
Vítězství lidu po 75 letech
Tři čtvrti století uplynulo od „vítězného února“. Dnes už to nikoho moc nezajímá, pokud vůbec. Kolik žáků či studentů se o tom ve škole vůbec dozví? Přesto však stojí za to, se k tomuto tragickému výročí vracet. Neboť historie, jak známo, je magistra vitae. A přinejmenším by nás tato paní magistra čili učitelka mohla poučit, jak se snažit o to, aby se něco podobného nemohlo opakovat. Právě na únorových událostech lze krásně demonstrovat slabost a neukotvenost české politiky, jež není schopna ustát silnější krize. A dnes na tom nejsme o nic lépe.
Nezřídka se spekuluje o tom, zda se dal vývoj v únoru ´48 zvrátit a jak. A oproti tomu tu máme názory, že vše bylo dáno a kdesi (obvykle na Jaltě) již dávno rozhodnuto. Oba dva tyto krajní názory jsou tak řečeno mimo mísu. V únoru 1948 bylo už příliš pozdě postup bolševiků zastavit. Historik Vít Smetana je toho názoru, že posledním „zvratným“ mezníkem bylo (ne)přijetí Marshallova plánu v roce 1947. Má nejspíše pravdu. Jenže co se dalo čekat od „demokratických“ ministrů, když se na Stalinův pokyn bez odmlouvání otočili o 180 stupňů a účast na plánu bez mrknutí oka vzdali? Malý syn velkého otce po straně utrousil, že do Moskvy jel jako zahraniční ministr a vrací se jako Stalinův pacholek. Nebyl kdo by mu připomněl, že tím Stalinovým pohůnkem je již od pětačtyřicátého… No, a v Jaltě se stran Československa nerozhodovalo nic, vůbec nepřišlo na přetřes. Nebylo proč. Jenže když ono je to tak osvobozující, říci se, bylo to zase o nás bez nás. Zase to na nás ti cizáci ušili.
Samotný průběh únorové krize je přehlídkou nekompetentnosti až impotence tzv. demokratických politiků. Spustili proces, jehož se v dalším momentu stali než diváky. O tom, že by měli nějaký plán B, nelze ani uvažovat. Oni totiž neměli pořádně ani plán A. Spokojili se s tím, že přehodili odpovědnost na nemocného starce. Ten se ovšem vyznačoval tím, že v krizových momentech vždy spolehlivě selhal. Tak tomu bylo především v osmatřicátém, ale i třiačtyřicátém či v pětačtyřicátém (moskevská jednání, návrat z východu i následná demolice právního státu). „Nezklamal“ ani pro tentokrát, opět selhal, chtít ale po něm, aby v podstatě sám vzdoroval bolševickému tlaku, to by bylo asi příliš. Což ale nic nemění na tom, že to nikdy nebyl státník, ale vždy spíše čachrář, velikášsky přesvědčený o svém pověření od Prozřetelnosti. Jeho mstivost je ale srovnatelná snad je s tou, jíž slyne momentální dosluhující president. Jenže Benešovy oběti končily v těžkých kriminálech (Beran, Stříbrný, Syrový…) či záhadně skonali ve vazbě (poslanec Schwarz).
Ale co ta plejáda „demogratických“ politiků, či spíše politikářů? Začali tím, že do Moskvy v pětačtyřicátém jeli bez jakékoli přípravy, jakéhokoli návrhu. Komunisté měli vládní program naopak připraven, a tak byl tento v podstatě jako celek přijat a vyhlášen v Košicích. Bez mrknutí oka souhlasili „demograté“ s principem Národní fronty a těžkou redukcí počtu politických stran. Tedy s administrativní likvidací konkurence. Jen jako volební kalkul jim to jaksi nevyšlo. A pak strávili mohutné, v porovnání s demokratickou Evropou (Anglie, Francie) nevídané znárodnění. (To mimochodem v této podobně zprvu prosazovali leví socdemáci (Laušman a spol.), pokoušející se předjet komunisty zleva.) Ustupovali bolševikům, jak to jen šlo. Až to vyvrcholilo na podzim 1947 tzv. malým únorem na Slovensku, kdy přihlíželi faktickému zaříznutí Demokratické strany, vítězkyně voleb 1946.
