29.6.2018
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Druhý z devíti

Sdílejte článek:

MARIAN KECHLIBAR

Americký prezident Trump dostane příležitost jmenovat druhého soudce Nejvyššího soudu USA. Může tím ovlivnit budoucnost Ameriky na desítky let dopředu.

[ad#textova1]

27. června 2018 oznámil soudce Anthony Kennedy písemně prezidentovi, že koncem července odchází na odpočinek. Má na to věk, brzy oslaví 82. narozeniny a jako soudce Nejvyššího soudu slouží už téměř 32 let. V už tak dost rozdělené zemi však toto oznámení způsobilo mediální chaos hraničící s úplnou hysterií.

Výměna soudce Nejvyššího soudu (Supreme Court of the United States, nebo-li „SCOTUS“) je v Americe daleko závažnější věc než v České republice. U nás o personálních výměnách v NS a ÚS ani nevíme; ve srovnání s tím, co zase řekl Kalousek nebo Zeman, je to zpráva třetího řádu. V USA se však obsazení každého uprázdněného místa Nejvyššího soudu řeší celé měsíce a veřejnost to sleduje s napětím.

Zásadní rozdíl mezi ČR a USA spočívá v tom, jak snadno lze upravit českou a americkou ústavu a jak často vzniká nutnost ji závazně vykládat.

Americká ústava, která vstoupila v platnost roku 1789, má pro svoje úpravy předepsán mechanismus tzv. dodatků (amendments), popsaný v článku 5. Návrh dodatku k ústavě vyžaduje souhlas dvou třetin Senátu i Sněmovny reprezentantů, ratifikován je až tehdy, vyjádří-li s ním následně souhlas tři čtvrtiny států unie. Alternativní mechanismus, celonárodní ústavní shromáždění, nebyl v historii dosud nikdy úspěšně použit.

Z toho plyne, že přijímání dodatků je obtížná věc – tím více, čím více se americká politická scéna pod vlivem televize a Internetu polarizovala. Žádná ze dvou velkých stran nemůže ani snít o tom, že by měla dvoutřetinovou převahu v Kongresu a tři čtvrtiny států se dnes neshodnou na ničem. Dominance radikálů v médiích způsobila, že nadstranická spolupráce na závažných tématech byla nahrazena pózami a obřadnou nenávistí.

(Včera si této radikalizace všimli na iDnes, kde jinak vnitroamerické politice moc pozornosti nevěnují. Článek je dobrý, doporučuji.)

Poslední, sedmadvacátý dodatek k americké ústavě byl přijat v roce 1992 a jeho ratifikace trvala 202 let. To není překlep, a příběh za tím skrytý je dost zábavný na to, abych k němu na chvíli odbočil.

Tak tedy: již v roce 1789 rozeslal tehdejší Kongres státům návrh několika dodatků a mezi nimi byl i tento, stanovící, že úpravy platů kongresmanů začínají platit vždy až pro další Kongres. Proces ratifikace „usnul“ ve státě Kentucky v roce 1792, pak se k věci v 19. století vyjádřilo ještě Ohio (1873) a dále byla celá záležitost zapomenuta.

V roce 1982 si neschváleného dodatku všiml devatenáctiletý student Gregory Watson, který o něm napsal písemnou práci. V ní konstatoval, že na ratifikaci nebyla stanovena žádná lhůta a proces by tedy mohl být znovu zahájen. Jeho profesorka Sharon Waite ohodnotila práci trojkou (C) s tím, že je to podle jejího názoru nemožné. Tím popíchla Watsona k tomu, aby to skutečně zkusil. Dlouhou kampaní se mu podařilo přesvědčit několik států k tomu, aby se na věc znovu podívaly, a brzy slavil úspěch: v roce 1983 prošel prastarý dodatek úspěšně ratifikací ve státě Maine. Postupně se přidávaly další státy a v roce 1992 byl překročen kritický počet (v Michiganu), čímž se sedmadvacátý dodatek stal součástí ústavy. V roce 2017 uznala Watsonův úspěch i jeho bývalá profesorka Sharon Waite a dodatečně mu změnila známku na A+.

Jenže takový „sranda-dodatek“ je jedna věc, skutečně závažná témata jsou věc druhá. V kontroverzních záležitostech, jako je držení zbraní a jeho případná omezení, legalita a dostupnost potratů, imigrace, boj proti drogám apod., se dávno nenajde potřebná většina pro jejich jednoznačné řešení formou ústavních dodatků. Tím závažnější je role Nejvyššího soudu, který stávající text ústavy vykládá.

