20.4.2023
Kategorie: Exklusivně pro PP, Společnost

Nic nového pod sluncem

Sdílejte článek:

OLGA AJVAZOVA

Motto: Kamaráde, to není kniha, je to přítel (Walt Whitman).

Citát: Rozhodnutí nic.cz na základě doporučení vlády zablokovat vybrané „dezinformační weby“ se ničím neliší od pálení knih v nacistickém Německu apod.

KNIHOVNA V ALEXANDRII

Tato téměř tisíciletá knihovna byla jednou z největších a nejslavnějších na světě. Podle Plutarcha poprvé byla částečně poničena nikoliv úmyslně, ale nehodou, když se požár egyptských lodí, založený Césarem v přístavu, dostal až ke knihovně v roce 48 před Kristem. Marcus Antonius posléze věnoval Kleopatře 200 000 svitkových rukopisů pro tutéž knihovnu.

Horší bylo ničení knihovny, které nařídil Theopilus, patriarcha Alexandrie v letech 385 – 412 po Kristu. Změnil chrám Serapis na křesťanský kostel. Je pravděpodobné, že celých 10 procent knih hlavní knihovny, v něm uložených, zničili křesťané, kteří se tam přestěhovali. V následujících letech křesťanské útoky na knihovnu zesílily, a poslední velký pohanský filozof a knihovník Hypatia byl mučen a zabit.

Konečný úder přišel v roce 640 po Kristu, kdy se Alexandria dostala pod nadvládu muslimů. Jejich vládce, kalif Omar, prohlásil, že obsah knihovny buď oponuje Koránu, v kterémžto případě je to kacířství, anebo s ním souhlasí, a v tom případě je nadbytečný! Všechny knihy tam byly důkladně spáleny, a trvalo celých šest měsíců, než tato zkáza byla dokonána.

DOBA TEMNA

P. Koniáš (zemřel v roce 1760 v Praze) byl znám tím, že mu hodně záleželo na vykořenění kacířských knih. Při svých kázáních si také pod těžkým hříchem zavazoval přítomné, aby mu přinesli ke kontrole všechny své knihy. Ty, které se svým obsahem neslučovaly s učením katolické církve, zpravidla odsoudil ke spálení. Samotné Elogium uvádí, že Koniáš za celý svůj život zničil „nad 30 tisíc jedem otrávených knih“. Pokud byl 25 let misionářem, pak se pravděpodobně tento počet přibližně shoduje s údaji v dochovaných relacích (za každý rok okolo jednoho tisíce). Sám Koniáš uvádí, že za rok nashromáždil kolem tisíce heretických knih. Je třeba ale počítat s tím, že během zvláštních příležitostí (např. při zabavení nekatolických knih vydávaných Šporkovou tiskárnou nebo rozšiřovaných židovskými obchodníky) se mohlo jednat o větší množství tisků. Některé zabavené knihy byly opravovány a majitelům vráceny, jiné zase putovaly do zvláštních oddělení klášterních knihoven (oddělení „libri prohibiti“), ostatní se nakonec likvidovaly, přičemž ne všechny knihy, určené ke zničení, se pálily veřejně a ne všechny knihy byly nenávratně ztraceny.

(J. Škvorecký: Dávat rozhřešení komunistické inkvizici obviněním katolické církve, že stejně si počínala v dobách temna, rovná se přiznávat, že komunismus je návrat do dob temna.)

NACISMUS

V noci 10. května 1933 došlo ve většině univerzitních měst po celém Německu k největšímu veřejnému pálení knih, jejichž autory vinili nacisté z šíření „protiněmeckého ducha“. V plamenech se ocitla díla Einsteina, Freuda, Manna, Remarqua, Feuchtwangera, Brechta a dalších intelektuálů, vědců a osobností ze světa kultury, z nichž mnozí byli židovského původu. Pálení děl evropské vzdělanosti přihlížely kromě univerzitních studentů, kteří spolu s nacistickými funkcionáři akci iniciovali, také tisícové davy nadšenců. K nejmasovějším událostem došlo v Berlíně, kde se na proslov nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse shromáždilo 40 tisíc lidí. Berlínské události přenášel v přímém přenosu také rozhlas. Mezi pálenými díly se ocitly rovněž svazky židovského básníka 19. století Heinricha Heineho, jehož proroctví z roku 1822 se právě začalo naplňovat: „Tam, kde se pálí knihy, dojde nakonec také na pálení lidí.“

