11.7.2015
Kategorie: Společnost

Tak dáme ještě další rundu Metaxy…

Sdílejte článek:

LUBOMÍR VYLÍČIL 11|07|2015

Radujte  se a jásejte, milí evropští diváci! Ten nekonečný a zoufale trapný seriál, nazývaný „Záchrana Řecka“, bude mít pokračování! Evropská komise, spolu s ECB a MMF už chystají další díly! A budou to epizody doslova za „všecky prachy“…

[ad#hornisiroka]

Premiér Tsipras totiž ve čtvrtek odeslal do Bruselu návrh své (a řecké) kapitulace. Jinak se ten dokument asi nazvat nedá. Reformy, které návrh obsahuje jdou daleko za rámec podmínek, které byly dosud na stole. Zvýšení všech pásem DPH, snížení nákladů na obranu, postupný nárůst věku odchodu do důchodu až na 67 let, snížení mezd ve veřejném sektoru a pak, ano,  privatizace. Má jít o výprodej státního majetku, k mání budou například rozvodné sítě, regionální letiště nebo přístavy Pireus a Soluň…

Aniž bych se jakkoli zastával (strašlivého) řeckého hospodaření, nabízí se naléhavá otázka: proč tedy premiér Tsipras zorganizoval nedávné referendum? Anebo spíše, proč po něm náhle otočil? Co ho přimělo zradit vůli řeckého národa, odhodlaného se vzepřít likvidačním podmínkám mezinárodních finančních institucí? Když tím navíc, kromě bouře lidového odporu, riskuje i rozpad vlastní strany a svou politickou budoucnost?

Tam, kde selhává logika, tam pomůže politika. V tomto případě spíš geopolitika. Podívejme se na problém Řecka třeba ze zámořské perspektivy. Tahle země je, spolu s Tureckem, jedním z viklajících se kamenů v jižní hradbě NATO.  Oba státy nějakou extra loajalitou k zámořskému páníčkovi neoplývají. Ale Turecku alespoň nehrozí bankrot.

To Řecko už prakticky zkrachovalo, tak zhruba okolo roku 2010.  Jenom se to dosud dařilo, více či méně úspěšně, zakrývat a tutlat. Jen a právě  díky tomu, že je součástí  zatím Eurozóny.  Nyní se ocitlo na pokraji vyhazovu a tak se, vcelku pochopitelně, poohlíží po nových spojencích a po nových zdrojích příjmu.

Řecké námluvy se zeměmi BRICS (a s Ruskem zvláště), které se v posledních letech zintezivnily,  nemohly uniknout bdělému zraku jeho zámořského mentora. Nejde tu jen o aspekt politický. To,že Řekové už dnes vystupují proti protiruským sankcím a nabourávají tak společnou frontu EU,  je v podstatě jen drobná nepříjemnost, banalita ve srovnání s aspekty vojenskými.

Jde o to, že ruským převzetím Krymu vzaly za své plány USA na přisunutí 6. flotily blíž k ruským břehům. Kdo ovládá Krym, ovládá Černé moře. A Rusové to dávají dost zřetelně a nedvojsmyslně najevo. Plavidla USA se sice občas odváží (pro zachování tváře) do Černého moře proniknout k pořádání „manévrů“ . Ale po pár dnech zase odplouvají a v tichosti mizí. Občas si ještě postěžují, jak ošklivě se k nim chová ruské letectvo. Že jejich činnost pozorně monitoruje a straší a znervózňuje tím jejich chudáky námořníky. Barbarské! Takhle by se oni, kdyby si ruská flotila usmyslela cvičit u břehů Floridy, rozhodně nezachovali, že…

A teď si představte, že by se krachující Řecko dohodlo s Rusy na pronájmu nějakých přístavů. Nebo nějakého ostrůvku tu, támhle a ještě onde. Pohleďte na mapu! Řecko, to je půl východního středomoří. Řecko se základnami protivníka? To je blokáda vstupu flotily USA nejen do Černého moře, ale i k Suezu! A to už je geostrategie.

Další smrtelnou geostrategickou hrozbou je pro USA projekt plynovodu přes řecké území, o němž už nějakou dobu jedná řecká vláda s Ruskem. Mělo by jít  o jakousi náhradu za zrušený Jižní proud. Náhradu, která by dovedla ruské uhlovodíky ke spotřebitelům z jižní a střední Evropy. Rusové za to  krachujícímu státu nabízejí, že mu vyplatí zálohu na tranzitní poplatky předem a zoufalá Řecká vláda, která hledá peníze kde se dá je ochotna na to přistoupit. Závazky, nezávazky, spojenci, nespojenci, Rusko nám nasype  hotovost… A to je, z pohledu Washingtonu, nehorázná drzost.

Všichni přece vědí, kolik práce, úsilí a miliard to stálo. Kolik dřiny (a majdanů) bylo zapotřebí, aby se Evropa začala konečně oddělovat od ruských surovinových zdrojů. A teď jim do toho krachující Řecko hodí vidle!

