20.4.2023
Kategorie: Ze světa

To bude „sekera“, až praskne bublina Zeleného údělu

Sdílejte článek:

IVAN DAVID

Evropský parlament připomíná parodii na pohádku o šípkové Růžence. Řada kolegů při jednání a hlasování o návrzích směrnic a nařízení z balíčku Fit for 55, jímž je prováděn Zelený úděl, působí dojmem, že žijí mimo časoprostor. Jak v zakletém zámku, v němž čas neběžel. Pokud zrovna nejednáme o dalších sankcích proti Rusku, probruselská většina hlasuje, jalo by žádná válka nebyla a dlouho ani nehrozila. Schvalovaná směrnice stíhá již schválená nařízení , a po nich následuje přepracování směrnic či nařízení označované jako „recast“. Hromady digitálních písmenek v elektronických stozích sviští europarlamentem ve jménu boje proti oxidu uhličitému. Občas mi dá dost práce zjistit, o které verzi novely nebo přepracování emisních povolenek právě jednáme. Momentálně je jich ve schvalovacím procesu šest. Z toho o dvou hlasujeme jen tento týden.


Schvalování zelených předpisů frčí bez ohledu na to, co to způsobí v průmyslové i zemědělské výrobě. Profederalizační většině připadají jako z jiného světa otázky, zda si myslí, že po schválení všech zákazů a omezení průmyslové výroby ve jménu záchrany planety od globálního oteplování bude možné v Evropě vyrábět ocel. Nebo z čeho budou vyrobené další tanky místo těch, které po odeslání na Ukrajinu kdesi na Donbasu rozstřílelo ruské letectvo či dělostřelectvo.

Poslanecký hlavní proud věří, že dokáže vnutit celému světu neekonomické metody výroby, které chce Komise zavést v EU. A potom prý to Rusko už opravu porazíme a západní společnosti se zmocní zásob všech drahých surovin, co jich v širé Rusi je. A jejich akcionářům bude „hej“.

Většina kolegů si nevšimla, že se svět změnil. Že je dávno pryč doba, kdy USA a několik evropských zemí diktovaly celé Africe a Asii co a jak mají vyrábět a za kolik to od nich budou laskavě kupovat. Dobře je to vidět na návrzích nařízení, podle nichž má být Evropská komise zmocněna rozhodovat o podmínkách, za nichž má být na společný trh vpouštěno zboží ze třetích zemí.

Nejsem – a nikdy jsem nebyl – stoupencem globalizace, která nadnárodním korporacím umožňuje přesouvat výroby do zemí s nižšími mzdovými náklady a s nižší mírou ochrany zaměstnanců. Liberalizaci světového obchodu, která korporacím umožňuje volně a bez cel dovážet zboží ze zemí, v nichž při výrobě mohou do ovzduší, řek nebo půdy vypouštět jakékoli jedy, považuji za způsob, jímž západní civilizace páchá hromadnou sebevraždu.

Jenže právě to je podstatou onoho „světového řádu založeného na pravidlech“ , který je podle unijních i amerických papalášů v ohrožení, pokud Rusko porazí ve válce Ukrajinu a vlastně celé NATO, za něž Ukrajinci umírají. Ta pravidla sepsali na konferencích Světové obchodní organizace ministři průmyslu a obchodu většiny zemí podle požadavků nadnárodních korporací, které jejich stranám přispěly na volební kampaně. Nebo jim dali peníze jinak. Obsažena jsou ve Všeobecné dohodě o clech a obchodu (GATT) a jejích dodatcích.

Původní GATT byla sjednána v roce 1947, ale plně vstoupila pro západní svět a rozvojové země v platnost až v roce 1975, po dlouho dokládané ratifikaci Senátem USA. Tehdy ještě US ministerstvo obchodu s podporou letadlových lodí US Navy a vojáků US Army mělo sílu zemím, které nebyly součástí sítě spojeneckých smluv se SSSR, vnucovat pravidla pro vzájemný i mezinárodní obchod. Tak aby pravidla byla výhodná pro akcionáře tehdy ještě amerických firem. Začínalo se tak, že vlády bývalých kolonií evropských západních zemí byly přesvědčeny americkými vyjednavači, že je v zájmu jejich zemí nevybírat žádná cla z dovozu amerických výrobků. Kdo si to nenechal vysvětlit, byl většinou zavražděn při převratu či vojenském puči organizovaném CIA.