Lví podíl na československém pádu, rámovaném érou třetí republiky, měl bezesporu president Budovatel. Hojící si mindrák z vlastního selhání v osmatřicátém. Již za války plánoval omezení politické scény, již během války připravoval totální vyhnání německých spoluobčanů. (Zde byl pravda velký tlak domácího odboje, státník by se ovšem neváhal postavit radikálním postojům a neomezenému principu kolektivní viny, kdy rozhodovalo vyjádření při sčítání lidu v roce 1930; tak do toho spadlo i pár Židů, vrátivších se z koncentráku…). Hlavně se ale podepsal na mezinárodním zařazení republiky. Tak jako za první republiky se neomezeně spoléhal na zpuchřelou Francii (byť přinejmenším od Locarna muselo být každému soudnému člověku jasné, že o něco takového se opřít prostě nejde), tak se již od počátku čtyřicátých let orientoval na Rusko. Vychytrale se domníval, jak je se Stalinem zadobře. Podkarpatskou Rus v podstatě Stalinovi nabídl (on by si ji stejně vzal, ale nemuselo by to býti tak trapné). Pochopil na konci života, že celá jím usilovně budovaná konstrukce zkrachovala, stejně jako o deset let dříve?
A nakonec obraťme pozornost k hlavnímu pachateli. Češi (nikoli už ale Slováci) si svobodně zvolili bolševiky. Jako jediný národ na světě! V Rakousku či Finsku rudí dopadli prachbídně, což těmto zemím vytvořilo manévrovací prostor a udrželi si vnitřní svobodu. V Maďarsku drtivě vyhráli malorolníci, jenže komisař Vorošilov postupně situaci mocensky zvrátil. V Polsku se z maďarského případu poučili a došlo k tzv. polskému volebnímu zázraku, kdy do urny vhozený hlas pro Mikolajczyka se při vyjmutí z urny proměnil v hlas pro Gomulku, Ochaba. V Čechách ale podobných podvodů nebylo třeba. Zaúřadovala rusofilie, tradiční česká deviace. A i krédem nekomunistických politiků bylo až absurdní řiťolezectví vůči Rusákům. Vít Smetana píše o tom, že na rozdíl např. od Finska, kde reprezentace korektně, ale jednoznačně neváhala vzdorovat, kde to šlo, tak v Československu na jakýkoli požadavek reagovali neutuchající povolností. Po osmašedesátém tak bylo nač navazovat. Navíc politiky byl neustále živen strach z Němců, kteří v té chvíli už žádné nebezpečí nepředstavovali. Že i to nám vydrželo, lze demonstrovat na volebních vítězstvích krále demagogů, Miloše Zemana.
K častým mýtům patří i to, že únorový převrat byl v souladu se zákony a ústavou, co se dělo pak, to je již jiná věc. Naprostý nesmysl. Už během prvých dnů, dávno před Benešovou kapitulací, se pustily do akce bezpečnostní orgány, fakticky již delší dobu řízené komunisty. Už v té chvíli počalo zatýkání (i pro Pavla Tigrida si přišli před pětadvacátým, ten byl však naštěstí pracovně v zahraničí). Zcela ilegálně byly vyzbrojovány tzv. dělnické milice. (Mimochodem, Lidové milice byly nelegální až do devětaosmdesátého, ale že by byl někdo poté trestán aspoň za nedovolené ozbrojování?) Byly obsazeny sekretariáty jiných politických stran, tiskárny, redakce… A k takové drobnůstce, že nakonec odstoupil 25. února i sociální demokrat Václav Majer a tudíž polovina vlády demisionovala, nikdo už nepřihlížel. Prostě puč jako vyšitý. Poutavý obraz těchto dnů přinesl i pořad Českého rozhlasu Plus Jak to bylo doopravdy z 20.2.23. Uvádí i vzpomínky Jiří Loewyho (později vězněného), ten popisoval brutální obsazení sociálně-demokratické (!) redakce a tiskárny v Liberci esenbáky a milicionáři. A taky, jak právě Tigrid sondoval před odjezdem u ministra Ripky, nedojde-li k převratu. Ten mu odpověděl, že Stalin teď má jiné starosti. Tedy i tento „demograt“ bral za fakt, že o československém vývoji vlastně rozhoduje to, co má Stalin právě na práci… Opravdu, komunistický režim nezačal až 25. února. Dodejme, že by nebyla bez zajímavosti i role generála Svobody. Svůj part si ještě zopakoval, byť v jiných kulisách, v osmašedesátém.
