13.3.2023
Kategorie: Exklusivně pro PP, Historie

Zrada, která nemá obdoby

Sdílejte článek:

JIŘÍ MACKŮ

Ani to tenkrát nemusel být smůlovatý pátek jako dnes, stačilo, že třináctého. Už je to téměř na hodinu přesně 70 let, kdy bylo čs. hokejovému týmu nejvyšším poúnorovým stranickým vedením nejprve znemožněno odletět do Londýna obhajovat titul mistrů světa a v podvečerních hodinách došlo i prvnímu zatýkání. Ke skandální události, jakou sportovní svět nepamatuje.

Po titulu ve Stockholmu 1949, kdy Čechoslováci porazili domácí Švédsko i Kanadu a mohli se s optimismem připravovat na obhajobu, nastala divná sezóna: místo pečlivé přípravy jako by hokejový odbor Čs. obce sokolské o další úspěch neměl zájem. Letní příprava by úplně odpadla, kdyby si ji sami hráči důrazně nevynutili. Reprezentační kontakty byly zoufale chudé, pouhé dva mezistátní zápasy na rozdíl od sedmnácti v sezóně předcházející. Poprvé byl zrušen start týmu LTC na Spenglerově poháru. Navíc brankář Modrý, bez něhož si nikdo neuměl národní mužstvo představit, se na poslední chvíli reprezentace vzdal.

Emigrace Vrzáňové definitivně rozhodla

Fanoušci se přesto těšili, zatímco na nejvyšších politických místech převládaly obavy, dokonce strach a z toho plynoucí nevalný zájem umožnit hokejistům v Londýně titul obhajovat. Především se blamáže obával ministr informací a osvěty Václav Kopecký, jenž měl v rezortu i sport a hokejisty si přímo hýčkal. ´Nepovolená opuštění republiky´ zvláště ze strany špičkových sportovců se totiž v měsících po násilném sjednocení tělovýchovy množila. To však byli zatím pouze jednotlivci.

V pátek 10. března večer ještě hokejisté absolvovali družební besedu s pražskými úderníky, spojenou se vzájemnými výměnami závazků, a večer vzrušením dlouho nemohli usnout. Druhý den zbývalo do odletu posledních pár hodin, londýnský led už čekal. Z ranního rozbruslení na Štvanici se však vrátili do Tyršova domu, sídla Čs. obce sokolské, rozpačití: od přítomného fotoreportéra se dozvěděli senzační zprávu ze zahraničního rozhlasu, že krasobruslařka Alena Vrzáňová, jež právě rovněž na témže londýnském ledě obhájila titul mistryně světa, se do vlasti odmítla vrátit. To, co oni už dlouho jenom polohlasem probírali, udělala v dokonalém utajení ze dne na den. Další sportovní velikán, který se obrátil k režimu zády. Odlet se odkládá, o dalším se bude rozhodovat až na nejvyšších místech.

Hráči byli zaskočeni, zatím však o emigraci Vrzáňové nepadlo oficiálně ani slovo. Jako hlavní důvod odkladu vedení tvrdilo, že rozhlasoví reportéři dosud nedostali britská víza, a protože jsou všichni jedna parta, odletět mohou jenom společně. Hráči to odmítali, argumentovali potřebou tréninku, a když dohadování nikam nevedlo, začal vedoucí výpravy pracovník ÚV KSČ Josef Matějka naléhat na kapitána Zábrodského, aby jménem kolektivu prohlásil, že bez reportérů se nepoletí. Ten z odpovědnosti vykličkoval: z politických důvodů sice argumenty vedení chápe, ale pokud se v termínu neodletí, nebere odpovědnost za výkon týmu v pondělním utkání.

Potom vedení nechalo kolovat připravené prohlášení, že odletí pouze všichni společně, ale papír se Matějkovi vrátil čistý, bez jediného podpisu. Teprve když byli hráči vyzváni k veřejnému hlasování, nikdo neměl odvahu být proti. A tak konečný verdikt zněl „Zatím se nikam neletí!“

První krok udělal legendární Maleček

Do neděle 12. března se probouzeli s rozpačitými pocity, žádný trénink, ani obyčejné rozbruslení. Věru divná příprava den před zahájením pondělních bojů. Všechno nasvědčovalo tomu, že skutečně už v těchto hodinách bylo na nejvyšších místech rozhodnuto. Režim, který si zakládal na vizitce ´nejšlechetnějšího´, se už dlouho potýkal s pasivním odporem svých občanů, jak ho představovaly množící se nelegální útěky ´za kopečky´.

