Negramotové chtějí řídit lidstvo

Daleko větším průšvihem než nějaké války jsou skupiny bezcenných negramotů, snažících se řídit lidstvo na bázi naprosto nesmyslných předpokladů, které jim navíc zjevně nevycházejí a oni se vůbec nesnaží tuto záplavu fakt, odporujících jejich blábolům nějakým způsobem ve své další “práci” zohlednit.

Římský klub

Římský klub je tlupa levičáckých (zčásti socialisticko komunistických, zčásti fašistoidních) pseudointelektuálů, vesměs absolventů nějaké ideologické “vysoké blbšůlky” (mezi vystavenými členy na Wikipedii – víc než 30 – mají jen 4 nějaké exaktní vzdělání, a to ještě pochybné – od lékařky, živící se “bojem proti apartheidu” bych se opravdu raději ošetřit nenechal).

Jejich první kniha, “Meze růstu”, obsahuje soubor naprosto nesmyslných předpovědí, jejichž nesmyslnost byla více-méně známa už v době sepisování této snůšky blábolů. V naprosté většině tito soudruzi pracují s primitivními lineárními extrapolacemi, jejichž věrohodnost je velice problematická ze samotného principu této technologie. Ta mj. zcela ignoruje kvalitativní změny.

Navíc už v té době byly známy příklady, kdy takovéto extrapolace naprosto selhaly (a už v době svého vzniku vzbuzovaly posměch).

Asi nejznámější je prognóza někdy z 80. let 19. století, že dojde (snad během následujících deseti let) k zahlcení Londýna koňským hnojem. Je to prosté a jasné: Množství používaných koní je závislé na ploše města, takže s jeho zvětšováním roste kvadraticky, zatímco dopravní možnosti mohou růst jen lineárně. Je proto jen otázka času, kdy přestane být možné z Londýna vyvést veškerý místními koňmi vyprodukovaný hnůj … Přitom už v té době byly v Londýně k dispozici i jiné typy dopravy než vůz tahaný koňmi, takže stačilo zohlednit růst podílu této dopravy a bylo by jasné, že je to nesmysl.

Římský klub a stříbro

Soudruzi z Říma předpověděli, že lidstvu dojde za pár let stříbro. Protože extrapolovali spotřebu tohoto kovu při fotografování a nárůst tvorby fotografií, filmů a dalších statků, které stříbro obsahují, a konfrontovali to s tehdy známými ložisky.

Přitom v době této katastrofické předpovědi byly k dispozici techniky, které stříbro v závěru fotografického procesu eliminují. Už kolem čtyř desítek let byl k dispozici proces Technicolor, který převádí stříbrný obraz na schopnost želatýny filmu přijímat mastné barvy. V černobílé fotografii se moc neuplatnil, ale soutiskem tří filmů na jeden vznikl film barevný. Touto technologií byly vyrobeny i klasické disneyovky (jako Sněhurka), proto jejich současná barevná kvalita je daleko vyšší než u později vyrobených běžných barevných filmů, i animovaných. Nicméně byly touto technikou natočeny i některé sekvence velkofilmu Ben Hur (1925).

Vyšší odolnost vůči času je u těchto filmů dána tím, že na tisk mohou být použity silně stabilní barvy, zatímco barvy, vznikající při vyvolávání filmu přímo v jeho citlivé vrstvě, mají četná omezení a tvůrci barevných fotografických materiálů si nemohou moc vybírat.

Ještě dříve než Technicolor, už v závěru 19. století, vznikla barevná autotypie, která v principu (byť v reálu se to nedělalo) také mohla na závěr nahradit stříbro něčím jiným (obraz je tvořen zrnky nabarveného škrobu, která jsou nebo nejsou stíněna stříbrem, a to stříbro by se dalo nahradit něčím jiným). A už ještě dříve existovaly postupy, jak stříbro buď během procesu vyvolávání filmu či zvětšeniny, případně v hotovém filmu či zvětšenině, nahradit jinou látkou. Opět – v té době nebyla potřeba stříbra taková, aby se to dělalo kvůli jeho úspoře, ale dělalo se to z “uměleckých” důvodů jako tónování zvětšenin. Případně, protože některá tónování dávají silnější obraz než samotné stříbro, které nahrazují, se tyto techniky používaly k nápravě podexponovaných filmů. Tónovány byly i celé filmy, viz náš “Limonádový Joe”, a při tomto procesu se už dalo uvolněné stříbro dosti dobře zachytávat pro recyklaci (protože ho bylo na jednom místě dost).