Takže byl asi nejvyšší čas správně zatlačit na správných místech. Řecko musí zůstat v Eurozóně a v EU doslova za každou cenu. Ostatně oni tu cenu platit nebudou. Zatáhne to, jako obvykle, evropský daňový poplatník, tak co.

A ejhle. Politikové velkých zemí EU, dosud nesmiřitelní, začali zvolna otáčet. Že jako dáme Řekům ještě jednu šanci.  Německý ministr financí sice ještě cosi nespokojeně mrmlá pod vousy a menší státy Eurozóny, jako třeba Slovensko, trošku trucují, že nic dalšího už platit nebudou, ale konsenzus se blíží.  Mezinárodní měnový fond, kde mají USA hlavní slovo,  je náhle svolný s odpuštěním části řeckého dluhu, Francouzi se přimlouvají… zkrátka zdá se, že už je skoro ruka v rukávě. Ty roky odposlouchávání všech a všeho se prostě jednou zúročit musely.

usa-vs-rusko

Politikové velkých, rozhodujících zemí EU tak, (možná chtíc nechtíc), přehodili vyhybku směřování unie do definitivně sebevražedného směru. Měli na výběr ze dvou variant: „přátelské rozloučení“ a „italský rozvod“. 

V tom prvním případě by se v dobrém rozešli s Řeckem, poskytli mu humanitární pomoc a usnadnili přechod k Drachmě. Zamáčkli by slzu nad nedobytnou částí dluhu a na zbytek dali splátkový kalendář v rozumné výši s tím, že až se Řekové trochu zmátoří, začnou splácet. Dali by najevo, že Euro není dogma a že na spolupráci stačí dobře vyjednané mezinárodní smlouvy. Zahájili by tím sice rozpad Eurozony a potažmo i celé EU, ale rozpad kultivovaný, řízený a v zásadě přátelský.

Ano, vím, oni do té zvrácené ideje Eurosocialismu vložili obrovský politický kapitál a k tomu ještě i své prakticky celoživotní úsilí. To se těžko zahazuje a opouští…  Obávám se proto, že dobrovolného ústupu nebudou schopni. A to přesto, že právě tato „přátelská“ varianta je pro ně nejvýhodnější. Poskytla by jim totiž dostatek času k převedení majetku, rodin a nejrůznějších aktiv, zvolna, nenápadně a v tichosti, do vzdálených končin, bezpečných, až přijde čas účtování.

Ten druhý způsob rozpadu EU, pracovně nazývaný „italský rozvod“, ke kterému nás všechny právě nasměrovali, bude o poznání dramatičtější. V první fázi se dá předpokládat masová nespokojenost obyvatelstva s další zátěží, dramatický nárůst nesouhlasu s každou další a další platbou za „líné a vyčůrané“ Řeky. A že nezůstane jen při jednom kole „půjček“ na to vemte jed. Nejde ale jen o ty peníze. Kromě úmorného řešení-neřešení krachujících jižních států je tu ještě invaze takzvaných uprchlíků, ekonomická krize, potenciální válka s Ruskem… zkrátka dost důvodů, aby občan a volič dospěl k závěru, že za tímhle už snad nemůže být jen prostá hloupost a impotence evropských politiků. Že za tím musí být nějaký neznámý, proti jeho zájmům namířený záměr. A tyhle pocity už nebude chtít skrývat.

Stejně očekávatelná je i odpověď vlád – další utužování režimu, další omezování občanských svobod a vyšší dávky Europropagandy. Posílí řeči o semknutosti a solidaritě v těžké chvíli, doprovázené nevybíravou unifikací všeho pod heslem „více Evropy“.  Dojde k dalšímu vystupňování boje s jakýmkoli náznakem opozice, spojené s dehonestací a společenskou likvidací opozičních předáků, mluvčích a tváří. Zintenzivní (už tak šílená) podpora všeho, co rozkládá tradiční evropskou společnost, jako třeba agresivních menšin, uprchlíků, obskurních neziskovek… a nevyhnutelný výsledek se musí dostavit.

[ad#velkadolni]

Frustrovaný občan dá v nejbližších volbách hlas extrémistům. Už nebude uvažovat o mírně protievropských stranách a hnutích, o jakýchsi „stranách mírného pokroku v mezích zákona“. Ne, on zvolí radikály s jedinou myšlenkou: „tak dlouho a moc jste mě štvali, tak teď vám zasolím!“ A nastane „italský“ rozvodový kolotoč s hádkami, kdo komu co dluží, kdo na koho doplácí, kdo koho poškodil…  Rozpadne se to časem stejně, ale ve všech zúčastněných, ve všech evropských národech,  zůstane pocit křivdy a hořkosti. Nadlouho.

Nevěřím, že by úplně všichni evropští politikové byli hloupí. Nevěřím ani, že byli úplně do posledního ideologicky zabednění. Nemyslím si, že by alespoň někteří z nich neměli dostatečný přehled o situaci, náladách a trendech mezi obyvatelstvem. Tak co je vedlo k nasměrování Evropy na osudovou trajektorii „italského rozvodu“? Chtěli, nebo museli?

 

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (16 votes, average: 4,88 out of 5)
Loading...