Už se k němu rozhodlo i mnoho světově známých sportovců, hokejisté Josef Maleček (ten sotva pár dní po ´vítězném únoru´), Oldřich Zábrodský a Miroslav Sláma, tenisoví reprezentanti Milan Matouš, Helena Straubeová, Vladimír Černík a především Jaroslav Drobný, čtrnáct dní před Vrzáňovou i krasobruslařka Jiřina Nekolová. Všichni se stali pro režim zrádci. Kdyby venku zůstal celý tým obhájců světového prvenství, byla by to pro režim totální světová blamáž, které bylo nutné zabránit za každou cenu. Hokejisté se plány hrát v zahraničí bohužel nikdy příliš netajili a zainteresovaná místa včetně ministra Kopeckého to věděla.

Žádný podraz v naplnění politického záměru znemožnit odlet do Londýna nebyl malý. Jedním z nich byl bezesporu i dodatečně vykonstruovaný problém s vízy. Původně nominovaná dvojice rozhlasových reportérů Mašlonka – Laufer byla totiž na poslední chvíli změněna, Slováka Mašlonku měl nahradit Čech Procházka. Muselo být jasné, že tak narychlo nedokáže britský konzulát víza vyřídit. A bez reportérů, jak bylo rozhodnuto, rozhodně nenavštíví Londýn ani hráči.

V šest večer U Herclíků

Pondělí 13. března, den zahájení londýnského šampionátu a poslední naděje, že snad přece jenom odletí. Jenže na letiště už tentokrát ani neodjeli, na definitivní rozhodnutí čekali v Tyršově domě. Řešení měla v kompetenci mezinárodní komise Čs. obce sokolské, hodiny jejího jednání však stále k ničemu nevedly. Nebylo divu: neměla kompetence cokoli rozhodnout, zasedali v ní příliš malí páni, respektive soudruzi. Vše se řešilo jinde, v sekretariátu ÚV KSČ a za přítomnosti ministra Kopeckého.

Dokonce v době, kdy již bylo známé, že reportér Procházka vízum nakonec přece jenom obdržel. Všichni byli přesvědčeni, že nyní odletu nic nebrání, o poslední naději je však připravil Laufer, jenž na konzulát pro víza odmítl jít; už věděl o definitivním zákazu. Nejhorší obavy se potvrdily nedlouho poté: Gustav Bareš, tajemník ÚV KSČ pro ideologii, oznámil definitivní zákaz.

Sezóna skončila, reprezentace byla rozpuštěna. Že nejen pro tuto sezónu, ale pro ně vlastně jednou pro vždy, pochopili už za několik málo hodin. Znemožněný odlet k obhajobě titulu, tato zrada světových šampiónů z důvodů vyloženě lživých, byla poslední kapkou do poháru trpělivosti. První reakcí bylo spláchnout zklamání a rozhořčení v oblíbené hospůdce U Herclíků.

Bez tří moravských hvězd V.B., Vladimíra Bouzka a Václava a Vlastimila Bubníků, kteří se hned po rozpuštění reprezentace odebrali na nádraží, se v ní sešli hráči z Českých Budějovic i všichni Pražáci. Tedy až na Vladimíra Zábrodského, jenž nikdy se spoluhráči nedržel partu, ani oslavovat s nimi nechodil. A navíc zřejmě tušil, k jakému maléru může dojít. Tak i bez kapitána udatně zapíjeli zklamání a rozhořčení a taky se podle toho chovali, urážky strany a vlády vykřikovali i před hospůdkou. Netrvalo dlouho, do lokálu vstoupili dva muži, a když vyvolali konflikt s Václavem Roziňákem, vložil se do jejich sporu brankář Zlatko Červený přesným direktem. V tu ránu se v ruce jednoho z civilů objevila pistole, zatímco druhý vyběhl pro posilu. Zelený anton s desítkou příslušníků dorazil do Pštrossovy ulice během několika minut.

Kdo udal hokejisty?

Traduje se, že to byl sám Vladimír Zábrodský, což je na jednu stranu nesmysl, stejně jako na druhou bohužel smutná pravda – pouze se obě podezření časově míjejí o plných patnáct měsíců. Jistěže to nebyl on, kdo upozornil státní orgány na nevhodné chování spoluhráčů. Proč by to dělal, přece už dlouho, přesně od silvestra 1948, to nebylo zapotřebí. Navíc byl v tu dobu někde úplně jinde, se spoluhráči většinou čas po zápasech netrávil, vyhledával jinou společnost, zvláště tu lepší tenisovou v klubovně letenského LTC.