Stejnou metodou v kombinaci s úplatky bylo mnoho vládců oblastí, které v procesu dekolonizace po 2. světové válce získaly státnost, přesvědčeno, že to nejlepší, co mohou pro sebe udělat, je umožnit firmám amerických akcionářů levně získat půdu a nerostné bohatství. A neobtěžovat je nějakými daněmi nebo odvody na sociální a zdravotní pojištění. Akcionáři těchto služeb US ministerstev zahraničí, obrany a obchodu využili k neuvěřitelnému obohacení. Z původně amerických firem se staly nadnárodní korporace, která se postupně přestaly namáhat platit daně i v USA. Výrobu přestěhovaly do bývalých evropských kolonií – nově označovaných za součást svobodného světa. Na levné výrobě v těchto zemích a drahých prodejích v USA a v západní Evropě akcionáři vydělali tolik peněz, že výdaje na zlobovaní ministrů i zákonodárců, aby umožnili další a další odbourávání cel a omezení dovozů, se pro ně staly drobnou položkou v účetní rozvaze.

Příslovečné ucho západního džbánu se začalo trhat, když poradce pro národní bezpečnost Zbigniew Brzeziński přesvědčil US prezidenta Jimmyho Cartera, že cesta k porážce SSSR vede přes spolupráci s Čínou. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let americká vláda zahájila postupný proces odstraňování zákazů obchodní spolupráce amerických firem s komunistickou Čínou. Napřed čínské podniky získaly vyspělé západní technologie. Poté i investice a know-how k jejich výrobě. A protože to byl skvělý kšeft, následně nadnárodní korporace do Číny ze Západu odstěhovaly většinu průmyslových výrob. Jejich akcionářům přitom vůbec nevadilo, že v Číně zůstala nadále u moci komunistická strana.

Po vzdání se moci komunistů ve východoevropských zemích a následném zániku SSSR byli akcionáři nadnárodních korporací přesvědčeni, že jsou neomezenými vládci světa. Na liberalizaci světového obchodu vydělali tolik peněz, že si mohli koupit jakéhokoli politika, vládu nebo parlament. A ty, kteří se koupit nedali, mohli za pomocí volební darů americkým prezidentským kandidátům nechat odstranit doposud osvědčenými metodami. Zvlášť když už neexistoval SSSR, k němž se během první studené války mohl vždy obrátit s žádostí o ochranu kterýkoli rozvojový stát čelící nátlaku USA.

Hamižnost akcionářů po rozpadu SSSR ztratila poslední zábrany. Mysleli si, že na věky už nebude nutné platit strýčku Samovi daně, z nichž financuje armádu prosazující zájmy akcionářů ve světě ani diplomaty, kteří k tomu používají jen o něco jemnějších metod. Akcionáři přestali považovat čínské komunistické aparátčíky za svého třídního nepřítele. Na území jimi spravované přesunuly i výroby, které jsou nezbytné pro konstrukci zbraní. Evropa v tomto USA následovala jen s několikaletým zpožděním. Že i čínští papaláši berou úplatky, západní lobisté považují za důkaz své neomezené moci. V případě spojení sil Číny a Ruska, které navrhl bývalý ruský premiér Jevgenij Primakov po útoku NATO na Jugoslávii, a které mnoho let realizival jeho nástupce a dnes ruský prezident Vladimír Putin, se však poněkud přepočítali.

