26.3.2023
Kategorie: Exklusivně pro PP, Společnost

Václavák vyfutrovaný provokatéry

Sdílejte článek:

JIŘÍ MACKŮ

Plac je to přenáramný, seshora až dolů rovné tři čtvrtě kilometru. Obvodu geometrického, obdélníky by se podle něj mohly vyučovat. A díky sv. Václavu taky nejnárodnější a nejposvátnější ze všech. Když občanstvo občas popadne nějaký záchvat demonstračení, není divu, že se uchyluje právě pod kopí Vévody české země.

Jenže tak jak světlo láká můry, slétají se zde na turisty kapsáři a na demonstranty bezpečnostní orgánové. Oficiální pestře oděné (bílá byla hodně módní), utajení ve všedních až ušmudlaných mimikrech obyčejného občana. Takoví bretschneiderové proto, že ani špičky bezpečnostních orgánů nevědí vždycky všechno (ať již dříve na protisocialistické živly či dnes na dezoláty). Na Václavském náměstí se tradičně demonstruje, a proto na jeho dlažbě takovým provokatérům odjakživa kvete pšenka.

Úvodem ještě malý úkrok stranou do stránek slovníku cizích slov. Provokatér je v nich zjednodušeně označován za osobu snažící se vyvolat něčí prudkou reakci, šířeji za štváče či podněcovatele. Nejvíce skloňovaná je ovšem v poslední době ´odbornost´ agent provokatér, osoba zaměstnaná armádou, tajnou policií či jiným subjektem, provokující jiné osoby ke spáchání protiprávního činu. Tato taktika se mj. používá – vida, jak náhle aktuální! – „S cílem infiltrovat legální demonstrace ve snaze vyprovokovat násilí a mít záminku k jejich rozpuštění“. A hned jsme doma, resp. na Václavském náměstí, ba až přímo před vchodem do Národního muzea.

Kdo smí hodit kamenem

Mé první vzpomínky spojené s vyprovokováním nějakého již tak dramatického děje se váží na události přesně 54 let staré. Po srpnové invazi zvolna do letargie upadající společnost probudila ohnivá oběť Jana Palacha. Potenciální nebezpečí občanských nepokojů pak představovalo blížící se březnové mistrovství světa v hokeji. Hrozil první vážný, až přímo odvetný ostrý střet s okupantem na domácím ledě, a tak právě proto bylo rozhodnuto vzdát se mistrovství ve prospěch Švédska.

To v atmosféře stále víc rozjitřených emocí vrcholilo ve Stockholmu. Sborná SSSR, mnohonásobný světový šampión a jasný favorit dvoukolového turnaje, tenkrát ovšem podlehla ´pokořeným´ Čechoslovákům. Před zápasem druhého kola, tentokrát už o titul, se čekal nejen boj na ostří hokejky, ale v ulicích i další vzedmutí občanských vášní. Místo vzdoru Václavské náměstí.

Tak se i stalo, a odnesla to u Můstku působící kancelář letecké společnosti Aeroflot. Viníci se nikdy nenašli, pár zajištěných (i když přichycených s věcmi z vyrabovaných místností) bylo zase obratem propuštěno a nepotrestáno. Nevysvětleno rovněž zůstalo, proč a čím přičiněním se pár hodin před utkáním objevila na chodníku před Aeroflotem hromádka dlažebních kostek. Natož aby byl odhalen ten, kdo hodil první. Oslavné devastující nepokoje byly poté režimem využity k utužení poměrů po Palachově oběti zvolna se radikalizujícího občanstva. Účel světí prostředky, to spolehlivě platí vždy.

Palachův týden: lov na demonstranty

To bylo také naposledy, kdy měla demonstrace mezinárodní punc. A naposledy také nadlouho. Nastalo období pro někoho temna, pro jiné potřebné konsolidace, ale i čilé ekonomické spolupráce s vojáky usídlených ´spřátelených´ jednotek. Dvacet let… Palachův týden občanských nepokojů byl v lednu 1989 prvním vážným signálem blížícího se konce komunistické vlády, největším projevem občanského vzdoru proti režimu.

