Ztráta iluzí o islámu aneb konec jednoho mediálního narativu

Bylo to vlastně poprvé, co se v České republice, stejně jako v Německu, dala do pohybu autentická občanská společnost. Za vzrůstajícím odporem vůči neřízené migraci a pronikání Islámu do evropských aglomerací nestála žádná neziskovka ani zahraniční granty. Lidé už prostě cítili, že se situace v jejich okolí začíná zvrtávat nežádoucím směrem.

Zrovna tak zde bylo už dostatečné množství občanů s osobními zkušenostmi, případně interními informacemi z muslimských komunit, kteří nechtěli dále mlčet. Tušili, že mají poslední šanci neblahý vývoj včas, s přijatelnými následky, začít ještě nějak řešit. Proto se začali sdružovat a chtěli být slyšet. Tak, jak by mělo být v pluralitní demokracii občanského typu zcela a naprosto samozřejmé. Jenže nebylo. Čas už nebyl, natož vhodná doba.

Postujte koťátka

A tak se obratem, ačkoli jim následující měsíce a roky daly za pravdu takřka ve všem a stoprocentně, stali terčem liberální nenávisti, ostrakizace a umlčování. Kritika islámského fundamentalismu a jeho důsledků byla větším společenským problémem než jednotlivé teroristické útoky. Počet obětí přitom dosáhl jenom v Evropě takřka čtyř set mrtvých a několika tisíc zraněných a nezměnilo na tom nic ani zavádění nových, nesmyslných termínů pro totéž.

Média, která místo faktických informací doporučovala postovat koťátka a semknout se, zde sehrála natolik ostudnou roli, že je s podivem, že se tomuto fenoménu dosud nikdo důsledně a zpětně nevěnoval a nežádá po nich žádnou omluvu či vysvětlení.

Multikulturalismus selhal, proto ho potřebujeme více

Islámský terorismus přitom není ničím novým. Je tu od samého počátku, protože je zároveň principem, kterým se toto náboženství v opakovaných dějinných cyklech šířilo a šíří. Nerovnost postavení muslimů a nemuslimů, nemožnost apostáze, stejně jako jednosměrná sňatková pravidla, jsou přímo zakotvena do základních tezí tohoto společenského systému, považovaného naivně evropskou multikulturalistickou byrokracií za pouhé další náboženství. Sám multikulturalismus je přitom spíše virtuálním pojmem, napasovaným na nefungující asimilaci, kdy namísto oslavované integrace nastává postupný vznik paralelní ghettoizované společnosti.

Byly tyto informace k dispozici? Původně ano. Výstižné Kurasovo desatero vydaly ještě v listopadu 2015 Novinky, ale jiná média už dávno Charlie být přestala. Místo udržení občanských svobod začala pracovat na udržení zjevně chybujícího režimu a umlčování jeho kritiků. Multikulturalismus selhal, a proto potřebujeme více multikulturalismu. Islám a nelegální migrace jsou problémem většiny velkých západních měst, a proto se naplno otevřela uprchlické krizi. Zřetelná iracionalita nasákla do mediálního prostoru s pompou, ve které jakékoli střízlivé, fakta hledající hlasy takřka zanikly. Jen dva dny po Kurasově článku a den po demonstraci 17. listopadu, kde rok předtím jurodivá liberální omladina metala vejce a balené sendviče po hlavách čtyř prezidentů, byl lídr IvČRN doc. Martin Konvička obviněn z podněcování nenávisti. Objevil se na pódiu společně s prezidentem ČR Milošem Zemanem, a tak musely liberální síly nasadit silnější umlčovací kalibr. A uspěly.

Žádná katarze nepřišla

Volání po svobodě slova a evropském způsobu života mezitím vystřídala koťátka, semknutí a hesla německých progresivních soudruhů. Say it loud, say it clear, refugees are welcome here! Uprchlíci vítejte, náckové táhněte, měla na transparentu bojůvka Antify, doprovázená Pirátem Ivanem Bartošem. V té době se elektorát multikulturalisticky proevropských Zelených postupně přelil k Pirátům, kteří tuto politiku dokázali dočasně zamaskovat pod někdejší auru podporovatelů internetových svobod a pálení DVDček. Kritici byli dehonestováni tak, že by na pražských gymnáziích od Okamury nevzal kůrku ani školníkův pes a Konvička byl ztělesněním zla, aniž by kdokoliv dokázal říci proč, vyjma přihlouplého blábolení o šíření nenávisti.