Paralelně se používaly i různé techniky tisku ze zvětšeniny, u nichž ve výtiscích stříbro rovněž nebylo. Protože při těchto procesech docházelo k pohlcení části detailů, používaly se tyto techniky k napodobování grafických postupů (lepty apod.) coby cosi “umělečtějšího” než prostá fotografie.

V době oné trapné předpovědi začaly “frčet” barevné diapozitivy, při jejichž výrobě dojde k odstranění prakticky všeho stříbra z filmu. A bylo již v té době jasné, že tento proces se přesune do velkých závodů, z jejichž odpadů – použitých lázní – nebude problém stříbro recyklovat ve velkém.

Přesto soudruzi pouze mechanicky vzali jakýsi trend nárůstu amatérské černobílé fotografie a z něj věštili, že někdy v 80. letech lidstvu dojde stříbro.

Superkvalitativní změnu, tj. digitální fotografii, nezohlednili soudruzi ze Říma vůbec, byť ji v bazální formě popisuje i Ludvík Souček ve své knize o dějinách fotografie “Jak se světlo naučilo kreslit” (1962) a byť v té době již byly běžně posílány fotografie telefonními nebo telegrafními linkami (na jednom konci fotografie, primitivně snímaná bod po bodu, na druhém konci tiskárna), a současná mašinka ve skoro každém mobilu je jen rozvinutím této technologie (která potřebu stříbra zcela eliminuje).

Všechny jejich další předpovědi jsou více-méně bláboly stejného charakteru.

Ekologie a její předchůdci

Pochopitelně, levičáci z Římského klubu se pouštěli i do ekologických úvah. Čímž jen předvedli dvě věci:

1. Ekologie je v podstatě druh levicové ideologie
2. Ekologické předpovědi, založené opět na velmi primitivních extrapolacích, nejsou nic jiného než snůška blábolů

V podstatě v tomto duchu působí i ekologie “moderní”, ve skutečnosti navazující na apokalyptické předpovědi konce světa, které v Evropě odstartovala ideologická krize křesťanského náboženství, předcházející jeho rozpad na více vzájemně se potírajících náboženských ideologií (pomineme-li dřívější “Velké schizma” mezi Římem a Byzancí).

Evropou v době vrcholného středověku (u nás se objevili za vlády Karla IV.) proudily zástupy flagelantů, bičujících sama sebe nebo se vzájemně. Tito lidé nic neprodukovali a snažili se svést všechny lidi ze svého okolí, aby se k nim přidali.
Jinými slovy: Předpovědi konce světa jsou cosi evropskému civilizačnímu okruhu cizího (křesťanství je svou podstatou afroasijské barbarství) a opakovaně se diskreditujícího svou impotencí poskytnout reálnou předpověď. Mimo jiné opět proto, že tyto předpovědi nejsou s to zohlednit kvalitativní změny.

Druhou věcí je, že to, co je katastrofa, je podmíněno i subjektivním vnímáním. Asi nejkrásnější na toto téma je jedna z povídek Dekameronu, v níž se Žid chce nechat pokřtít a jeho tutor se mu snaží vymluvit pouť do Říma ještě před křtem, protože tam by viděl všechny perverze, které tehdy křesťanství charakterizovaly (dnes to není o mnoho lepší). Žid nakonec pouť vykonal a hned po ní se dal pokřtít. Na otázku, zda ho to vše špatné, co viděl v tom Římě, neodradilo, odpověděl, že naopak, že ho to utvrdilo ve správnosti křesťanské víry, protože kdyby křesťanství nebylo tím pravým náboženstvím, nebylo by s to takový bordel ustát.

Faktem je, že se středověká Evropa k flagelantům chovala podstatně moudřeji než my k ekologům: Rozháněla jejich průvody, a když si nedali říct, tak neměla problém s jejich zmasakrováním. Ideologický vývoj se stejně ubíral jinudy – místo tupého sebeobviňování a sebetrýznění cestou snah křesťanství reformovat. Což se sice také v podstatě nepodařilo, ale předělání Evropanů na flagelanty by vedlo ke katastrofě daleko dřív a v daleko větším rozsahu.

Za jakousi tuzemskou obdobu flagelantů můžeme považovat i adamity (odštěpené z husitského hnutí, se západoevropskými adamity nemajícími prakticky nic společného). Byli sociálně neúnosní mimo jiné proto, že v důsledku své fanatické víry odmítali cokoli produkovat a to, co bezprostředně potřebovali k přežití, si brali násilím od vesničanů, majících tu smůlu, že žili v blízkosti jejich sídla. I reformovaná církev se s nimi dokázala vypořádat – megahranice v Klokotech, dnes části Tábora, tento problém vyřešila.