KOMUNISMUS

V SSSR režimu nepodrobené spisovatelství bylo nebezpečné a mnohé stálo život. Například spisovatel Babel byl zastřelen ve vězení, básník Mandelštam zemřel v koncentráku na Sibiři, spisovatel Pilňak byl popraven, básník Jesenin byl pronásledován a nakonec spáchal sebevraždu oběšením, a sebevraždou skončil i původně nadšený revolucionář Majakovskij. Básnířka Marina Cvetajevová po revoluci emigrovala a nějakou dobu žila i v Praze a okolí. Manžel s dcerou se vrátili do SSSR a Marina se synem je následovali; manžel byl popraven, dcera strávila 16 let ve vězení, syn padl za 2. světové války, Marina byla poslána do vyhnanství a tam se oběsila. Je dobře znám osud pronásledovaných geniálních spisovatelů Solženicyna (věznění v Gulagu, exil, po konci SSSR návrat do Ruska) a Pasternaka (mj. mu bylo zakázáno přijmout Nobelovu cenu za román Doktor Živago, jeho milenka Olga byla dvakrát uvězněna, a při jednom z výslechů potratila dítě, které s ním čekala) …

Záviš Kalandra, český literární kritik, byl pověšen v roce 1950. Básník Jan Zahradníček strávil dlouhá léta ve vězení za antikomunismus, a po propuštění s naprosto zničeným zdravím brzy zemřel…

Po relativně svobodnější době v letech šedesátých se situace opět zhoršila po roce 1968. Spisovatelé kritičtí k režimu a spjatí s reformními snahami byli zakázáni, navíc se je propaganda snažila zdiskreditovat; o Ludvíku Vaculíkovi například psala jako o „popleteném intelektuálovi“, vykreslovala ho jako chorobného a zvrhlého, což mělo podpořit i zveřejnění nahé Vaculíkovy fotografie. U spisovatele Jana Procházky (reformní komunista) zase spojila jeho selský původ s přerodem v „reakčního kulaka“ a neštítila se ani supersvinstva – když zveřejnila odposlouchávané Procházkovy soukromé rozhovory s literárním vědcem a spisovatelem Václavem Černým. Toto brutální zneužití soukromí bylo také jedním z důvodů emigrace Milana Kundery (odešel v roce 1975). S normalizovanou domovinou se rozloučili i jiní: Arnošt Lustig se nevrátil už z letní dovolené v roce 1968, Pavel Kohout odešel nedlouho po Kunderovi. Po okupaci v zahraničí zůstali nebo emigrovali v průběhu 70. a 80. let let i další zajímaví autoři, jejichž výčet by nebyl chudý. Režimu nepohodlní literáti, kteří zůstali, se živili různými zaměstnáními, občasným psaním pod pseudonymem a publikovali jen v zahraničí nebo v samizdatu. Tento osud potkal mimo jiné Ivana Klímu a Ludvíka Vaculíka, který se také ujal vydávání zakázané literatury (edice Petlice). O český samizdat se významně zasloužil Jiří Gruntorád, v jehož edici Popelnice vyšlo za normalizace asi 130 titulů. Dále doma existovala Havlova edice Expedice. Naši literaturu šířila po Evropě i po světě také exilová vydavatelství jako Sixty Eight Publishers v Torontu, Rozmluvy v Londýně či mnichovský CCC Books a Index v Kolíně nad Rýnem. Některé knihy byly povolovány po přepsání.

Oficiální slovník české literatury1970 – 1981 (vyd. 1985 Ústavem pro českou a světovou literaturu) a brzy poté Čeští spisovatelé 20. století.

J. Škvorecký: Při rozhodování, koho tam dát a koho ne, marx-leninismu věrni zůstali. V žádně z obou knih není ani jeden exilový spisovatel, s vyjímkou Ivy Hercíkové , ale to jen proto, že ta zradila” v roce 1986, a marxleninská náprava zlého činu přišla by proto příliš draho. V knize nejsou rovněž hříšníci krizového období, pokud se aktivně nebo pasivně nepokáli. Pokud se pokáli, je v jejich heslech hojně použito eufemismu a retuše.

