O významu vlastenectví

V našich novodobých dějinách jsou dva hvězdné okamžiky: 28. říjen a 9. květen. Oba jsou dovršením hrdinského odboje našeho národa proti cizí moci za příznivé historické situace. S oběma je spojeno nezměrné nadšení, nepopsatelná úleva z ukončení válečných útrap. Naši rodiče a prarodiče prožívali ten první, ten druhý jsme se svými rodiči prožívali jako děti i my, dnešní „dříve narození“. Byla to radost bez konce, slavil se konec bezpráví a teroru, obnova lidské důstojnosti, návrat svobody a samostatnosti.

Jsou to beze sporu hvězdné okamžiky národa, ale smíme se k nim jako národ hlásit? Náš současný stát se po roce 1989 deklaroval jako společenství občanské, nikoli národní. To by ovšem ještě nemuselo znamenat popření národního principu, pokud by se neuplatnil toporně vylučovací způsob myšlení podle pojmové rozluky „buď a nebo“ a nebyl zvolen princip občanský a zavržen princip národní. Ve skutečnosti se princip občanský a národní nevylučují, mohou se navzájem doplňovat a společně uplatňovat, jak ukazuje i příklad naší první republiky.

Když po první světové válce r.1918 vzniklo Československo, bylo to vítězné dokončení předchozích procesů národního obrození. Od konce 18. století sílilo v celé Evropě vědomí vlasti a národa. U nás několik generací tvořivých osobností položilo postupně svým dílem základy naší novodobé jazykové kultury, historie, literatury, divadla, věd a umění. Podařilo se jim tak vrátit české etnikum po 300 letech bezprávné existence na pokraji zániku mezi evropské národy. Podařilo se jim odčinit kruté následky 30leté války a habsburského účtování se stavovským povstáním. Podařilo se to i dík vzájemnosti Čechů a Slováků. Obrozenské ideály stály u zrodu naší první republiky a daly jí demokratického ducha, svobodomyslnost, sebevědomou hrdost, podloženou poctivou prací a snahou o zušlechťování života, samozřejmou komunikaci se světem a oprávněné kulturní a hospodářské ambice.

Obrozenské ideály pomáhaly překonat i historická neštěstí, „Mnichov“, okupaci, „protektorát“. Povzbuzovaly a oduševňovaly naše bojovníky doma i za hranicemi, na Východě i na Západě, na Slovensku i v Praze. Mediální tvůrci našeho veřejného mínění to nepřipomínají. Naopak. Už 27 let nám vymycují z hlav, „zatížených obrozenskými ideály“, všechno, co se týká vlasti a národa. Bývalý prezident znevážil lásku k národu jako neušlechtilou touhu patřit „k stádu či smečce“. Vlast označil jako „noru a nevětraný pelech, semeniště šovinismu, provincialismu, skupinového egoismu, xenofobie, rasismu a krátkozrakého, sebeničivého čecháčkovství“. Všemi mediálními prostředky se dnes falšuje naše historie, pomlouvá všechno, co v minulosti přispělo k naší dekolonizaci, samostatnosti a svobodě, zesměšňují se lidé, díla, ideje, všechno, co jako Češi ctíme, v co věříme, co milujeme. Napadají se tradice husitské, obrozenské, selské, sokolské, legionářské, česko-slovenské vzájemnosti, zpochybňuje se T. G. Masaryk, hanobí se Edvard Beneš.

Kdejaký cizí monarcha či generál se těší většímu zájmu a obdivu než představitelé našich obrozenských a osvoboditelských snah. Média si nedají ujít jedinou příležitost, aby neukápla při každé zmínce alespoň kapku jedu, ironie, posměchu a znevážení. Proč? Protože (prý) tito lidé svým osobním příkladem a dílem stojí v cestě dnešnímu globalizačnímu a neoliberálnímu přetváření dosavadních principů morálního a kulturního soužití lidí. Proto nositelé vlivu a moci usilují o to, aby byl lid oddělen od vlastní historie, tradic, vlastní kultury, aby přestal být národem. Dřív, než kulturní dědictví národa bude úplně zapomenuto, sluší se je zlehčovat, pomlouvat, špinit. Marně se skupina vlasteneckých organizací snaží toto dědictví zachovat. Oficiální média je vytlačila ze svého zpravodajství, z veřejného prostoru, vláda o ně nedbá, zájem podpořit je zcela chybí. Teď právě se vyznamenal ministr obrany, který zbavuje dlouholetý a zasloužilý „Svaz bojovníků za svobodu“ dotací a odsuzuje jej tak k zániku. Co si máme myslet o vztahu pana ministra k dějinám našeho národa a k památce bojovníků 1. a 2. odboje, kteří se zasloužili i o zmíněné „hvězdné okamžiky“, o všechno, čeho si vážíme, co ctíme a milujeme? (Napsáno před 5 lety, autorka má na mysly ministra Martina Stropnického – pozn.N.R.-vd-). 