K podobnému náboženskému kvasu docházelo i v pravoslaví, včetně náboženskými fanatiky organizovaných hromadných sebevražd (viz např. 3 díl Merežkovského trilogie “Kristus a Antikrist”, u nás vydaný jako “Antikrist”, v originále “Petr a Alexej”).
Podobnost těch (ale i dalších) sociálně destruktivních náboženských fanatiků se současnými ekology, kteří také nic neprodukují a své potřeby získávají na úkor společnosti, je vcelku logicky daná a plyne z podstaty věci.

Klimatologie

Opakovaně bylo konstatováno, že klimatologie svými katastrofickými předpověďmi jednak připomíná ona výše zmíněná (a mnohá další nezmíněná) náboženská destruktivní hnutí, jednak že není s to dát jakékoli rozumné výsledky (v podstatě pracuje s primitivními extrapolacemi na způsob onoho Římského klubu).

Já ještě pamatuji doby, kdy nás klimatologové strašili nástupem nové doby ledové. Potom se ukázalo, že “boj proti oteplování” je ekonomicky atraktivnější, a tak přesedlali na něj.

Nyní se ukazuje, že jejich předpovědi typu “Himaláje budou do třiceti let bez jediného ledovce” jsou zcela mimo realitu. I moře kolem rovníku vaří jen v dílech antických filosofů (kteří z tohoto důvodu zavrhovali možnost obeplutí Afriky, bez ohledu na to, že tento kontinent byl obeplut jak Egypťany tak Féničany), případně v příbězích Barona Prášila. Ten chytal na udici vařené ryby, které bylo možné rovnou bez další kuchyňské úpravy konzumovat. Takovéto vařící moře by tedy bylo významným příspěvkem k boji proti globálnímu oteplování (snížila by se produkce CO2 kuchyňskými vařiči).

V důsledku absence klimatology věštěných oteplovacích katastrof se soudruzi přeměnili na “klimatickou změnu”, nicméně pořád bojují proti “oteplení”, aniž by reflektovali skutečnost, že pokud se oteplení nedostaví (protože “změna” znamená i ochlazení), budou výsledky jejich boje lidstvu spíš škodit.

Teoreticky bychom mohli drastickým omezením produkce CO2 i nastartovat dobu ledovou, která už má navíc zpoždění – možná si pořídila sovětský budík, který odmítá zvonit. Pokud ovšem teplá epizoda na konci minulého a začátku tohoto století nebyla předzvěstí nástupu drastického ochlazení klimatu, protože podle paleoklimatologů končily předchozí doby meziledové závěrečným oteplením.

Nicméně, klimatologové jdou ještě dál: K falšování měření teplot a dalším manipulacím na tomto poli přidali ještě falšování lidské fyziologie.

Dr. Lucas Ferreira, doktor meteorologie (a údajný klimatolog) a vědecký asistent ze Švýcarského technologického institutu ETH prohlašuje, že v evropských zemích je více úmrtí z horka než v tropických zemích, protože horko v Evropě je suché, a to se podle tohoto génia snáší podstatně hůř než horko vlhké.

Naprosto mu nevadí, že už od konce 19. století tvrdí učebnice lékařské fyziologie a patofyziologie pravý opak a zdůvodňují to tím, že v suchu se pot odpařuje a přispívá ke chlazení těla, zatímco ve vlhku (hlavně blízkém stoprocentní relativní vlhkosti) se pot neodpařuje a tělo se nechladí. Ignoruje i zkušenost mnoha cestovatelů, tvrdících na základě vlastních zkušeností, že “Sahara se snáší lépe než deštný prales”. Ignoruje i zkušenosti vojenských velitelů a logistiků, kteří obojí potvrdili v praxi na vojácích.

Ferreirově “ekologicko klimatologické” teorii se vědecká fakta nehodí, a tak produkuje smyšlenky, tvrdící pravý opak. Tvrdí i to, že se voda a soli z potu, pokud nevyschne, vracejí zpět do krevního oběhu (a proto se má údajně člověk dehydratovat ve vlhku méně), byť je to nesmysl, opět vyvracený mnoha učebnicemi (i prostými výpočty na bázi osmolarity). Opak je, pochopitelně, pravdou.

