6.5.2023
Kategorie: Exklusivně pro PP, Společnost

Naši národové vám nerozumí (4)

Sdílejte článek:

JIŘÍ MACKŮ

Oč líp na tom byl před nějakým čtvrt tisíciletím jistý cizinec Wolfgang Amadeus Mozart. To dnešním domácím politikům nerozumí leckdy ani jejich Pražané. A není tomu stále konec…

Nic nemohlo přijít současné politicko-vojenské-fialovo-zelené elitě víc vhod, než ta děsná válka na Ukrajině. Hoj ty Štědrý večere, co všechno se na ni dá svést! Nemělo by to věru konca-kraja. Vděčný a hlavně potřebný námět. Díky za náhradu, vážení přičinliví přátelé z USA, NATO a EU, když už jsme o ten uvakcínovaný covid zřejmě definitivně přišli. Jenže všechno jednoho dne unaví, už o válčení a obětech čteme nezúčastněně (ne fialová-černochová, nezatáhli jste nás do ní…), nevzrušeně sledujeme dramatické záběry zničené a kolabující země. Maximálně se pohádáme, lež které strany momentálně vítězí.

Proč z nejvyšších místa politiky padají největší blbiny?

Není dnes zřejmě tématu aktuálnějšího, s nímž spolu s ukrajinskou verchuškou – pochopitelně s výjimkou krvežíznivých chcimírů – dnes lidé na celém světě zřejmě usínají. Za všechny u nás doma to odhalila, jak jinak v podobných dějinných okamžicích, osoba dočasně nejvýš parlamentem potrefená MARKÉTA PEKAROVÁ ADAMOVÁ:

„Jednat o vstupu Ukrajiny do Evropské unie by se mohlo začít ještě letos. Vůle je obrovská. Protože si všichni uvědomujeme, že to je ve společném zájmu, nejen v zájmu jedné nebo druhé strany.“

No věřili byste jí? Vůle je prý obrovská, normální… Jak jen to připomíná zásadní formu souhlasu naší pubertální konverzace „Vole, vole, normálka“. Sice se stále vyskytují jednotlivci, kteří dosud nepochopili celou komplexnost rozměru našeho antiruského směřování, další se ovšem připojují. Vždyť garantem je samotná Markétka, a hlupačce by přece neudělili Řád knížete Jaroslava Moudrého! Navíc za vynikající (?!) služby ukrajinskému státu a národu, byť o jejich významu nám Nemoudrým Jardům dosud nikdo nic neprozradil.

Někteří zmatení spoluobčané se proto s překladem Markétčina poselství Orbi et Urbi obrátili na AI (Artificial intelligence), protože umělá inteligence má schopnost napodobovat lidské uvažování. Z málo empatické mašiny však vypadla následující šokující alternativní doporučující verze:

„Jednat o výstupu Pekarové Adamové z Českého parlamentu by se mohlo začít ještě letos. Vůle je obrovská. Protože si všichni uvědomujeme, že to je ve společném zájmu, nejen v zájmu jedné nebo druhé strany.“

V této souvislosti připomínáme takřka věštecká slova ze strany Markétiny ´podřízené´ a spoluposlankyně Peštové, která – předsedkyní upozorňována, že jí došel čas – jedovatě odsekla: „Doufám, že vám taky brzo dojde!“

(Informace přinášíme, jak vhodno, vždy bez záruky.)

Pro příklady a dobré mravy v modrožlutém tónu

Kde jsou ty doby, kdy občanstvem pobouřeně cloumaly vlastenecké city po krkolomné performanci uměleckého sdružení ´Přesně 100 hoven´, které odvážně po vzoru Arséna Lupina po buransku na střeše Pražského hradu ´převzalo do péče´ prezidentskou standartu, aby ji přímo na místě vyměnilo za rudé trenky. To v řadě první. Ve druhé, s odstupem času, pak tutéž – pro změnu na hradním balkóně – zase zpět vyhandlovali už novému prezidentu za… No, to je zatím státní tajemství, zeptejte se za 50 let.

Dnes se pod pojmem ´vlajka´ všeobecně vnucuje domácímu lidu všelikému jenom ten jediný státní symbol ve žlutomodré. V hlubinách historie zapadla třeba legendární hvězdná a pruhovaná, kterou na dobytém japonském ostrově Ivodžima vztyčili příslušníci americké námořní pěchoty. Dnes se už dokonce přehlížejí i tříbarevné lány občas vlající – jo, pod dohledem žlutomodré – na jednom z pražských náměstí.