Cituji Josefa Škvoreckého i v následujících 2 odstavcích:

Jeden týden v životě Květoslava Prska

(Pozdrav George Orwellovi ze skutečné oceánie let 1948 – 1984)

V pondělí odpoledne dokončil Květoslav redakci Chaloupky strýčka Toma. Nebyla to snadná práce. Na pokyn shora se měl pokusit strýčka sekularizovat. Zcela likvidovat v knize Pánaboha se nepodařilo, ale nakonec strýček Tom mluvil jako dobrý odborář, a Květoslavovi to vyneslo pochvalu šéfredaktora na týdenní redakční pochvale. (Tato ukázka z výborné povídky je fabulace, ale k podobným činům docházelo.)

(Franz Kafka, jazz a jiné marginálie)

Když byl text k všobecné spokojenosti skrz naskrz propracován a zpracován, předložili jej Dědkovi Nejedlému. Ten jej přečetl, křesťanské pozdravy nahradil světskými, kde to šlo, vypustil zmínky o kultovních předmětech; boží muka, před nimiž se vesničané v Jiráskovi křižovali, proměnila se v topoly, před nimž se následkem Dědkova přehlédnutí vesničané také občas křižují, a takto nejen vědecky, ale rovněž a hlavně marxisticky zpracovaný rukopis národního klasika šel do tisku.

DOBA NEDÁVNÁ A SOUČASNÁ

Klasická kniha proti otroctví Chaloupka strýčka Toma má problémy – hodný černočerný starý Tom se u radikálních Afroameričanů a v globalistických levicových kruzích USA stal opovrhovaným symbolem dobrého a nábožensky založeného člověka, který nemá v sobě nenávist proti nikomu, ani proti bílým.

Mimořádně úspěšný film podle velice populární knihy Jih proti Severu (v originálu Gone With The Wind) se chystali před časem zakázat, jelikož si dovolil podívat se na občanskou válku z hlediska Jižanů, a dokonce poukazoval na to, že existovaly i dobré vztahy mezi černochy a plantážníky, a že stoprocentně jen hrůzný popis otrokářství není tak úplně přesný. Představitelka služebné/chůvy Mamie dokonce dostala Oskara jako první zcela černá herečka.

Vizionář George Orwell byl zakazován v komunistických i jiných diktaturách. A není divu – viz krátká ukázka z jeho vynikajícího dystopického románu Rok 1984:

Všechny záznamy byly zničeny nebo zfalšovány, všechny knihy byly přepsány, každý obraz přemalován, každá socha, ulice, budova přejmenovány a každé datum změněno. Dějiny se zastavily. Neexistuje nic kromě skutečnosti, v níž má Strana vždy pravdu.

Často cituji Dr. Josefa Škvoreckého. Považuju ho – a zdaleka nejen já, za jednoho z nejlepších českých spisovatelů vůbec; téhož názoru byl mimo jiné i Graham Greene. V Německu dostal Škvorecký prestižní Mezinárodní cenu Neustadt pro literaturu a v Kanadě významnou cenu generálního guvernéra královny Alžběty za Příběh inženýra lidských duší – je to rarita, jelikož tento román byl napsán původně v češtině, což zajisté není ani jeden ze dvou kanadských úředních jazyků. Byl to po celý život člověk introvertní, ale odvážný a čestný. Jeho knihy, po politickém skandálu s prvním vydáním Zbabělců a jejich nadšeném přijetí čtenáři, se netiskly, s vyjímkou krátké oblevy v šedesátých letech. Po okupaci země v roce 1968 spisovatel s manželkou emigroval do Kanady. Vládní věrchuškou byl nenáviděn a jeho knihy byly opět zakázány, ale hojně se půjčovaly a četly tajně. Vážím si ho nejen pro jeho vynikající dílo, ale i proto, že vždy hledal pravdu a nenechal se svést žádnou pochybnou ideologií, podobně jako Karel Čapek, kterého také obdivuji. Navíc mi o Josefu Škvoreckém, svém nejlepším příteli na severoamerickém kontinentě, hodně vyprávěl Ota Ulč, což potvrdilo můj názor.

