Hora porodila myš aneb Vláda má plán

Za minulé vlády odstartovalo bezhlavé zadlužování státu. Ano, byla tu covidová epidemie. Jenže také kupování voličských hlasů v podobě radostného zvyšování důchodů, jízdného za hubičku, a tak dále. Leč také nekontrolovaného bobtnání státní správy, jak co do počtu osob, tak i výše platů. To ovšem lidu obecnému i podnikatelskému přispělo jen komplikováním života. A když stát selže a něco to stojí, platí to daňový poplatník. Namísto původce. Jako když památkáři vraceli dotaci na rekonstrukci Kuksu, 314 milionů, tak se to vyřešilo tak, že se postiženým o to zvýšil rozpočet. Bude to tedy napříště tak, že dostaneme-li pokutu za rychlou jízdu, stát nám tutéž částku třeba odpustí na daních? Jsme si přeci všichni rovni, ne?

A do téhle situace vpadla nová vláda. Její nástup byl provázen velkými nadějemi. Ne až tak oprávněnými, jak se postupem času ukázalo. Zoufalá komunikace, nesystémovost při řešení problémů. Vláda, po převelikém váhání, odstartovala pokus o nápravu financí. Jenže, opět po dlouhém koaličním vyjednávání, z toho vypadl jakýsi souhrn jednotlivých opatření, jež se tu a tam chystá zlepšit některé parametry. Nejde ale o nápravu systému jako takového. A ten je vadný. (Obdobně to vypadá s tzv. důchodovou reformou. Opět se chystají určitá parametrická vylepšení, základ ale zůstává.) Někdo by mohl namítnout, že je to lepší než nic. Jenže podobné kroky blížící se průšvih jen oddalují. A současně ukolébávají auditorium. A po prvních váhavých krůčcích vše opět usne. Ostatně se určitě budou blížit nějaké volby.

Jaké by tedy měly být kroky k systémové změně? Úvodem by měly být provedeny „hasební zásahy“, korigující nepříznivé trendy rozpočtu. Zde se nabízí jednoduchý a efektivní krok, a sice návrat nikoli k superhrubé mzdě, ale k míře zdanění, jež tu panovala do jejího zrušení. Prosazeného ruku v ruce oběma bratry v triku, ODS a ANO. (V této souvislosti si stojí za to připomenout, že i sám vznik této naprosto ojedinělé kuriozity byl fíglem, vymyšleným proto, aby modří splnili předvolební slib, a sice patnáctiprocentní daň, a nesnížili podstatně daňový výnos. Prostě se snížila daň a zvýšil vyměřovací základ.) Toto, případně provázené mírnou progresivitou zdanění, by každoročně přineslo alespoň takových sto miliard. Ve srovnání s tím jsou ve vládním balíčku navrhované zvýšené výnosy v podstatě směšné. Prakticky všichni experti toto svorně doporučují, jenže pro modré ptáky je přiznání, že tady holt udělali kopanec, nepředstavitelné. A tak se troškaří, příštipkaří. Efekt minimální, naštvanost veliká.

Skutečnou nápravu by ovšem neměly přinést zvýšené výnosy, leč radikální úspory. (Totéž sice tvrdí i vláda, nicméně nebudeme asi překvapeni, jaký asi tak bude za pár let skutečný výsledek…) A ty opravdické úspory se dají nalézt ve dvou sférách. Tou první a zásadní je zoufale neefektivní a maligně přebujelá státní správa. Skutečný nádor na těle státu a země. Miroslav Bárta v pořadu Osobnost plus uvádí, že u nás je v relaci k vyspělým státům asi tak početně dvojnásobná. Podobně Pavel Kysilka před nedávnem tamtéž doporučoval zredukovat tento aparát ještě radikálněji. Ono by to navíc přivedlo pracovní síly na trh práce (míněno té produktivní), kde zoufale chybí. A také by to vedlo k tomu, že by se erár byl schopen zabývat toliko podstatnými věcmi a mocně by ubylo buzerace a šikanování podnikatelského sektoru i občanů. Po všech stránkách silně protiinflační opatření. Ale my se dnes již můžeme sázet, o kolik nastane ve finále nárůst státní správy namísto plánované mikroredukce… Jedněmi ústy se také můžeme ptát, zda potřebujeme tolik krajů. Ve chvíli znovuzavedení krajů by tehdy postačovalo přidat na Moravě kraj olomoucký. Devět krajů by bylo funkčních a nemusela by se zavádět nová územní jednotka, tzv. NUTS II (něco mezi krajem a státem). Pokud se týká počtu obcí, jsme evropskými rekordmany. Po devadesátém jsme prostě šli od jednoho pangejtu k tomu druhému. Místo fungujících okresů jsme posléze zavedli obce s rozšířenou působností. Tím jsme navíc státní správu, jež je v západní civilizaci striktně oddělena od samosprávy, s touto zčásti propojili. Najde ale někdo odvahu k alespoň pokusu o reformu?

