V jedinou rozhlasovou pravdu věřiti budeš!

Naivně jsem si říkala, že nad tím mávne rukou se slovy – teď to tak dělat musíme, což bych jistým způsobem pochopila. Ona mě ale uvědoměle upozornila, abych byla vděčná za to, co pro mě rozhlas dělá, protože jinak těžko získám ty správné názory. Soukromé stanice typu Nova či Prima, jež mimochodem spíše nesleduji, tuto funkci podle ní neplní. Takže možná by bylo nejlepší je zrušit a vrátit se ke dvěma státním kanálům a státnímu rozhlasu? To už jsme ale jednou zažili!

Když jsem zmínila, jak mi tohle připomíná socialismus, protože celou základku nám stále někdo vysvětloval, co si máme a smíme myslet, tak jsem se dozvěděla, že očividně nepřijímám ty správné postoje. Přitom já si dokážu docela dobře získat informace z různých zdrojů sama. Umím si je vyhodnotit a na základě nich si vytvořit svůj vlastní. Po vypuknutí války na Ukrajině jsem si třeba hledala i informace na ukrajinských webech a získala tím nějaké jiné pohledy, které u nás bohužel nikdo neuveřejnil. Pokud bych je ale citovala, zřejmě se ocitnu rychle na policii. Takhle strašně jsme třicet pět let po revoluci dopadli.

Spolužačka mi samozřejmě vyčetla: Netušila jsem, že jsi taková“. Nevím jaká. Můj děda byl za komunismu zavřený z politických důvodů právě kvůli nemožnosti říkat to, co si myslí. Odnesl to zdravím a zůstala v něm nenávist ke komunistickým aparátčíkům. Nenesu v sobě jeho nenávist, ale nesnesu, aby mi někdo bral názorovou svobodu. Protože opravdová demokracie unese všechno a dokáže z toho vzejít vítězně. Navíc politici i média mají v demokracii sloužit občanům a ne je ničit. Jen ubohá totalita z lidí vyrábí poslušné a vystrašené ovce.

Ten tristní rozhovor, v němž jsem se klasicky dostala do defenzivní pozice, spolužačka zakončila tím, že na mě nakonec vyrukovala s Babišem, jehož přitom opravdu hodně nemusím. Může mi někdo, prosím, vysvětlit, proč tito zastánci jediných pravd vytasí vždycky jako argument tohoto pána? Co když ale někdo nestojí za žádnou stranou? Protože třeba já jsem v podstatě anarchistka. O tom ale asi v rozhlasu ještě neslyšeli a nebo na nás pro jistotu už chystají pogromy.

Ze života v České republice začínám mít obrovskou úzkost, protože demokracie se ani nestačila po revoluci pořádně rozvinout a už nám přišla zase nová demagogie jediné pravdy a ještě to zakrývá falešnými slovy o názorové pluralitě.

Celý ten smutný rozhovor mi přinesl zásadní poznatek, zaměstnanci rozhlasu tomu, co dnes hlásají do světa, zjevně věří. Za socialismu totiž většina mediálních pracovníků brala to nesmyslné politikaření jako nutné zlo a všelijak před ním kličkovala. Tudíž současní vrcholní představitelé sklízejí daleko větší úspěchy než jejich komunističtí předchůdci. A to je pro nás asi ta nejhorší zpráva.