Výsledek můžeme vidět na frontové linii na Donbasu. I přes 10 kol sankcí, které EU uvalila na Rusko, dnes celý spojený – kdysi mocný – Západ není schopen vyrobit a dodat ukrajinské armádě dost zbraní, aby mohla porazit intervenční oddíly, představující pouhou osminu ruské armády. Ruští dělostřelci chrlí na ukrajinské pozice kolem 20 tisíc granátů denně. Ukrajinci opačným směrem posílají denně kolem tisíce ze Západu dodaných granátů. Západ by moc, moc chtěl Rusko prostřednictvím Ukrajiny porazit. Ale i když mají USA a členské státy EU dohromady asi pětkrát více obyvatel než Rusko, nemají už na svém území dost výrobních kapacit, aby mohli Rusko vojensky zničit, i kdyby na Ukrajinu poslali i vlastní občany.

V podobných troskách, jako je Armáda ČR, je i německý Bundeswehr a armády ostatních evropských členů NATO. Jde o torza bývalé slávy z dob první studené války. Ozbrojené síly USA mají obrovský rozpočet. Mají po světě spoustu základen. A ve zbrani více mužů a žen než Rusko. Jenže z Afghánistánu i Iráku US Army odešla se stejnou ostudou, jako kdysi z jižního Vietnamu. Vyhnali je „trhani“ v sandálech s ruskými kalašnikovy. V televizi to viděl celý svět.

Od útěku zbytků západních armád z afghánského Kábulu do ruské invaze na Ukrajinu se svět změnil minimálně stejně jako za třicet let před tím. Ze 182 členských států OSN se k americkým a EU sankcím proti Rusku přidalo jen 41 zemí. Ostatní s Ruskem vesele obchodují dál. Na obcházení sankcí si mastí kapsy i firmy z Turecka, které je členem NATO. A samozřejmě i nadnárodní korporace a jejich akcionáři. I ty, které jsou vedeny občany sankcionujících zemí. Sankční grotesku výstižně popsal vydavatel webu Kosa zostra Petr Vlk v sérii překladů článků z The Economist, Bloombergu a dalších západních médií, které konstatovaly, že většina nadnárodních korporací na ruském trhu po uvalení západních sankcí zůstala nebo se na něj pod jiným jménem či přes prostředníky vrátila. Doslova výsměchem předsedkyni Komise Uršule von der Leyenové je analýza britského Economistu, podle níž během roku ruské speciální vojenské operace ne Ukrajině změnilo svůj přístup k Rusku 22 států. Z toho 20 se stalo pokud ne ruským spojencem, tak vůči Rusku vstřícnějším.

Opačným směrem zamířily pouze 2 země. Asi nejvýstižnější je přestup Saudské Arábie z amerického tábora do rusko-čínské skupiny BRICS.
Západní papaláši už více než rok objíždí státy, které se nepřipojily k sankcím, a snaží se jejich vlády přesvědčit, aby páchaly stejnou ekonomickou sebevraždu jako ČR a většina zemí EU, kromě Maďarska a Rakouska. I když při tom slibují hory doly a zřejmě i vyhrožují kde čím, bezúspěšně. Jak doložil The Economist, výsledek je opačný než by si von der Leyenová a Biden přáli. Většina světa už považuje NATO a EU za „papírové čerty“, kterých se při dobrých vztazích s Ruskem a Čínou nemusí bát více než sv. Mikuláše.

A za této situace většina europoslanců hlasuje pro návrhy směrnic a nařízení, o nichž si Komise myslí, že přinutí vlády nečlenských států, zdecimovat své výrobní podniky stejně jako to dělá posledním zbytkům výrobních kapacit v Evropě EU. Probruselší kolegové hlasují jako o závod o takových návrzích, jako je nařízení o uhlíkovém vyrovnání na hranicích. Jde o jinak nazvané clo. Komise by podle něj měla být zmocněna vybírat z dovážených výrobků poplatek, který by podle místopředsedy Komise pro Zelený úděl Franse Timmermanse měl vyrovnávat rozdíly nákladech vyvolaných předpisy Zeleného údělu pro výrobu v EU a s nižšími náklady firem v zemích, kde podobné nesmysly nezavedly.