Josef Škvorecký: Pozdrav Marku Twainovi

Nedávno odstranilo jakési rodičovské sdružení někde v Americe Hucka Finna ze školních knihoven. Osoba, jež si na román stěžovala, byla černá a obvinila Twaina z rasismu, protože druhému hlavnímu hrdinovi se soustavně říká Negr Jim (Nigger Jim). Černý stěžovatel prohlásil, že každý, kdo užívá tenhle hanlivý výraz, musí být rasista…

V knize skutečně vystupuje jeden roztomilý rasista, Huckleberry Finn… Huck, teoreticky pořád rasista, dojde nakonec k heretickému praktickému názoru: rozhodne se, že radši půjde po smrti do pekla, než by uprchlého Jima prásknul jeho majitelce. K nesmírně odvážnému rozhodnutí, protože Huck je dítětem věku, kdy se ještě věřilo v doslovnou skutečnost „pláče a skřípění zubů“ – nepřivedla Hucka četba abolistických spisů, ale osobní zkušenost Z té zkušenosti se zrodilo hluboké přátelství k lidské bytosti zvané negr Jim…

Kocour Mikeš Josefa Lady: Mika, předseda sdružení Roma Realia, označil oblíbeného českého malíře a spisovatele za rasistu. „Podle mého názoru to musel být rasista, když něco takového napsal. Už není mezi námi, nelze po něm chtít opravu, ale já osobně bych zakázal všechny jeho knížky, “ říká Mika. Sdružení chce, aby ministerstvo zakázalo Ladovy knížky na školách používat. Pokud jejich výzvu nevyslyší, Mika hodlá podat trestní oznámení kvůli šíření nenávisti ve školách. Sdružení rozlítil jeden z příběhů z knihy Kocour Mikeš, kdy se kocour setká s „cikány“. „Ještě zoufale vykřikl „babičko! “, ale muž jej uhodil a pohrozil mu, že ho zastřelí, jestli ještě mukne! Milé děti, ti lidé byli cikáni! “ píše Lada.

Agatha Christie: Deset malých černoušků

Tato populární detektivka musela být přepsána a přejmenována; nejprve byli černoušci nahrazeni malými indiány, ale ani to nebylo podle cenzorů bez poskvrny, tak došlo k opětnému přepsání, a název poslední verze je Bylo nás deset. V co se tam změnily postavy té známé nevinné dětské básničky nevím, tuto verzi jsem nečetla.

J.K. Rowling

Světově proslulá autorka (jinak bohužel většinou s tzv. „politicky korektními názory“) knih s hlavním hrdinou jménem Harry Potter se najednou velice znelíbila tím, že se odvážila prohlásit, že existují jen 2 pohlaví, muž a žena, a má od té doby značné problémy. Sice nejsem ctitelkou jejího díla, ale velmi oceňuji, že dokázalo transformovat obrovské množství nečtoucích nebo málo čtoucích dětí a mládeže v nadšené čtenáře.

Existuje mnoho údajů a samozřejmě v tomto článku nebylo možné uvést vše.

Na závěr se zmíním o zajímavé dystopií Fahrenheit 451 (Ray Bradbury).

Krátké resumé: Román se odehrává v budoucnosti, v naprosto nesvobodném světě, kde lidé jsou přísně kontrolováni i ve svém soukromí a podrobeni drastickým trestům, když se odchýlí od čehokoliv diktátory povoleného. Knihy jsou absolutně zakázané a pálené speciálním sborem přísně prověřených nehasících hasičů a každý, u koho se objeví byť jedna kniha, je přísně ztrestán. Velice horlivý hasič Montag se seznámí s disidentkou. Pod jejím vlivem, a rovněž poté, kdy jedna stará žena dá přednost upálení spolu se svou skrytou velkou knihovnou, která je po udání objevena, přejde na stranu nepřátel režimu… Lidská odvaha a um překoná vše. Velká skupina rebelů uprchne před pronásledováním a pravděpodobným zabitím, schová se v hlubokém lese a tam žije oddělena od zrůdného světa. Jako záruku, že nedojde ke konci literatury, každý z oněch disidentů se pro jistotu musí naučit jednu knihu nazpaměť a před svou smrtí obsah naučit někoho jiného, mladšího. Vyvinou pro to speciální metodu fotografické paměti. Konec této dystopie je netradičně optimistický pro převážně silně pesimistický žánr. Ve světě diktatura skončí jakýmsi – nespecifikovaným – výbuchem. Ona velká skupina lidských knih se z úkrytu vrátí zpět a pomáhá vybudovat novou, slušnou a svobodnou zemi.

Legendární pták Fénix, univerzální symbol znovuzrození, poté co byl zničen plamenem, opět povstal z prachu a vítězně vzlétl…

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (20 votes, average: 4,80 out of 5)
Loading...
25 komentářů

Napsat komentář: Jan Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)