9.2.2018
Redakce
0
Kategorie: Politika

Lid panelových polí

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

Zařekl jsem se, že už toho k volbám bylo napsáno dost a je zbytečné, abych mlátil ještě já nějaká další písmenka, ale přece jenom mi to nedá. Z několika ohledů. Jednak, jak je interpretuje ještě celou řadu dní po volbách náš mediální mainstream, „umělecká fronta“ a „intelektuální (j)elita“ a jednak, jak vidí výsledek voleb vymarxovaná západní Evropa. A taky trochu přemítání o lidech panelákových polí.

[ad#textova1]

Jen letem světem projděme titulky západoevropských novin, komentujících Zemanovo vítězství: „Extrém se stává také v Česku normou, o jednotné Evropě si můžeme nechat jen zdát.“ Nebo: „Proruský Zeman a obdivovatel Vladimira Putina bude dalších pět let Havlovým následníkem“ a úplně nejvýživnější „Radikální pravičák na postu prezidenta drží vládu pravicového populisty Babiše“. To poslední mě zejména dojalo. Takže Zeman, takřka třicet let veřejně vychvalující skandinávský model socialismu, celou řadu let předseda sociálně demokratické strany, levičák do morku kostí a západní média ho označí za radikálního pravičáka! No, ale čemu se divit, jestliže většina západního světa se nachází extrémně vlevo? Pak samozřejmě jakékoliv úchylkaření se musí jevit jako pravicové a samozřejmě nejlépe radikálně. (Mimochodem Babiš populista je, ale že by pravicový, to jako opravdu ani omylem. Kdyby napsali fašizující, tomu by se dalo věřit.)

A samozřejmě nezbytné použití toho, že je-li cokoliv špatného a zavrženíhodného, musí to být pravičák nejlépe „extrémní“ nebo „ultra“. Už nějak od války se nám tady traduje, že ačkoliv nacismus byl jednoznačně socialistický, přesto se z něj nějakým zázrakem stala pravicová hrůzovláda a tento nesmysl se do zblbnutí opakuje dodneška. Opakují to média, opakují to političtí analytici, až se v hlavách nebohého lidu zahnízdil tak, že je-li na světě jakékoliv zlo, pak je z principu pravicové. S takovým společenským vnímáním těžko kdy může (skutečně) pravicová strana vyhrávat volby.

A do stejného košíku patří i představa, že jestliže nějaký politický subjekt akcentuje národní (tedy vlastenecký) princip, pak se nutně musí jednat o extrémní pravici. Ona jim ta básnička vlastně do konceptu zapadá, protože marxisté jsou tradičně internacionální, a pak nutně v představách států Evropské unie, dnešního vymarxovaného Západu, se prostě ten „nevypočitatelný východ“ jeví nesrozumitelným a jiným.

Přesto si tyto západní státy nedokážou povšimnout, že v Česku se neodehrála žádná anomálie a že zárodky téhož jim rostou v jejich vlastních státech v souvislosti s tím, jak se jejich politické elity oddělily od všeobecné vůle a ke slovu se dostávají, stejně jako zde, na divokém východě, strany takzvaně populistické, ve skutečnosti však takové, které pouze reagují na společenskou poptávku, kterou jim ty tradiční dlouhá léta odmítají plnit. Samozvané elity se už léta snaží vytěsnit občany od moci, ale ponechat jim plnou zodpovědnost za chyby, které samy napáchají a ještě jim sugerují, že plní jejich vůli.

Pro názornou dokumentaci nám může posloužit samotné Německo, které, ačkoliv sjednoceno, zůstává rozděleno na to původně západní a na východní část, která má svojí totalitní zkušenost a reaguje obdobně jako Mitteleuropa. Například ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko získaly strany Alternative für Deutschland a der Linke dohromady více hlasů, než sesterská dvojice CDU-CSU. A to navzdory tomu, že obě takzvané systémové strany měly masivní podporu z Berlína.

Jen na okraj poznamenávám, že to „úžasné“ spojení obou Němecek z října 1990 neshledávám zase tak úžasným a patrně ani jedni původní Němci z něj také tak šťastní nejsou, ačkoliv za takřka třicet let došlo k masivnímu přerozdělování směrem k bývalým východním zemím (ovšem se zhruba stejným efektem, jako se přerozdělovalo mezi severní a jižní Evropou). Možná na tomto místě stojí za zmínku tehdejší vizionářský výrok baronky Thatcher. Odpusťte, jestli nebudu citovat přesně: „mám velmi ráda Německo; čím více malých Němecek bude, tím budu šťastnější“. Myslím si totiž to samé. Ale stejnou měrou si to myslím i o Francii. Velké státy jsou zdrojem velkých ambicí a také velké neplechy. (A velký superstát €U ještě větší!)

