25.12.2017
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Milý Ježíšku

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

Píšu přání, vcelku prosté, které adresuji Ježíškovi, ale možná to není tak úplně pro něj. No, nějak si to přeberte…

[ad#textova1]

Milý Ježíšku,
už je to více než padesát let, co jsem ti psal naposledy. A musím říct, že jsi mě tehdy dost nasral mi tehdy neudělal radost. Psal jsem Ti tehdy naprosto jasně, že chci motorku. A víš sám, jak to dopadlo! No a tak jsem si říkal, že mě nejspíš máš na háku a od té doby jsem si věci, které jsem chtěl, kupoval radši sám a za své. Asi jsem Tě tehdy trošku přecenil. No nic, nelituji toho.

Ale přece jen čas oponou trhnul a možná, že nastala doba, abych nějaké přání zase zformuloval. Tedy takhle, řeknu to otevřeně, za okno už to přání dávat nebudu. Ať člověk napíše cokoliv a kamkoliv, za chvíli se to tady stejně rozkecá a ví o tom půl světa a nejspíš i mimo něj. Já vím, že jste tam nahoře stejně domluveni, všichni ti svatí i nesvatí, takže si to tam mezi sebou nějak přeberte a rozdělte podle svých kompetencí.

Víš, Ježíšku, víc jak polovinu života jsem prožil v režimu, kterému vládla jedna politická partaj. Ty víš všechno, tak ji ani nemusím jmenovat. A byla otravná, že to nešlo dál. Sice nepamatuji dobu, kdy své odpůrce věšela, či zavírala do lágrů, to jsem ještě nebyl na světě, ale pamatuji si ji tak, že otravovala lidem životy v každé sebemenší záležitosti jinak. Pravda, pokud člověk držel hubu a krok a účastnil se povinných rituálů, které vyžadovala, víceméně ho nechala na pokoji. Ale uměla být protivná a vlezlá. A pokud člověk hubu a krok nedržel, pak využila všech nástrojů moci, které měla k dispozici, a dala mu na pamětnou.

Někteří ten tlak vydrželi, jiní ne, někteří odešli do exilu, někteří skončili v kriminálech, někteří v kotelnách a někteří jen u lopaty. Strana vlastnila a ovládala všechno, co pokládala z hlediska výkonu absolutní, totalitní moci za důležité. Musím se přiznat, že už jsem ani nepočítal s tím, že se jednoho dne dožiji toho, že strana přes noc o tu moc přijde a otevřou se dveře, ne jen přes ty hlídané hranice, ale i dveře svobody, dveře možností jít si za svým vlastním štěstím.

Když ten den přišel, měl jsem neobyčejnou radost. Ta radost se začala pomaličku kalit, když se nejrůznější bývalí soudruzi začali objevovat ve významných státních funkcích, tentokrát už samozřejmě bez do té doby nezbytné legitimace, teď už s jinou legitimací, anebo třeba s žádnou. Ale u té moci nám tak nějak zůstali. No, říkal jsem si, časem, časem se to dá nějak dohromady.

Zpočátku se zdálo, že skutečně získáváme netušenou svobodu a vracíme se někam před dobu, kdy ji v jakési nepochopitelné naivitě naši otcové a dědové odevzdali. Pak přišel okamžik, kdy se rozpadl původní stát, a musím říct, že je mi to dodneška nějakým způsobem líto. Rozumově jsem se asi srovnal s tím, že to bylo nezbytné, ale smutek z rozbité věci mě nějak neopustil. Ale dobře, stalo se, muselo se stát.

Druhý zlomový bod, který nastal, bylo naše vstoupení do Evropské unie, které bylo v té době podáno jako ultimativní dilema mezi cestou na východ směrem k Bělorusku, anebo na západ směrem k vyspělé a bohaté Západní Evropě. Dnes už víme, že jsme tentokrát byli po našich předcích zase my naivní a měli poněkud idealizovanou představu o tom, kam mezitím Západ dospěl.

Jak míjel rok za rokem, stále více se začalo ukazovat, že místo spolku rovnocenných a suverénních států se postupně Evropská unie mění v jakousi formu unifikované, zglajchšaltováné megaspolečnosti půl miliardy občanů, jejichž společným jmenovatelem je nejvýše to, že žijí na jednom kontinentu a tím víceméně jejich podobnost končí.

Pravda, někteří se domnívali, že nám Evropská unie vypomůže podobně, jako před padesáti lety pomohl západním státům po válce Marshallův plán. Jenže se začaly vkrádat určité pochybnosti. Marshallův plán nejenže nevyužily všechny státy zničené válkou, ale i pro ty, které jeho finanční pomoci využily, platil jen velmi málo let. Pokud bych to měl říct nějakou metaforou, pak Marshallův plán nabízel určitou formu dopingu, státy se s jeho injekcí vzepjaly, a dále už pokračovaly vlastními silami.

Bohužel, doping Evropské unie se časem ukázal jako dlouhodobý, nebezpečný a návykový, a ve výsledku začal působit proti smyslu otevřené hospodářské soutěže, proti konkurenci, proti tržnímu hospodářství a v důsledku vede k vysoké míře korupce a plýtvání. A aby toho nebylo málo, ruku v ruce s tím začaly přicházet evropské direktivy, unifikace práva, unifikace zboží, a zavádění nejrůznějších forem nátlaku, které spíše evokují vzpomínky na dřívější protektorát Böhmen und Mähren, než tu původně deklarovanou dobrovolnou spolupráci.