Příklad za všechny: neúspěšná alkoholová prohibice v letech 1920-1933 byla ještě řešena jako ústavní dodatek, stejně tak její odvolání. Ale Ronald Reagan, když zahajoval svoji „válku proti drogám“, se už o příslušný ústavní dodatek zakazující držení nějakých substancí ani nesnažil. Dnešní právní názor zní, že právo zakázat držení drog vyplývá z Commerce Clause, nebo-li práva Kongresu regulovat obchod mezi jednotlivými státy unie.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu v kauze Gonzales vs. Raich z roku 2005 tvrdí, že i pěstováním marihuany pro vlastní potřebu ve státě, který jej dovoluje, lze ovlivnit mezistátní obchod a tudíž to Kongres může federálním zákonem zakázat a viníka postihnout. Pokud vám to připadá hodně přitažené za vlasy, nejste sami. Ale tehdejší soudci Nejvyššího soudu tehdy v poměru 6:3 rozhodli, že to absurdní není.

Proti rozhodnutím Nejvyššího soudu není odvolání (logicky) a musejí se jimi řídit prezidenti, Kongres i jednotlivé státy unie. Jediný, kdo takové rozhodnutí může zvrátit, může být zase sám Nejvyšší soud, třeba o několik desetiletí později. To se stalo (seznam zde), ale mezitím platí původní rozhodnutí velmi dlouho a formuje tak společnost a politiku. Někdy jsou to velmi zásadní věci, například rozhodnutí ve věci „Plessy vs. Ferguson“ v roce 1896 prohlásilo segregaci státních škol pro bílé a černé žáky za legální a teprve v roce 1954, v dalším případě Brown vs. Board of Education, bylo fakticky zrušeno.

Teď tedy vidíme, proč je personální obsazení Nejvyššího soudu tak důležité; a aby toho nebylo málo, vstupují do hry dvě další věci. Za prvé, jednou jmenovaný soudce setrvává na svém místě, dokud sám neodejde nebo nezemře v úřadě, takže klidně 30-40 let. Za druhé, prezidenti mají tendenci navrhovat do Nejvyššího soudu lidi sobě politicky blízké a vzhledem k tomu, že demokrati a republikáni se v Bílém domě střídají, hodně důležitých rozhodnutí bylo přijato nejtěsnějším možným poměrem 5:4.

Příklady:

Standardní volební období amerického prezidenta trvá čtyři roky a za tu dobu se obvykle odehraje maximálně jedna výměna na Nejvyšším soudě, dost často ani jedna ne. Předešlý prezident Barack Obama měl příležitost za svých osm let dosadit dva soudce: Soniu Sotomayor a Elenu Kagan. V souladu s výše zmíněným principem, že prezident obvykle vybírá lidi sobě politicky blízké, jsou obě (na americké poměry) dost doleva.

Ke konci Obamova mandátu zemřel konzervativní člen soudu Antonin Scalia, ale toho už Obama nahradit nedokázal. Ke schválení nového soudce je totiž potřeba mít většinu v Senátu, a ten tou dobou drželi republikáni. Ti zvolili klasickou metodu „zamítnutí odložením“ a nereflektovali Obamovy návrhy tak dlouho, až prezidentovi skončil mandát. Nový prezident Trump pak navrhl do uprázdněného křesla poměrně mladého konzervativce Neila Gorsucha, který v Senátu nominaci získal. Ten, bude-li mu zdraví sloužit, může sedět na Nejvyšším soudě klidně do roku 2050.

Anthony Kennedy, který právě odchází, musí být také nahrazen. Nepatřil ani nalevo, ani napravo, a ve svých rozhodnutích byl dost nevypočitatelný; dosti často hrál úlohu tzv. swing vote, jazýčku na vahách. Republikáni se teď určitě pokusí dostat do uprázdněného křesla nějakého sobě nakloněného člověka, jako byl v minulém případě Gorsuch. Musejí jednat rychle, protože v listopadu jsou volby (Midterm Elections), ve kterých by mohli ztratit většinu v Senátu. Ale reálně se jim to může podařit.

Netřeba dodávat, že demokrati z takové perspektivy nemají radost. V komentářích na New York Times už teď panuje nevěřícně zoufalá atmosféra, jakou si pamatuji naposledy poté, co se předloni ukázalo, že Hillary Clinton nebude madame president.

Zajímavá otázka pak je, jestli u dvou změn v Nejvyšším soudě zůstane. Nejstarší členka soudu, Ruth Baden Ginsburg, má 85 let a patří k levicově-progresivnímu křídlu. Zatím dává najevo, že nehodlá odejít do důchodu.  Kdyby se tak však přeci jen stalo, měl by Trump možnost jmenovat třetího soudce během pár let.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Marian Kechlibar

0_Marian_Kechlibar

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (18 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Etzlerovo prase, co ho ČT pase

    DEXEMPO Tak jsem se včera dozvěděl, že nějaký prestitut označil nadějnou a talentovanou ekonomku Lipovskou jako “špinavou čubku”. Tak