Sledujeme-li počínání a vůbec celkovou ubohost české politické garnitury na jedné straně a volební chování lidu českého na straně druhé (poslední presidentská volba představuje výjimku, jež však jaro neudělá), můžeme si být skoro až jisti, že v případě skutečné krize má svobodný a demokratický režim pramalou šanci na přežití. Co pak nastane, bude dáno okolnostmi, nic vábného by to ale asi nebylo. Varianta reinstalace ruské gubernie je tou nejhorší možností, ani tu však vyloučiti nelze.
blogosvet.cz
Rusofilie, tradiční česká deviace. Možná v 19. století, trochu 1945. Po 1968, nebo dnes opravdu jen zcela minoritní. Každopádně má autor pravdu, že do náruče Moskvy nás zatáhl Beneš a přispěla k tomu rezignace demokratických ministrů.
Beneš taky , ale hlavně Američané o nás neměli zájem…, tak nás předhodili rusákům, ovšem těžko jim to vyčítat, rozumím tomu, že západní Německo a Rakousko bylo lákavějším zbožím…
Oni zájem měli, ale museli se držet demarkační linie.
A to zkurvil taky Beneš…
Tebe také? Sice jsem se narodil po únoru, ale komunisty jsem do roku1968 moc nemusel, ale v tom 68 jsme jim věřili a byli: Jsme s vámi, buďte s námi“. Za dva roky si s námi vytřeli, ale dali něco za něco. Drž hubu a pracuj, pokud jste to dodržel život byl snesitelný a z dnešního pohledu KRÁSNÝ.Díky komunisti.A přišel hadrák, bylo to ze začátku podobné 68, ale záhy to vzalo ten zlodějský směr. Od té doby děkuji komunistům za 40 let krásného života, vy mladí se tak nikdy mít nebudete. A to čeho jsme se dožili v dnešních dnech to je fakt hnus fialový a tak jako nyní jsme v hajzlu nebyli za těch 75 let nikdy. :rose
Nejdokonalejší zhodnocení historických událostí spolehlivě vtznikají po smrti jejich posledního přímého účastníka
(Alexandr Vasilijevič Suvorov)
svobodný demokratický systém….a mohl bych ho prosím vidět ?
Muzes svobodne zdechnout u popelnice. Tod odpoved na Tvoji netaktni otazku.
Koukám, že pod každým článkem je nějak málo příspěvku, aby to tu neumřelo na úbytě…
Zadny President Budovatel, ale president Nadrobitel. “Jeden pan, ten mel plan, vybral banku, sebral Hanku, odletel za ocean”, vsak to potom Burianovi spocital.
Autor musel za Husáka strašně trpět !
Ve škole jsem se učil, jak nás Beneš zradil. Když jsem tohle řekl před svými prarodiči, tak po mě vyjeli. Měli mě rádi, ale dostal jsem, strašně vynadáno.
Že: se nic nedalo dělat protože Němci by nás vybili jako králíky a nikdo by nehnul prstem. A že Beneš nás ochránil od strašných jatek. Protože Mnichov zažili už jako postarší, všechno si pamatovali
A taky je pravda, že se mu nikdo u nás nevzepřel. Všichni věděli, že se nedá nic jiného dělat. To nebyla zbabělost, on svým rozhodnutím osobně nic nerizkoval. Zavelel by a boj by začal. Odebral by se do pripraveného krytu a když by se blížil konec, tak to letadlo, krerým by unikl, by se také našlo.
To by nebyla ovyčejná válka ale válka vyvražďovací.
Uvědomte si, že my Češi jsme živlem, bez kterého by se VŠECHNY! sousední národy nejraději obešly.
Platilo to tehdy a platí to i dneska.
V Rusku je svět ještě normální!!!!!