Civilizované leč jasně protirežimní chování demonstrujících vyvolalo masové nasazení utajených složek StB, zmíněných provokatérů. Pohybovali se nenuceně mezi přítomnými, diskutovali, nabádali k aktivitě, přizvukovali k protistátním heslům. Až potom, již veřejně prozrazené, jsme je pobouřeně sledovali, jak bezohledně rvou vytipované vyprovokované – ani s holkama jim to nešlo snadno – do přistavených antonů.

Střih a dalších 54 let života plus zrození dvou nových generací. Konečně ve svobodě a demokracii vybojovaných v Listopadu na Národní – ke sv. Václavu nás tehdy policejní kordony nepustily.

Ale už se u něho scházíme znovu, vládnoucí složky opět trnou a jejich ozbrojená pěst se začíná demokraticky svírat. Pořádkové síly policie (komplet v černém, tahle barva je fakt působivá!) jsou povolávány do akce, tajní a provokatéři se zase rojí.

Události, které proběhly po skončení řádně povolené demonstrace onu sobotu u vchodu do Národního muzea, není třeba připomínat, už tak ve vzpomínkách zůstanou nadlouho. O chování příslušníků policie a aktivitách její civilní složky (připomeňme: pár kroků od památníku Jana Palacha…) dostatečně vypovídají pořízené obrazové záznamy. Pánové čekatelé hvězdiček (četařských m. v. Rakušan a generálských zatímní plk. Koudelka) si mají spolu co promítat.

Provokatéři mezi námi, provokatéři v nás

Aniž by nás to asi napadlo, provokování jako kategorie patří do každodenního všedního života a nevyhýbá se snad nikomu.

Třeba jistá tchajwanská gejša provokuje lid prostý nápadem, že si ti jejich na politických nebesích – jistě, ze solidarity – nechají platy v řádu statisíců jenom zmrazit, a současně má drzost přemlouvat dědka i bábu, aby se jako ovce nechali ojebat o kus zaslouženého důchodu.

Nebo případ uznávaného pedagoga, jenž z řetězu utržené pořádkové síly provokuje nevhodnými dotazy, své studenty ryze soukromými názory a seriózní občany vlasy jako předlistopadová mánička. Pryč s takovými, zatím aspoň ze zaměstnání.

Anebo v normální rodině. Kdo z nás školáků si nikdy nevyslechl rozčilené provokování rodiče „To seš takovej lempl, že si nedokážeš ten čtverec z matiky opravit?“ A kolik z takových školáků by nikdy nespatřilo světlo světa, kdyby při komplikacích nebylo nutné jejich porod vyprovokovat. Nebo co přemíra provokací třeba ve hře zvané fotbal?

A my ostatní? Většinou bezzubí vidláci, kteří vinou vlastní neschopnosti a se zanedbatelným IQ kolem stovky nevystudovali na politology, ba ani v Plzni přes prázdniny na právníky, či se nedokázali prosouložit na důležitá místa. Teď se tedy, dezolátní chcimírové, různě scházíme, vykřikujeme hesla, máváme státními vlajkami a – pozor! – vznášíme drzé požadavky. Ano, provokujeme. Ale prý i na nás časem dojde, jen co rakušanský ministr zpacifikuje českou poštu. Protože pořádek musí bejt, a tak je to správný.

Připomeňme si: byly doby i hrůzné

Nastává taková, v níž bude bezpodmínečně třeba odhodlaného celonárodního semknutí a všelidové disciplíny. Abychom si nemuseli oživit a následně na vlastní kůži vyzkoušet sedmdesát let staré povzdechnutí Jana Wericha z nesmrtelné předscény Balady z hadrů:

„Byly doby… Ó, doby byly… Byly doby různé… Byly doby i jiné, než různé… Byly doby i hrůzné…“

Znáte to o kobyle, co se jí nejdřív nechce od žlabu a potom, ohrožena na samotné existenci, divoce a nemilosrdně kolem sebe kope.

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (19 votes, average: 4,79 out of 5)
Loading...
14 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)