Jako poslanci jsme byli opakovaně upozorněni předními experty na mezinárodní obchodní právo, že toto uhlíkové clo je v rozporu s pravidly Světové obchodní organizace (WTO). Na její půdě byl členskými státy původního GATTu a později se připojivších zemí zřízen stálý arbitrážní soud pro řešení sporů o regulaci mezinárodního obchodu. Je složen ze dvou instancí. Podle smlouvy o WTO může podat žalobu kterákoli členská země, která se cítí poškozena novými cly, nebo jejich ekvivalentem, případně jiným omezením dovozu, které na její výrobky uvalil jiný členský stát WTO. Spor napřed posuzuje Těleso pro řešení sporů, v němž zasedají zástupci všech kontinentů. Pro každý spor jmenuje 3 až 5 arbitrážních soudců, kteří případ posuzují jako prvostupňový soud.

Pokud jedna ze stran sporu není s jeho rozsudkem spokojena může se obrátit na Odvolací orgán. V něm zasedá 7 expertů na mezinárodní obchodní právo, kteří jsou voleni na 4 roky.

Rozhodce ze země, která je stranou sporu, se arbitráže nesmí účastnit. V panelu prvního i druhého stupně však arbitři rozhodují prostou většinou. Za porušení dohod zakazujících omezení mezinárodního obchodu mohou odsouzenému státu udělit pokuty přesahující i násobky státních rozpočtů. Sankce se vypočítává podle výše škody, která nelegálním omezením dovozu vznikla. Riskovat za této situace, že Čína podá proti členským státům EU žaloby za výběr uhlíkového cla, je ekonomický hazard minimálně srovnatelný s ruskou ruletou. Bezzubost protiruských sankcí jasně ukazuje, že Západ už dnes nemá dost prostředků, aby přinutil zástupce asijských, afrických, a jihoamerických zemí, aby kdekoli hlasovali, jak si přeje Washington nebo Brusel.

Při současném rozložení sil na mezinárodním poli považuji jakoukoli žalobu proti EU na půdě WTO za z poloviny vyhranou, pokud stranou žalující nebude spojenec USA. Komise přesto ze všech sil úspěšně tlačí Evropský parlament, aby jen na probíhající schůzi schválil 4 předpisy podobné tomu o uhlíkovém vyrovnání na hranicích. Komise se domnívá, že ještě není pryč doba, kdy Evropa mohla zbytek světa donutit platit emisní povolenky z letecké i námořní dopravy. I když to neumožňuje ani Mezinárodní dohoda o civilním letectví, podepsaná na půdě Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) ani smlouvy Mezinárodní námořní organizace (IMO). Podle Chicagské dohody o civilním letectví je palivo a mazivo v mezinárodní vzdušné dopravě osvobozeno od všech daní a cel. Podobnéj e to u paliva pro lodi. Povolení jakékoli daně na palivo pro lodi nebo letadla provozující mezinárodní obchodní přepravu je podle smluv možné pouze se souhlasem všech členských států.

Stejně jako se během 78 let nepodařilo prosadit žádnou reformu OSN, která je možná jen se souhlasem všech členů, je iluzorní si myslet, že lze najednou stejnou metodou přinutit 155 zemí, které nejsou členy EU, ale jsou členy ICAO a IMO, aby souhlasily, že budou platit z lodí a letadel emisní povolenky.

Zelený úděl, jehož součástí jsou nejen předpisy, jež likvidují výrobu v Evropě, ale pokouší se k témuž nutit i ostatní ,nemůže skončit jinak než bankrotem. Co nezničí přesun výrob do třetích zemí, to dorazí mezinárodní arbitráže. Svět se změnil, ale Brusel to nechce vzít na vědomí. A Vladimír Putin se Si Tin-Pchingem (na obrázku) se každý den mohou více a více smát hlouposti amerických (j)elit a jejich evropských přisluhovačů.

 

Ivan David

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (38 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
49 komentářů

Napsat komentář: proruské pitomio zvané Vochomůrka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)