989 bylo při protirushdieovských nepokojích v Bombaji, autorově rodišti, kde byla kniha rovněž zakázána, zabito 12 lidí. Za podobných okolností zemřelo v Islámábádu pět Pákistánců.

Pokud jde o samotného Rushdieho, uchýlil se do Anglie a získal nepřetržitou ochranu britské vlády. Více než deset let žil pod jménem „Joseph Anton“ (jak posléze pojmenoval i své paměti) a stěhoval se z jednoho bezpečného domu do druhého. Během prvních šesti měsíců se musel stěhovat 56krát. (Ani Anglie nebyla vůči hysterii imunní: Rushdieho knihu spálili muslimové ve městě Bradford – a na popud policie přestaly dvě prodejny WHSmith v Bradfordu knihu prodávat).

Salman Rushdie prožil polovinu svého života s vypsanou odměnou za svou hlavu – Íránská islámská republika slíbila 3,3 milionu dolarů tomu, kdo ho zavraždí. A přesto až v roce 2015, několik let poté, co vyšel z úkrytu, řekl francouzským novinám L’Express: „Žijeme v nejtemnější době, jakou jsem kdy poznal.“

Člověk by si myslel, že Rushdie něco takového řekl v době vrcholícího chaosu, kdy se skrýval a kdy se lidé spojení s jeho knihou stávali terčem vražd. V roce 2015 jste mohli Rushdieho potkat na koktejlových večírcích, nebo v divadle s nádhernou ženou po boku (vždyť býval manželem Padmy Lakshmi, propána).

Tak proč říkal, že to byla „nejtemnější doba“, jakou kdy poznal? Protože viděl oslabování právě těch západních hodnot – zuřivé oddanosti svobodě myšlení a svobodě slova – které mu zachránily život.

„Kdyby se útoky proti Satanským veršům odehrály dnes,“ řekl v deníku L’Express, „tito lidé by se mě nezastali a použili by proti mně stejné argumenty a obvinili by mě z urážky etnické a kulturní menšiny.“

Nemusel spekulovat. Řekl to proto, že přesně to udělali.

Víte, když byl Salman Rushdie v ohrožení, postavili se na jeho obranu lidé jako Tom Wolfe, Christopher Hitchens, Norman Mailer, Joseph Brodsky a Seamus Heaney. Vůdkyní „smečky“ byla Susan Sontagová, která byla tehdy prezidentkou PEN America a zařídila, aby se kniha četla na veřejnosti. Hitchens vzpomínal, že Sontagová dotlačila své členy k tomu, aby se Rushdieho zastali a projevili trochu „občanské statečnosti“.

Tato odvaha nebyla abstraktní, zejména pro některé knihkupce.

Vezměme si hrdinství Andyho Rosse, majitele dnes již zavřeného knihkupectví Cody’s Books v Berkeley, které knihu prodávalo a na které byl krátce po vydání fatvy uspořádán bombový útok.

Ross uvedl:
„Pro Normana Mailera a Susan Sontagovou bylo docela snadné mluvit o tom, že riskovali život na podporu nějaké myšlenky. Koneckonců žili poměrně vysoko v newyorských činžovních domech. Něco docela jiného bylo být prodejcem uvádějícím knihu na úrovni ulice. Musel jsem učinit několik opravdu těžkých rozhodnutí, jak vyvážit náš závazek ke svobodě projevu s reálným ohrožením životů našich zaměstnanců.“

Po bombovém útoku svolal všechny své zaměstnance na schůzku: „Postavil jsem se a řekl zaměstnancům, že musíme učinit těžké rozhodnutí. Museli jsme se rozhodnout, zda budeme nadále prodávat Satanské verše a riskovat své životy pro to, v co věříme. Nebo zvolit opatrnější přístup a ustoupit z našich hodnot.  Tak jsme hlasovali. Zaměstnanci jednomyslně odhlasovali, že knihu budeme prodávat dál. Ještě teď mám slzy v očích, když si na to vzpomenu. Byl to rozhodující okamžik v mém 35letém působení v knihkupectví. Byl to okamžik, kdy jsem si uvědomil, že knihkupectví je nebezpečné a podvratné povolání. Protože myšlenky jsou mocné zbraně… Necítil jsem se zrovna příjemně, když jsem byl za hrdinu a vystavoval životy jiných lidí nebezpečí. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli je to akt odvahy, nebo pošetilosti. Ale s odstupem času musím říct, že to byl nejpyšnější den mého života.“

To bylo na konci osmdesátých let.

V roce 2015 byla Amerika výrazně jiným místem.

Když se Rushdie vyjádřil pro L’Express, bylo to v době, kdy se PEN, nejvýznamnější literární skupina v zemi, rozhodl ocenit satirický francouzský časopis Charlie Hebdo. Měsíc předtím byl tucet zaměstnanců Charlie Hebdo zavražděn dvěma teroristy v jejich redakci. Nebylo možné vymyslet publikaci, která by si zasloužila uznání a vyzdvižení více.