Ale zpět k původním východním Němcům. Dodneška jsou totiž ve své zemi svým způsobem občany druhé kategorie, vlivní a bohatí západní Němci u nich skupují pozemky a obsazují důležitá místa nejen ve firmách, ale i ve státní správě. Ti „obyčejní“ víceméně zůstávají jako námezdní pracovní síla, navíc ještě hůře placená, než obdobní ve starých spolkových zemích. Nadále žijí v panelákových sídlištích, tak, jak byly postaveny za Ericha Honeckera a které se, obdobně jako zde, po sjednocení pouze poněkud zmodernizovaly a ekologizovaly.

Samozřejmě velká sídla, Drážďany, východní Berlín či Postupim už se západoněmeckému standardu přiblížily, ale většina obyvatel v nich nežije. A obdobu vlastně vidíme i u nás. Za poměrně prosperující lze úspěšně označit Prahu, snad Brno a ještě nějakou větší aglomeraci, ale i v těch také přežívají takzvaně „panelákoví lidé“, kteří si vlastně příliš nepolepšili; nadále denně jezdí do své „kolbenky“ takzvanou „sockou“. A to je právě ta dělicí čára.

Na jedné straně zůstali určití domácí „podnikatelé“, kteří v 90. letech rychle přišli k významnějším firmám, ale jejich chování není k „těm obyčejným“ vždy úplně ideální, střední třída se sice pokoušela etablovat, ale poměrně rychle sílící tlak státu po prvních několika letech jasně ukázal, že si střední třídu příliš nepřeje, přesněji, že se obává silné střední třídy, a jeho přístupy nejen za sociálně-demokratických vlád byly zřetelně restriktivní, až k dnešní době, kdy byl v podstatě malým podnikatelům a živnostníkům vyhlášen džihád. Nadto se do střední třídy stále více vehementně „cpou“ a počítají státní zaměstnanci.

A tady právě došlo k jakési podivné zkratce ve výkladu těch „elitářů“, kteří obdobně jako v české volbě prezidenta, tak i třeba v těch východoněmeckých volbách, obviňují pouze staré a nevzdělané, kteří jim svou volbou zkazili zářnou budoucnost. Jenže se domnívám, že se ve své analýze mýlí, protože spíše se ozvali ti opomíjení s malým množstvím vlivu a moci. A je příliš snadnou zkratkou říci, že jsou to jen líní, nevzdělaní nebo dokonce hloupí lidé. Jen ve svém životním stylu nejsou schopni dohlédnout dlouhodobějšího horizontu. Žijí v podstatě dneškem, tímto okamžikem, s tím, že o nějakou vzdálenou budoucnost se postará stát.

Do značné míry totiž umím pochopit jejich frustraci táhnoucí se téměř třicet let, kdy jim bylo těmi i oněmi slibováno, jak si konečně polepší, až si povšimli, že si ve skutečnosti příliš nepolepšili a začali hledat viníky. Nejsnáze tak, že vinna a je celá politická garnitura, a velmi ochotně a rádi přistoupí na podsunutý názor, že vlastně Klaus a Kalousek tady všechno rozkradli a jim zůstala nadále holá prdel.

A sekundárně za to samozřejmě mohou podnikatelé, kteří je odírají a nikterak si jich příliš neváží a odtud je jen malý krůček k nenávisti ke všemu podnikání a reprezentaci toho stavu. Ostatně proto také Babiš získal tolik hlasů. Vůbec bych se nedivil, kdyby dominantní voliči Zemana, Babiše i Okamury spadali do stejné sociální skupiny, která dříve volila KSČ(M). A samozřejmě přežívající nostalgie, idealizace režimu minulého a plošný odsudek současného. A pak snadno podlehnou jen několika málo lákavým frázím o tom, že Babiš tady zavede pořádek a Zeman je ten, který mu to umožní.

Právě ta paneláková sídliště fungující obdobně, jako dříve kolektivizovaný venkov, jsou to pravé skanzeny těchto voličů. Trvající rovnostářství, které sice tehdy neznamenalo žádný extra blahobyt, ale stačilo to k tomu, aby člověk mohl žít jistým způsobem bezstarostný život, pokud nekritizoval (anebo nechtěl vidět) ty tehdy „rovnější“. A právě takovým se vlastně definitivně zhroutil jejich sen. Sami nejsou schopni nebo ochotni podnikat (a do jisté míry se jim už dnes za těchto podmínek ani nedivím), tehdy žili v určitém inkubátoru, který jim základní potřeby a nějaký ten malý nadstandard umožňoval.