Uvádět lapsy a selhání státní správy je asi nošení dříví do lesa. Zpráva NKÚ hovoří o neefektivně investovaných miliardách do opravy D1 (a to je delikátní vyjádření). O tom, jak vypadají místní silnice, netřeba automobilistům vyprávět. Pro srovnání lze zajet do Rakous či Německa. My ale radikálně zdražíme dálniční známku, která je u nás už dnes dražší než ve Švýcarech. Které mají dálnice sice delší, zato však kvalitnější. Sociálky nejsou schopny vyřizovat v tříměsíční lhůtě (!) důchody a jejich soukmenovci ve zdravotních pojišťovnách neváhají po postižených vymáhat zdravotní daň (pojištění to tedy fakt není), které má v tuto chvíli hradit už stát. Pošta je v gigantické ztrátě, ruší bezhlavě pobočky (a chystá se prodávat uvolněné nemovitosti – nejde nakonec právě o toto?), zatímco si vrcholný „management“ pošty vyplácí lukrativní odměny. (V privátu by už jen toto smrdělo kriminálem…)

Tou druhou oblastí pro úspory jsou dotace. I to slibuje vláda, uvidíme, jak se pochlapí. Vznikla u nás jakási dotační ekonomika, týkající se jak veřejného, tak i do jisté míry privátního sektoru. I ta přebujela a počala deformovat normální poměry. S ní se, vzhledem na tradiční zkorumpovanost v tomto státě, pojí i vyšší než velká míra korupce. (Zájemci stačí sledovat běžná média, a to je jen vrcholek ledovce.) Dotace není sama o sobě zlem, snadno se jím ale může stát. Chceme-li vidět příklad efektivního využití např. evropských dotací, dá se zavítat třeba do Portugalska, stačí ale do sousedního Polska (třeba perfektní síť funglnových dálnic). Toužíme-li vidět, jak lze tuto příležitost prošustrovat, stačí pohlédnout do Itálie, Řecka anebo do jisté nejmenované zemičky v srdci Evropy… Též by stálo za to zamyslet se nad smysluplností třeba tzv. rezortních výzkumáků. U nás ale hlavně dotační politika upevňuje principy vrchnostenského státu, kdy žadatel stojí v předklonu před úřadem, a to je špatně. Z principu.

Co z toho všeho nakonec vyleze, je třeba se spíše báti. České vlády selhávají standardně při všech krizích, počínaje velkou depresí a konče covidem. Na naší silně panoptikální scéně můžeme však ke všemu zaznamenat jeden právě tak dlouhodobý, jako znepokojivý trend. A tím jsou spodní pohyby směrem k příští vládní koaliční sestavě, založené na ANO a ODS. K nim se mohou, ale také nemusí přilepit straničky typu TOP, lidovců, starostů. Či taky něco podstatně horšího. Tato tendence počala býti zjevna po posledních komunálních volbách, kdy podobné kopulaci unikla jen o vlásek Praha. Na rozdíl od skandálů plného Brna, v posledku Ostravy, a dlouhé řadě dalších měst. To Brno je tu jaksi typické. Nakonec na skandál s obecními byty doplatila – zatím – jen šéfka kontrolní komise, pirátka, jež na věc upozornila policii. Jak ji ostatně velel zákon. Vrchní brněnští bossové zatím v klidu sedí ve vládě, aniž by to premiéra, shodou okolností též Brňáka, jakkoli znepokojovalo.

Kvalita českého vládnutí je věru dlouhodobý problém. Prakticky se datuje již od roku 1918. To, co v létech v zásadě klidných tak trochu znepříjemňuje život, může v časech krize znamenat fatální ohrožení. V takových české vládnoucí garnitury spolehlivě selhávají. Viz roky 1938, 1948, 1968. Podobně i v časech běžných krizí, jakými byla velká deprese, 2008, covidová pandemie. A naděje na zlepšení? Menší než malá.

blogosvet.cz