A přesto více než 200 nejslavnějších světových autorů reagovalo protestem proti udělení ceny. Slavní spisovatelé – Joyce Carol Oatesová, Lorrie Mooreová, Michael Cunningham, Rachel Kushnerová, Michael Ondaatje, Teju Cole, Peter Carey, Junot Díaz – naznačovali, že lidé, kteří právě viděli své přátele zemřít kvůli vydávání satirického časopisu, jsou možná také trochu vinni. Že pokud něco uráží menšinovou skupinu, možná by se to nemělo tisknout. A ti karikaturisté byli jistě urážliví, dokonce i ti mrtví. Tito autoři obvinili PEN, že „valorizuje selektivně urážlivý materiál: materiál, který zesiluje protiislámské, protimaghrebské a protiarabské nálady, které už v západním světě převládají“.

Zde je Rushdieho reakce: „Tato záležitost nemá nic společného s utlačovanou a znevýhodněnou menšinou. Má co do činění s bojem proti fanatickému islámu, který je vysoce organizovaný, dobře financovaný a který se nás všechny, muslimy i nemuslimy, snaží zastrašit a přimět ke zbabělému mlčení.“

Měl pravdu. Oni se mýlili. A jejich občanská zbabělost, jak by ji možná popsala Sontagová, je z nemalé části zodpovědná za klima, v němž se dnes nacházíme.

(Když jsem psala tento text, dostala jsem upozornění z New York Times, že „motiv útočníka byl nejasný“. Motiv byl nejasný?)

Ti, kteří tvrdí, že slova jsou násilí, mají pravdu v tom, že ve slovech je síla. Slova mohou být odporná, nechutná, urážlivá a dehumanizující. Mohou z mluvčího učinit hodného opovržení, protestů a ostré kritiky. Rozdíl mezi civilizací a barbarstvím však spočívá v tom, že civilizace na slova reaguje slovy. Ne noži, zbraněmi nebo střelbou. To je jasná hranice. Nelze se vymlouvat na to, že se tato hranice stírá – ať už z náboženského fanatismu, nebo z ideologické ortodoxie jakéhokoli jiného druhu.

Dnes naši kulturu ovládají ti, kteří tuto hranici rozmazávají – ti, kteří věří myšlence, že slova, umění, texty písní, dětské knihy a články jsou totéž co násilí. Jsme tak zvyklí na tento pohled na svět a na to, co vyžaduje – omluvit se, plazit se, vymazat, plazit se ještě víc – že už si toho ani nevšímáme. Proto ty, kteří neohýbají páteř – Davea Chappella, J. K. Rowlingovou – můžeme spočítat na prstech jedné ruky.

Samozřejmě je to rok 2022, kdy islamisté konečně vrazí nůž do Salmana Rushdieho. Samozřejmě že je to teď, kdy slova jsou doslova násilím a J. K. Rowlingová doslova ohrožuje životy transsexuálů, a i jen mluvit o něčem, co by mohlo někoho urazit, znamená, že doslova tvrdíte, že by neměl existovat. Samozřejmě že je to teď, když jsme obklopeni hloupostí, slabostí a sebestředností, kdy na pódium vystoupí muž a vrazí Rushdiemu nůž do jater, vrazí mu ho do ruky, vrazí mu ho do oka. Tohle je násilí.

Článek Ignorovali jsme varování Salmana Rushdieho od autorky Bari Weissové vyšel na jejím blogu Common Sense. Za překlad z angličtiny děkujeme Zuzaně Poláchové.

• About
• Latest Posts

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail redakce@pravyprostor.net

Příspěvky za měsíc ÚNOR 2025:
**********************************************

RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, Zdenka Rýznarová 250,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Včelka 1500,- Kč, Radek Bláha 300,- Kč, Ivo Pimper 500,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, Dana Lufinková 100,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, Anonym 200,- Kč, Ladislav Konopka 400,- Kč, Jaroslav a Dana Berkovi 1000,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Marek Janicko 500,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Renata Lechová 200,- Kč, Karel Klouček 500,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Ludmila Kárská 100,- Kč, Pavel Barvínek 91,23 Kč, Jiří Kobližka 400,- Kč, Anonym 70,- Kč, Jiří Randák 500,- Kč, ing. Tomáš Šimčík 200,- Kč

Celkem za měsíc: ... 10 811,23 Kč

Vybráno 24.00%

Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační.

Latest posts by Redakce (see all)

• „Vracíme se k plastu,“ oznámil Trump a ruší papírová brčka - 8.2.2025
• Elektromobil versus automobil - 8.2.2025
• Němcová a Medveděv - 8.2.2025

(16 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...