Jestliže integrující energie uvědomělých příslušníků našich národů byla základem kulturního rozvoje první republiky a jejího vynikajícího díla ve školství, vědě, osvětě, umění, a bez níž by ani tehdejší vysoká úroveň techniky a průmyslu nebyla myslitelná, pak pokus realizovat představu o občanství bez národnosti vedl k úpadku všech přirozených sociálních vazeb, norem, ideálů, symbolů. Bez vědomí hrdé a odpovědné národní příslušnosti proměňuje se společnost stále více v masu chtivých globálních konzumentů, ale i výtržníků a recesistů bez zábran. Někteří z nich nestačí přehrabovat miliony, jiní končí jako bezdomovci. Demokracie v beznárodním společenství se redukuje na prázdné formality, bez obsahu, bez smyslu, nesdělují žádné hlubší poselství. Chybějí niterné zdroje nadosobního usilování a angažované aktivity v státním celku i v regionech, ve spolcích i organizacích. Společnost je ideově rozdrobená, rozpadá se na množství nesourodých částic, menšin, které spolu nekomunikují, které nic nespojuje. Vědomí národní identity chybí i při utváření identity osobní. Bez vědomí národní sounáležitosti živoří i mezilidské, interpersonální vazby a stimuly k nezištné tvořivosti, vstřícnosti, slušnosti a poctivosti, starosti o společné dobro. Naopak, fragmentarizovaná společnost je náchylná k projevům nesnášenlivosti, nenávisti, nepřátelství mezi skupinami, které se vymezují navzájem a postrádají něco, co je přesahuje a spojuje, co je činí celkem, totiž příslušníky uvědomělé jednoty národa.

„Být součástí národa znamená být postavou v příběhu, který mě svazuje s druhými lidmi způsobem hlubším, než je placení daní a respektování ústavy“, řekl před lety V. Bělohradský. (Byl tehdy rozhodně pravdě blíž než dnes, kdy hovoří o národu jako „konstruktu“. Rezignuje tak na reálnou historii a nahrazuje ji subjektivismem.) Naši oficiální publicisté nás nihilisticky našeho „národního příběhu“ zbavují. Říkají nám, že v integrované Evropě a globalizovaném světě je národní identita přežitek.

Výsledky dlouhodobé demontáže našeho národního vědomí jsou ovšem patrné. Mezinárodním výzkumem např. bylo zjištěno, že mezi adolescenty z 28 zemí jen česká mládež necítila potřebu zachovat národní identitu v integrované Evropě. Přirozeně, protože v jiných zemích se mládeži zdůrazňuje, že jedinečná a neopakovatelná vlastní národní identita nesmí být potlačována. Zato naše mládež se učí, že láska k vlasti je extrémismus. Vštěpuje se jí strach i z pouhého slova vlast a vlastenectví. 

A tak je na čase znovu usilovat o obranu národa a jazyka českého. Takové obrany vznikaly a byly sepisovány již od dob Velké Moravy. Prof. Albert Pražák (1880-1956), literární historik, vlastenec, účastník protifašistického odboje za okupace a předseda České národní rady v květnovém pražském povstání r.1945 je shromáždil a se zasvěceným poutavým komentářem vydal hned po válce. Dovedl je až do osudného roku 1938. Je na nás, abychom pokračovali. Chceme přece i v integrované Evropě existovat jako uvědomělý národ, ne jako pouhý dav manipulovatelných konzumentů bez historické paměti, bez zábran a bez svědomí, bez budoucnosti.

České národní listy