A kde jsme dnes? V podstatě vše, co odpůrci islámu říkali, se dnes ví, tuší nebo alespoň mlčky přiznává. Žádná katarze ale nepřišla, ani si nikdo nesype popel na hlavu. A naopak ti, co nejvíce vřískali o xenofobii a nenávisti, ji dnes pod záštitou ukrajinského konfliktu šíří v takové obscénní míře, že nikoho ani nenapadne zákony byť jen uplatňovat, natož tak drakonicky, jako kdysi vůči antiislamistům. Zkrátka ti správní jsou zase správní, jen nechápou v jiném čase něco jiného. Ale opět určují morálku, a svítí jak majáky ostatním na jejich cestě konformním životem.

Kde ale berou tu drzost a sebejistotu? Informace měli vždy se zpožděním, nechápali dlouhá léta ani základní parametry problému, a dnes chtějí někoho opět důležitě poučovat? Na vině jsou, bohužel, média. Pokud pamatujete éru Mánertů, Barochových, Palatů a Trachtových, asi tušíte, co se tehdy mohl člověk, neochotný příliš samostatně přemýšlet a vyhledávat informace, z mainstreamu dozvědět. Svět těchto lidí je ve své konformitě vlastně bezrozporný. Informace, vedoucí k dalšímu zamyšlení, jim kdosi včas odfiltroval, a získal tak trojnásob vděčné konzumenty. Jednak nemuseli informace hledat, za druhé o nich přemýšlet, a do třetice, měli apriori pravdu, v duchu kartouzovského falešného konsenzu.

Kdo řekne pravdu dřív než včas

Horší je, že se na vlně této mediální jediné pravdy objevily nově i jevy, které nemají s demokracií už mnoho společného. Mediálním konsenzem zaštítěný režim už přestal vykazovat parametry svobodné společnosti nejen na poli informačním, ale už i v každodenní realitě. Na někdejší vládní HateFREE Culture a kádrováky z Českých elfů, majících nevím proč už od počátku do médií otevřený doslova koridor, navázal nadnárodní kyberšikanující lidský botnet NAFO, založený polským neonacistou Kamilem Dyszewským a tuzemská pouliční nátlaková bojůvka Illumicati, kde poslední akce v pátek 15. listopadu na Palmovce zřejmě povede, krom trestního stíhání jedné z aktivistek, napadajících důchodce, k dalšímu rozštěpení přežívajících frakcí této skupiny. Ta stará paní, napadená agresivní odpůrkyní jen za to, že přišla na demonstraci vůči výuce LGBT vyjádřit svůj názor, může být nakonec ráda, že si nezlomila vaz.

Havlíčkovské „kdo ji řekne dřív, než včas“, tak opět získává na aktuálnosti. Tento režim chce lhát tak dlouho, dokud mu to bude procházet. A své lži, které v konfrontaci s neudržitelnou realitou neobstály, opouštět jen pomalu, postupně a salámovou metodou. Tudíž je kdokoliv, kdo na ně upozorňuje v předstihu, pro strážce jediné pravdy nežádoucí. Proč? Protože ohrožuje jeho stabilitu.

Chyby mohou být přiznány až v době, kdy problém pominul, nebo, daleko častěji, v době, kdy s ním již nejde nic dělat a je vymalováno. Problémy totiž samy od sebe zpravidla nemizí. Byl to případ islámu a jeho vnímání coby náboženství míru, byl to případ migrace a Willkommenskultur, a nic nenasvědčuje tomu, že to v případě Ukrajiny bude o mnoho jiné. Zbyde jen pachuť oklamané veřejnosti a bezradnost, co s tím. Na otázku, jak končí mediální narativy, totiž odpověď již známe.

Je to vždy pomalu a pozdě…