Prezident sjednotitel? Ano, když budete souhlasit

Jestliže někdo od nového prezidenta čekal převratné myšlenky, obsah projevu jej musel definitivně vrátit zpět do reality. Samotná prezidentská kampaň Petra Pavla byla spíše o konformismu a šedivé zaměnitelnosti nežli o kategoricky vyjádřených a obhajovaných názorech. Zatímco tři naše první polistopadové hlavy státu bezesporu byly nositeli zásadních názorů, a minimálně v prvních dvou případech je lze nazvat mysliteli, s Petrem Pavlem nastává na Hradě nová éra.

Ústřední frází Pavlova projevu bylo sjednocení. Spojení. Společně. Dohromady.

Na údajné rozdělení české společnost poukazuje celá řada politických mravokárců. Měli bychom hledat to, co nás spojuje. Nestavět se proti sobě. Pracovat společně pro blaho celé společnosti a státu. Atmosféra rozdělení, ať už je reálné nebo spíše uměle vytvářené těmi, kteří o něm neustále mluví, pak zákonitě vyvolává poptávku po sjednotiteli. Na tuto strunu Petr Pavel brnkal během své volební kampaně (ale nebyl v tom zdaleka sám) a zahrál na ni i ve svém inauguračním projevu.

Jak falešně hrál, pochopíme brzy.

“Do volebních místností jste přišli proto, abyste vyjádřili vůli říct dost chaosu a společně hledali řešení,” řekl prezident Pavel. Jakým mechanismem bude takovéto společné hledání řešení provedeno? Ticho. A co vlastně budeme řešit? Jaké problémy našeho státu jsou rozdělující? A je palčivým problémem jeho věcná podstata nebo spíše rozdělení samotné?

Prezident Pavel nabízí myšlenku jakéhosi širokého týmu: “Patří do něj nejen ti, kdo mě volili, ale ti, kdo mě nevolili nebo vůbec nepřišli. […] Chci dopřát sluchu těm, kteří mají pocit, někdy oprávněný, že jim nikdo nenaslouchá. […] Rád zviditelním každého, kdo má odvahu udělat první krok kupředu.” Znamená to tedy, že úřad prezidenta se ve své snaze hledat řešení společenských a politických problémů se otevře nejen myšlenkové linii současné vlády a současného parlamentu, ale je připraven čerpat i z naprosto alternativních zdrojů? Ty však jsou mnohdy v tak zásadním rozporu s linií Fialovy vlády (jíž je Petr Pavel úspěšným kandidátem a bude tedy především hájit její politiku), že je v žádném případě nelze míchat dohromady.

Zastánci čistého kapitalismu mají za viníka dnešní počínající ekonomické krize stát a jeho neustálé zásahy do hospodářství. Inflace je způsobena především manipulací s úrokovými mírami, kterou provádí centrální banka. Aby bylo možné inflaci úspěšně řešit, je potřeba měnu “vyfouknout”, vytřást inflační peníze pryč z hospodářství. Fialova vláda ani centrální banka však tanto názor nesdílí. Stejně tak masivní deregulace celé ekonomiky, což je podle zastánců laissez faire jediný lék, který může ekonomiku dostat dlouhodobě do zdravé kondice, je něco, k čemu Fialova vláda nikdy nesáhne – otevřeně se hlásí k opačné cestě, ke zvyšování daní, nabobtnávání státního sektoru i veřejných financí, ke šlapání po živnostnících a malých podnikatelích. Pokud se na audienci u prezidenta Pavla objedná dejme tomu ředitel Liberálního institutu, pochodí? Bude vůbec vyslechnut? A budou jeho názory nějakým způsobem uplatněny. Pomůže jim prezident dosáhnout publicity? A co když se na druhý den objedná komunistický ekonom, který nabízí jinou cestu: znárodnění výrobních prostředků a nastolení diktatury proletariátu? A když se na třetí den na audienci objedná organizátor protivládní demonstrace zastávající spíše babišovský pohled na věc?

Je zřejmé, že myšlenka širokého týmu a pestré palety názorů, které všechny dostanou možnost se ve veřejné debatě díky iniciativě prezidenta uplatnit, je iluze. Prezident sám si bude vybírat, komu dopřeje sluchu. Názorová otevřenost se bude odehrávat nanejvíš v otázce, zda by se daň z nemovitosti měla zvednout o jedno nebo dokonce o dvě procenta, a zda by se měl změnit způsob rozdělení příjmu z této daně (v tuto chvíli je příjemcem obec, nikoliv stát). Což ale takhle zrušit daň z nemovitosti úplně?

Několik dní po prezidentské inauguraci se na Václavském náměstí konala poměrně velká demonstrace odpůrců současné vlády. Nechme stranou, kdo demonstraci svolal, jací lidé vystupovali na pódiu a jaké projevy zazněly. Nechme stranou nálepky “proruský” či “proukrajinský”. Raději si poslechněme komentář prezidenta Pavla: demonstranti chtějí jen bořit a nemělo by smysl s nimi hovořit. Prezident Pavel tak celý Václavák, tisíce lidí, z nichž každý měl svůj vlastní důvod, proč se proti Fialově vládě vyslovit, vyčlenil ze své prezidentské otevřenosti. O jejich názor nestojí. Pozornost si nezaslouží. Jejich záměry jsou automaticky destruktivní.

Existuje jeden osvědčený způsob, jak dosáhnout sjednocení celé společnosti. Stačí rétoricky vyčlenit a vyřadit skupinu lidí, která se do konceptu sjednocené společnosti nehodí. Udělat z nich občany druhé kategorie, mluvit o nich mimo pojem občanství, odlidštit je pomocí nálepek “dezoláti”, poukazovat na jejich údajnou nevzdělanost nebo jakoukoliv nedostatečnost. Nepatří do společnosti. Není třeba na ně brát zřetel. Tato metoda je vlastní všem totalitářům. Ať už jde o Babiše s Hamáčkem, kteří ji použili proti odpůrcům kovidové totality nebo o Fialu s Pekarovou, jejichž vyjadřování o protivládních odpůrcích je v tomto ohledu velice podobné. A je očividně vlastní i panu prezidentu Pavlovi: ti, kdo souhlasí s dnešní politickou linií, jsou společnost. Kdo nesouhlasí, do české společnosti nepatří. Rozděluje. Vytváří chaos. A na někoho takového si budeme muset dobře posvítit!

Prezident Pavel se ve svém inauguračním projevu zmínil o návratu k hodnotové politice. Nijak však nedefinoval hodnoty, které hodlá svým mandátem ztělesnit a zaštítit. Byly však patrné mezi řádky. Hodnotami nové hradní politiky pro příštích pět let bude šedivý názorový konformismus uplatňovaný pod kouřovou clonou sjednocení společnosti. Bude však zajímavé sledovat, jak se hradní rétorika změní v případě, pokud se po příštích sněmovních volbách kormidlo této země opět dostane do rukou Andreje Babiše.