A tak se divme, že se najdou domácí občané, jimž právě tento dohled vadí. Ba i to, že pár (set podle médií, jednotlivců dle očitých svědků i policejních videí) nabuzených demonstrantů by si ji přálo odstranit. Prý i násilím, což by pravděpodobně byl trestný protistátní čin, zavánějící až terorismem.

Pomiňme zásadní nepřesnost, že na průčelí Národního muzea nevisí vlajka (což neví ani ministr od kultury Baxa), povlávající při nejrůznějších významných událostech na lanku stožáru, že z podstaty věci jde o prapor, pevně připevněný k žerdi. Což by ovšem na věci tolik neměnilo, kdyby…

On to totiž ani ten prapor není. Prolátl to přitom člověk nejpovolanější a za jeho vyvěšení všem na očích osobně odpovědný historik PhDr. MICHAL LUKEŠ, PhD., úspěšný dlouholetý ředitel zmíněné národní instituce: jde prý pouze o jakýsi banner. První tuto skutečnost – spolu s posluchači Českého rozhlasu 2 – musela vydýchat red. BARBORA TACHECÍ, která si p. ředitele pozvala do své rozhlasové relace Osobnost Plus. Bezesporu již předem natěšená, jak z jeho stanoviska vytříská přepotřebné odsouzení útoku na české Národní muzeum za účelem servání dlouhatánského plátna v ukrajinských národních barvách.

Písemně tomu navíc dalo oficiální punc poněkud chaotické sdělení JUDr. Mílkové z NM, jako odpověď na dotaz sdružení Ne základnám kdo k vyvěšení vlajky dal příkaz: „Nejedná se o vlajku, ale banner v národních barvách Ukrajiny vyvěšený na základě výzvy Ministerstva kultury jako zřizovatele. Rozhodnutí, příkaz nebyly.“

Divné, rozumíte tomu? Žádné rozhodnutí ani příkaz nejsou v demokracii potřeba, pouze výzva z Baxova ministerstva, kde přitom šéf kultury nezná rozdíl mezi vlajkou a praporem. Jako v časech komunistických, kdy k příkazu stačilo většinou i pouhé doporučení…

Leč obraťme pozornost k onomu tajemnému banneru: poučeni odbornou literaturou zjišťujeme, že ve skutečnosti znamená grafickou formu internetové reklamy. V nejjednodušší podobě jde o obrázek doplněný odkazem. Uživatel na banner klikne a dostane se na cílovou stránku reklamní kampaně, tj. na web zadavatele reklamy, do jeho e-shopu apod.).

A rázem jsme již někde úplně jinde. Místo zničení, znesvěcení či krádeže (zděšení poslance Bendy) státního symbolu, jež by si v každém případě zasloužilo náležité odsouzení za málem teroristický čin, se z celého nafouknutého případu najednou vyloupla pouze snaha strhnout reklamní panel v barvách jednoho státního útvaru. Neboli přestupek tak maximálně na nějakou pokutu.

Tož podlehněme nyní bannerové reklamě, nechme se inspirovat, objednávejme v e-shopech. Z čeho vlastně si z této země můžeme brát příklad? Tedy myšleno historicky a globálně, teď nejde o ruskou agresi a utrpení tamního lidu. Snad z její spolu-nacistické minulosti, kdy mj. ještě dlouhé měsíce po válce skončilo neúspěšné tažení banderovců na Západ i pro nás smrtí či zavražděním 49 spoluobčanů? Nebo máme obdivovat stát, který již léta na svém území přímo podněcuje občanskou válku? Snad jeho oligarchické řízení politiky a ekonomiky, třeba do zahraničí rozprodávání zemědělské půdy?

A co ta nenávist nejen vůči ´bratrům´ Rusům (i v gulagu, viz Solženicinův Jeden den Ivana Denisoviče), ale i k vlastním spoluobčanům, kteří ve východních oblastech mluví rusky? Hysterický odpor ke skvostům světové literatury jenom proto, že jsou psaná azbukou a ne cyliricí? Nenávist k pomníkům jejich autorů? Máme snad obdivovat ´hrdinné´ politické a armádní elity, pouze na západ od Čiernej při Čope masově vyznamenávané, které přitom rozkrádají miliardovou mezinárodní pomoc určenou lidu a bojujícím? Brát si za vzor jejich nenávist k jiným jazykům (maďarský, rumunský, rusínský, polský, ruský), které byly v roce 2018 postaveny mimo zákon?

Ještě něco? Našlo by se, třeba odmítané potraviny. Umíte si něco podobného představit u nás?

Což je pro dnešek všechno. Další setkání s myšlenkovými obzory našich dočasně vyvolených zase příště.

 

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (23 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
37 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)