16.3.2023
Kategorie: Exklusivně pro PP, Historie

Dva ukrajinské vzkazy na jedné české fasádě

Sdílejte článek:

JIŘÍ MACKŮ

Nemáme to jednoduché, my, kteří hodně pamatujeme. Vzpomínáme, porovnáváme, vybavují se nejrůznější ´deja vu´.

Třeba dramatické děje na Václavském náměstí. Obrazně prý sám geografický střed celé Evropy, každopádně srdce naší země. Wikipedie tvrdí, že jeho horní část, ta ve stínu Národního muzea, je nejfrekventovanější pěší tepnou v zemi. Před vchodem do nejvýznamnější české muzejní instituce, která letos slaví přesně dvě a čtvrt století existence, se denně tísní zvědaví návštěvníci. Tu sobotu 11. března se zde ovšem tísnili urostlí mužové v deprimující černi mundůrů a přileb s plastikovým krytem.

Oblíbené končiny pořádkových jednotek

Policie. Nic nového v těchto historických končinách, vracejí se vzpomínky na leden 1969. Tenkrát, během vzrušeného Palachova týdnu, hned pod sv. Václavem zase denní směnu začínali příslušníci Pohotovostního pluku VB v uniformách zelených a s dlouhými bílými holemi Trpělivě čekali na signál. Když přišel, mladíci zvolna vykročili jako jeden muž a odhodlaně nás vytlačovali zcela v duchu cimrmanovských výzev tajných Zieglera a Ječného „Rozejděte se! Neshlukujte se!“

I černé můry u muzea tu sobotu spořádaně čekaly. Bez rozkazu ani ránu, to konečně znají všichni od těchto profesí, počínaje prostým poručíkem rozvědčíkem až třeba po nějakého nejvýše postaveného generála. I tentokrát ´jasný signál´ zazněl. Z hloubi historické budovy (že by již předběžně obsazené v očekávání plánovaných věcí příštích?) ho přinesl jeden civil, navzdory kulichu a roušce málo tajný a tedy dekonspirovaný. Hned na to orgánové k naší ochraně z našich daní placení kvůli cizí vlajce neurvale napadli do té doby zcela pasívně přihlížející.

Lze pochopit, že leckterého Čecha dráždí, když v hlavním městě Česka na náměstí českého knížete Václava na historické budově Národního muzea během manifestace pod českými vlajkami do očí bije nekonečně dlouhá vlajka v modrožlutém. Alespoň pro toto odpoledne nahradit ji červeno-modro-bílou kombinací však bylo zřejmě nad možnosti uvažování muzejního vedení; pokud to tedy nebyl vše na příkaz samotného ministra Baxy. Pouhé nenásilné projevy nespokojenosti zanedbatelné skupiny se přesto staly důvodem k policejnímu zákroku, to je zase to ´deja vu´ ze 17. listopadu 1989.

Ukrajinci to měli vždy nejblíž

I staré vzpomínky vážící se k Národnímu muzeu jsou dramatické a stále silné. Vždy poté „když jsem šel okolo, srdce mě bolelo“. A trvalo to ostudně roky, než město bylo schopné na fasádě zahladit desítky stop po dávkách ze ´spřátelených´ samopalů v srpnu 1968.

Byl jsem tam a v nejbližším okolí tenkrát každý den. Nejčastěji na sousedící Vinohradské třídě, kde postávaly mohutné obrněnce T-54, které jsem sám dokonale poznal i ovládl během dvouleté služby u 13. tankové divize v Milovicích.

Byly to první hodiny okupace a opatrného oboustranného ostřížího příměří. Na ocelových věžích obrněnců apaticky posedávali vojáci evidentně slovanského původu, kouřili, někteří se tvářili apaticky, jiní vyplašeně, protože sami ani netušili, co v těchto končinách pohledávají a co je v nich ještě očekává.

Novinář byl zvědavý, ale jenom pár z nich bylo ochotných diskutovat. Měl jsem z gymnázia slušné znalosti ruštiny, ale i tak byla domluva obtížná, mnohému jsem nerozuměl. Proč přijeli a odkud jsou. Jenom se mi při té příležitosti vybavilo, že i v květnu 1945 se v Praze jako první objevily tanky, tehdy T-34, 1. Ukrajinského frontu maršála Koněva.

Válka se nám po téměř osmdesáti letech zase stále neodbytněji připomíná. I těmi dvěma historickými vzkazy na průčelí Národního muzea.

 

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (24 votes, average: 4,50 out of 5)
Loading...
53 komentářů

Napsat komentář: Urug Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)