Protože v mokrém teple se pot neodpařuje, reaguje organismus zvyšováním pocení dokud to jde a dehydratuje se (a ztratí některé klíčové ionty, např. chlor) daleko dříve než ve vlhku suchém. Je to mj. ověřeno i porovnáním zahřívání pracovníků v suchých a vlhkých provozech, kdy v těch vlhkých se zahřívají rychleji a dříve dosáhnou teploty, kdy musejí být vystřídáni a odejít se chladit.
Ono pozorování rozdílů mezi evropskými a mimoevropskými zeměmi může mít mnohou naprosto odlišnou příčinu:

1. Může jít o ryzí fikci, jejíž autoři spoléhají na to, že obyvatel Berlína, Bruselu nebo Prahy těžko pojede do Madridu nebo Lisabonu počítat mrtvoly na ulicích
2. Může to být různou kvalitou zdravotních statistik ve vyspělých a rozvojových zemích (kdy ze stejného počtu mrtvých je jich ve vyspělých zemích zahrnuto do  statistik víc
3. Může jít i o kombinaci předchozích možností ve smyslu “za horka všechna úmrtí vykážeme jako smrt způsobenou globálním oteplením”
4. Populace subropických a tropických zemí bude na horko lépe adaptovaná jak na úrovni jedinců, tak i na úrovni populace (darwinská selekce na snášení horka)
5. Může jít i o jiný životní styl – v evropských zemích se více a intenzívněji pracuje a to ke snášení horka rozhodně nepřispívá

Asi by se našly i jiné příčiny, ale tento přehled snad postačuje.

Ferreira přiblížil klimatologii o další krok k “nové sovětské biologii” podle Lysenka, která také popírala realitu a falšovala experimenty.

Budou cenzurovány učebnice?

Faktem je, že k průkazu nesmyslnosti prakticky všeho, co prosazují současní ekologové obecně a klimatologové zvlášť stačí zpravidla primitivní kupecké počty, na úrovni “má dáti – dal” a přímé a nepřímé úměry. Přičemž jako zdroj informací, nad nimiž se tyto kalkulace provádějí, může posloužit silně antiekologická kniha, která se jmenuje “Matematické, fyzikální a chemické tabulky pro střední školy”, případně ji lze substituovat takovými zdroji, jako je např. Wikipedie (než nám ji zcenzurují do nepoužitelnosti).

Pak se ocitají už prakticky inteligentnější žáci vyšších tříd základní školy v poněkud schizofrenní situaci, kdy na jedné straně mají “ekologickou výchovu” a na druhé straně si dokáží spočítat, že prakticky vše, co se jim tam říká, jsou bláboly a nesmysly. Musí to být schíza daleko větší, než za mých mladých let konfrontace marxistických ideologických žvástů s realitou. Na střední škole se to celé ještě potencuje.

Možná proto je tak silná snaha co nejvíce snížit úroveň školství a proměnit školy z institucí, dodávajících mladým lidem fakta a návod, jak s nimi pracovat, v bezcenné žvanírny ideologických blábolů. Ostatně, o tom jsou i “Pátky pro budoucnost”, jejichž význam spočívá v tom, že méně kvalitně naučený absolvent střední školy bude méně ohrožovat budoucnost solárních baronů a dalších hochštaplerů a parazitů, “bojujících za naši  šťastnou budoucnost” (jako druhdy komunisté, před nimi nacisté a fašisté a před těmi mnoho dalších škodlivých organizací i osobností).

Asi jediné “ekologické” východisko z tohoto problému je zrušení jakékoli exaktní výuky na školách. Případně si někde na Ministerstvu Lži položit otázku, zda je vůbec žádoucí, aby občané uměli číst a psát (o počítání ani nemluvě, to škodí ekologii a jiným pochybným ideologiím vždy). Negramotností populace by se vyřešil i problém “desinformačních webů” a podobných silně škodlivých informačních zdrojů (třeba i té Wikipedie). Ostatně, i kontrareformace se děla mj. i touto cestou, kdy během několika generací se soudruhům jezuitům a dalším podobným zločincům podařilo prakticky stoprocentně gramotnou populaci (zděděnou po reformaci) převést na populaci gramotnou z méně než deseti procent (a venkov učinit prakticky stoprocentně negramotným). A každý gramotný byl automaticky podezřelý z kacířství.

Ekologie se už dávno stala z vědy jakousi iracionální ideologií s náboženskými prvky. Z této příčiny opravdu není důvod se divit, že rozpory mezi ideologií a realitou se snaží šířit velmi podobným způsobem jako dříve křesťanští kněží – šířením hovadství a negramotnosti. V jejím čele stojí (jako u té církve) pologramotná hovada s nulovými kompetencemi v exaktních vědách, neprodukovaná ovšem teologickými fakultami, ale “vysokými blbšůlkami” typu filosofických či humanitních studií (o “klimatologii” ani nemluvě).