Ne, že by k nám byl dosazen nějaký říšský protektor, natolik už se doba změnila a dnes se obdobné věci řeší daleko sofistikovaněji. Brzy po našem vstupu byla přijata Lisabonská smlouva, která zásadním způsobem změnila fungování Evropské unie, zejména v neprospěch malých států. Navíc se v Evropské unii začala prosazovat do té doby méně jasně pozorovatelná, takzvaná neomarxistická levice a její agendy protežování nejrůznějších umělých menšin. A vezmeme-li v úvahu nezvládnutou finanční krizi na přelomu tisíciletí, pak posledním hřebíčkem do rakve asi je naprosto nezvládnutá migrační krize a z ní pramenící problémy zcela falešné ideje multikulturalismu.

Nelze se divit, že v takovéto podobě přestává být Evropská unie atraktivní a to zejména pro bývalé východní státy Evropy, které jedva se osvobodily od jednoho útlaku a jedné diktatury, je jim ordinován útlak druhý, ještě nebezpečnější, existenční.

Když k tomu připočteme ještě domácí scénu a politiku, pak je patrné, že mocná úchylka doleva se nevyhnula ani jí a po nadějných devadesátých letech jsme posouváni stále více a více k sociálnímu až téměř k socialistickému pojetí státu, k nesmírnému bytnění jeho moci a vlivu a narůstající frustraci ze stávající politiky jako takové, bez ohledu na to, jak se jmenovaly strany, které se na jejím formování podílely. A čím více se uplatňovaly centristické vlivy nejen Evropské unie, ale i domácí, tím více a rychleji ubývalo svobody; nejen podnikatelské, ale i osobní. Se smutkem musíme konstatovat, že takový útlak občanů státem, který zažíváme dnes, si nedovolila ani ta monopolní komunistická moc.

Pokusím-li se věc nějak shrnout, pak právo je dokonale v troskách, zákonodárci ani přijímané zákony nečtou, evropské právo je implementováno slepě bez možnosti se mu účinně bránit, soudy soudí nepředvídatelně a jen málo chybí k tomu, abychom řekli, že soudí nespravedlivě, množství zákonů už dávno překročilo mez, kterou je schopen běžný člověk absorbovat a pochopit, natož žít tak, aby mnohokrát denně zákony nevědomky neporušoval. Státní úřady získaly tolik moci, že lze de facto každého, kdykoliv, za cokoliv úředně stíhat a pokutovat a nezřídka k tomu stačí pouze úmysl poškodit, ublížit a demonstrovat, kdo tu má reálnou moc. Z celé státní správy a řízení státu se již dávno vytratilo vědomí, že mají občanům pouze sloužit a že jsou za to občany placeni. Na místo toho se zažilo vědomí, že občanům je nutno vládnout rukou tvrdou a nedovolit žádné výstřelky od průměru a poslušnosti. Společně s výše zmíněnými vlivy roste volání po ještě tvrdší ruce a hledání „Vůdce“, který konečně ve věcech udělá pořádek.

Jen se zapomíná, že takový vůdce může být velmi rychle krajně nebezpečný, zejména, jestliže se v jeho rukou koncentruje příliš mnoho moci, ekonomické, politické i státní. Bohužel, i do tohoto stadia už jsme se dostali a téměř třetina lidí není schopna dohlédnout tohoto nebezpečí a formálně demokratickým způsobem dává zelenou směru a jeho pretendentům, které bychom neměli tolerovat.

Znovu se ve společnosti prokopávají hluboké zákopy nevraživosti ať třídní, či jiné. Společnost je stále více a více hluboce rozdělována, roste nenávist jedné skupiny k druhé. To je velice nebezpečné. Z jedné strany se mluví o toleranci, ale ta tolerance je vynucována silou, a zároveň s použitím až krajní intolerance k jinému názoru.

Víš, Ježíšku, doufal jsem, že konec svého života prožiji v jiné atmosféře, v atmosféře poklidného, spokojeného stáří, vědomí, že náš malý svět je v pořádku, nedějí se nikomu žádná příkoří, lidé jsou svobodní, bohatí, šťastní a spokojení a přejí si navzájem jen to dobré. Jsem proto dnes dosti zklamán a velmi silně si přeji, jestli bys to nemohl nějak opravit. Víš, aby se lidé vzpamatovali, aby zase našli zdravý, selský rozum. To bych si přál! Byl jsem celý rok tuze hodný a k většině lidí laskavý, nejen tento rok, ale i roky minulé, tak kdyby to jen trošku šlo… Moc bych tě o to prosil.

No, já už dnes vím, že tě tenkrát asi nakrklo, že jsem tu motorku chtěl jenom pro sebe. Tak tentokrát ti tedy píšu přáníčka, která by byla užitečná úplně všem a ne jen mně samotnému. Jenže se tak trošku bojím, že až si to přečteš, tak si řekneš, že to jsou věci, které si lidi musí zařídit sami, a ty se jim do toho montovat nebudeš. No, vlastně máš asi pravdu. Takže to nejspíš uděláš tak, jako před těmi mnoha lety, a přineseš mi zase teplé vlněné ponožky. Ale musím říct, že teď už je ocením daleko více, než tehdy. Fakt mě už u toho počítače docela často zebou nohy. Asi už pozvolna chladnu.

Tvůj PeTaX

[ad#pp-clanek-ctverec] 
ZAVLADSKY
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (19 votes, average: 4,68 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Musíme si pomáhat

    JIŘÍ PAYNE Babišova éra nás v mnoha aspektech vrátila zpět ke komunistickému pojetí státu. Bude velmi obtížné vrátit se

    Feudální tvář exekucí

    PAVEL KOHOUT Potíže s dluhy domácností jsou v systému fungování exekutorských úřadů, nikoli u bank. O důležitosti státního dluhu pochybuje málokdo.