Ano, na ruské poměry minulého století je v současném Rusku v zásadě vše normální. V kontextu Evropy a zbytku civilizovaného světa 21. století to tak však zdaleka nevypadá.
Když pro Vás je normální cenzura, mlácení opozice, oligarchický systém a kult Vůdce…
Demarkační čára byla v Postupimi nakreslena,takže celý Vítězný Únor v Kocourkově byla jenom taková ústavní šaškárna,která to celé potvrdila a dala na to definitivně razítko
Velmi paušální a tendenční hodnocení viděno dnešníma očima. Každý odstavec by se dal rozepsat na řadu stran, kde by byly vysvětleny souvislosti, motivace k jednání konkrétních osob, zainteresovaných na dění. Vulgární hloupoučké odsudky a snaha autora o“ zaručeně 100 % pravdivý nezpochybnitelný výklad“ budí úsměv. Ti,kteří dobu zažili, byli ve válkách, zažili únor 1948, srpen 1968 a předali poznatky, zkušenosti, stejně tak i řady veřejných osobností té doby popsaly věcně a ve světle faktů a událostí o nichž shora psáno, s odkazem na X zdrojů (které zde postrádám)kdy závěry vyznívají odlišně, a bez emočních akcentů.
poslední presidentská volba představuje výjimku
Češi si zvolili komunisty jen jako součást normální vlády a jen dočasně.
PROTO byl puč zvaný též Vítězný únor, protože jejich popularita upadala a znovu by zvoleni nebyli.
… již během války připravoval totální vyhnání německých spoluobčanů
—————–
Němečtí spoluobčané vyhnáni nebyli.
Odsun se týkal těch Němců, kteří nemohli prokázat anti-nacistické postoje.
Vzhledem k tomu, že sudetští Němci jednak v drtivé většině aktivně spolupracovali s hitlerovci na zničení republiky, mohli být místo dosunu souzeni za vlastizradu, vzhledem k okolnoste ma důsledkům s horní sazbou trest smrti oběšením.
Za války pak sudetští Němci působili aktivně v gestpu, jako agenti nebo spoluprcovníci gestapa, velice často jako dobrovolníci SS. Opět – horní sazba trest smrti.
Kdo z Němců byl za války proti nacistům, dostal na výběr, zda chce zůstat nebo odejít do Německa.
Odsun byl akt humanity.
(ostudná je na tom aktivita bývalých spolupracovníků nacistů, udavačů gestapa apod z řad českých obyvatel, kteří po válce potřebovali prokázat svoje „radikálně protinacistické postoje“ a často zlikvidovat svědky svého kolaboranství – viz převlékači kabátů z řad Revolučních Gard a jejich zločiny po válce)
A nakonec obraťme pozornost k hlavnímu pachateli. Češi (nikoli už ale Slováci) si svobodně zvolili bolševiky. Jako jediný národ na světě! V Rakousku či Finsku rudí dopadli prachbídně, což těmto zemím vytvořilo manévrovací prostor a udrželi si vnitřní svobodu. V Maďarsku drtivě vyhráli malorolníci, jenže komisař Vorošilov postupně situaci mocensky zvrátil. V Polsku se z maďarského případu poučili a došlo k tzv. polskému volebnímu zázraku, kdy do urny vhozený hlas pro Mikolajczyka se při vyjmutí z urny proměnil v hlas pro Gomulku, Ochaba.
—–
,
No, v Řecku komunisté prohráli jen proto, že je demokratická humanistická britská armáda vraždila jak před tím nacistické Einsatzgruppen
A ve Francii a Itálii zase musela zasáhnout CIA se špinavými operacemi
A v Ćeskoslovensku měla do února 48 komunistická strana v parlamentu menšinu – takže jaképak „češi si zvolili“???? (komunisté měli 114 ze 300 křesel)
Ale proč by si upocený Čecháček JOSEF JEŽEK nezahrál na světáka, který nadává na Ćecháčky, že?
Je přímo fascinující, že mohou existovat hovada, která jsou příslušníkem nějakého národa a tímto národem, tedy sami sebou, hluboce pohrdají
Jak vůbec mohou žít, když jsou si sami sobě tak strašlivě odporní?