Kupříkladu bydlení v těch panelákových sídlištích dostali v podstatě zadarmo a nemuseli se příliš zajímat o to, kde stát na jejich výstavbu prostředky vzal, nájemné bylo více než symbolické a nemuseli se starat o to, kdo bude udržovat bytový fond a kde se na něj vezme. Po 90. letech si tyto státní/družstevní byty v podstatě pořídili za zanedbatelné částky do osobního vlastnictví a nadále jim zůstávaly prostředky na stejný způsob života, který vedli jejich rodiče (či oni sami) v předchozích čtyřech dekádách. Tedy chození do práce, nějaké nákupy, telka, … a v létě na dovolenou.

Zároveň s tím však docházelo k určité formě selekce, protože ti schopnější nebo výkonnější si přece jenom časem určitý nadstandardní příjem zajistili a jakmile to bylo možné, z těchto sídlišť odcházeli přinejmenším do satelitů anebo do novostaveb z produkce developerských firem. Sídliště se do značné míry přeměnila v určitou formu sociálních ghett deklasovaných a bezperspektivních skupin.

Postupně si uvědomují, že se mají o poznání hůře, než jejich bývalí sousedé v nových lokalitách, dokonce jim nad hlavou začíná viset Damoklův meč stárnoucího vybavení, jehož obnovu si jen obtížně mohou dovolit a údržbu bytů, na kterou také příliš nemají. Městští zastupitelé se jejich osudy příliš neznervózňují, protože sami obvykle patří do té lepší třídy a pokud město něco dělá, tak to dělá spíše pro ty „lepší“ městské části, ať už jde o kulturu, či třeba jen údržbu technického stavu infrastruktury. Sídliště obestavěná nákupními centry, bez odpovídajících služeb terciární sféry, s kritickou nemožností parkování, trpící zácpami „nákupní turistiky“ a s pozvolna vzrůstající kriminalitou se tak stávají skanzeny postsocialismu.

A právě tyto lidi zřejmě dokázal dobře oslovit jak Babiš, tak Zeman. Ne, že by pro ně ve skutečnosti byli schopni něco udělat a nejspíše o tom ani vteřinu nepřemýšleli. Jen si je vyslechli a získali tak takřka zadarmo věrné voliče. A ti si dnes myslí, že by to přinejmenším ti dva měli zkusit a jakékoliv snahy dalších politických stran budou vnímat jako osobní útoky proti sobě a nakonec jen jako bránění dobytých pozic těmi, které teď vnímají jako příčinu současného marasmu. A možná stále ještě věří, že čím více peněz bude stát mít, čím více potrestá ty „lepší“ občany různými restrikcemi, o to si oni svůj životní standard zvednou. Mýlí se, mýlí, ale je zbytečné jim to říkat, protože to nechtějí slyšet. Musí na to přijít sami.

Jen s malou nadsázkou můžeme říci, že tato část elektorátu se vzbouřila. Je zcela nepochybné, že dříve nebo později vystřízliví a zjistí, že si nikterak nepomohli. Jen se prohloubí jejich frustrace, až dospějí k závěru, že ti současní, které dostali k moci, jsou stejní, jako ti minulí a jako ti předminulí, nedejbože, ještě horší. Jenže to jim ztracenou sebeúctu nevrátí. A nadále si jen těžko připustí, že klíč neleží v moci státu a jeho násilné povaze, kterou možná přespříliš důvěřivě odevzdali do rukou ne úplně ideálních představitelů.

Možná důvěřují tomu, že když někdo zakroutí krkem těm nenáviděným podnikatelům, že si tak svoji pozici zlepší. Jenže už neumí dopočítat, že to jsou také jejich zaměstnavatelé a pokud existovat nebudou, pak druhým východiskem je pouze návrat ke státnímu vlastnictví výrobních prostředků. A možná, že by jim to ani tak moc nevadilo. A možná také ani příliš nejdumají o tom, že vybudováním korporátního fašismu (ke kterému to tady zřetelně směřuje) si nepomohou také.

Nepíšu tu úvahu proto, že bych z těch závěrů měl nějakou radost a ani se nesnažím nabízet nějaká hotová řešení. Jen přemýšlím nad možnými motivy těch lidí a je mi z toho dost smutno.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (17 votes, average: 4,24 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Na věčné časy

    VIDLÁK V poslední době jsem se v článcích v diskusi poměrně důkladně věnoval myšlence, že koronavirový odboj proti vládě