Podle záznamu z 13. března podvečer na stanici v Bartolomějské podala na ´nevhodné chování některých občanů´ oznámení jistá Anna Kalvodová, vdova po známém malíři, jež se vydávala za herečku a pravidelně vyhledávala společnost některých méně významných ´kolegů´ z Národního divadla, štamgastů zmíněné hospůdky. Byl to službukonající J. Doubrava, který oznámení zapsal i s dodatkem „Po shora uvedeném hlášení jsem byl velitelem stálé služby vyslán spolu s orgánem 171 do zmíněného hostince za účelem zjištění skutečnosti. Zvláště si pamatuji mladíka, ve kterém byl později zjištěn Augustin Bubník.“

Veřejné opilecké hanění strany a vlády by bylo i tenkrát tak na noc na záchytce a pokutu, maximálně podmíněný trest. To by na pacifikaci celého týmu nestačilo. Hlavní body obvinění hokejistů, jak se po šesti měsících vyšetřování a přípravy obžaloby ukázalo, musel být jiný kalibr: velezrada, špionáž ve prospěch západní velmoci, příprava ´nedovoleného opuštění republiky´ a v případě hráčů armádního ATK i dezerce.

Silvestr v Davosu a hlasování o emigraci

Podíl viny Vladimíra Zábrodského na rozprášení slavné hokejové generace je totiž mnohem větší a neodpustitelný. Snad nejlepší hokejista Evropy těch let byl vysněnou posilou předních evropských klubů a během startu LTC na Spenglerově poháru koncem prosince 1948 o této možnosti také jednal s představiteli emigrace, především s Josefem Malečkem a Jaromírem Cittou, bývalým předsedou hokejového odboru LTC.

Jejich partnery byli čtyři nesporné autority týmu: již dvaatřicetiletý brankář ing. Bohumil Modrý, o rok mladší JUDr. Miloslav Sláma, jeho partner v obraně student práv Oldřich Zábrodský a pochopitelně uznávaný šéf mužstva, jeho kapitán a ´finanční mluvčí´ Vladimír Zábrodský. Ten také ostatní seznámil s lákavou nabídkou kolektivní emigrace a vznikem čs. exilového týmu, který by jezdil po světě a vydělával velké peníze. Pro začátek se hovořilo o vkladu šedesáti až osmdesáti tisíc švýcarských franků, Zábrodský však z toho chtěl pro sebe polovinu. To zavdalo podnět k rozepřím, Sláma ho veřejně nařkl, že je vyžírka a pohádali se mezi sebou i oba bratři.

Nakonec při dohadování došlo ke kompromisu: pokud se v tajném hlasování nerozhodnou pro emigraci všichni, mužstvo se vrací domů. Pro, jak se poté ukázalo, bylo osm hráčů, proti včetně V. Zábrodského šest. Navzdory tomu O. Zábrodský a Sláma druhý den výpravu tajně opustili. A tak zatímco kapitán se mohl celé roky chlubit, že mužstvo přivezl domů (což byl důležitý argument pro jeho politické patrony počínaje ministrem Kopeckým, aby se vyhnul jakýmkoli represím), ti, kteří se ´díky´ jeho iniciativě při soukromém finančním vyjednávání s emigranty a příslibu nové kariéry vyslovili pro emigraci (Modrý, Jirka, Bubník, Konopásek, Roziňák) skončili v uranových lágrech.

Rozeběhla se mašinérie zatýkání

Ten večer byli v hospůdce, navzdory tradovanému tvrzení, zatčeni ovšem pouze Václav Roziňák, Zlatko Červený a Augustin Bubník. Někteří stihli včas utéci přes sousední dvůr, Stanislav Konopásek se ještě předtím odebral domů, zatímco Vladimír Kobranov teprve dorazil a stal se tak pouze nezúčastněným pozorovatelem policejního zákroku. Tři zajištění skončili v celách v Bartolomějské, ale ani ostatní už toho na armádních palandách či v civilních postelích moc nenaspali.

Pro Jiřího Macelise si přijela eskorta do Č. Budějovic, vojáky Vladimíra Kobranova, Josefa Jirku, Antonína Španningera, Přemysla Hainého a Josefa Stocka zajistili příslušníci 5. oddělení Generálního štábu na soustředění ATK v Chuchli, doma zatkli Václava Roziňáka i Stanislava Konopáska a po několika dnech též Bohumila Modrého, který už sice nebyl členem reprezentace, ale podíl na organizování silvestrovského hlasování o emigraci mu přece nemohl projít. Přesto to bylo pondělí 13. března 1950, které udělalo definitivní tečku za krátkou kariérou nezapomenutelného týmu mistrů světa.

Sotva se ti tři na celách v Bartolomějské vyspali, byla na ně časně nad ránem 14. března uvalena vazba. Jenom kolem jednoho z nich, toto nejslavnějšího a nejdůležitějšího, chodily režimní orgány jako kolem horké kaše: kapitán týmu a jeho uznávaný lídr Vladimír Zábrodský se všem nepříjemnostem vyhnul. Měl na nejvyšších místech pár známých a k dobru mu bylo jistě připsáno, že mužstvo (až na Slámu a bratra Oldřicha) přivezl ze Spenglerova poháru. A zřejmě i to zinscenované hlasování, při němž zájemci o emigraci nad sebou – a vlastně nad celým kolektivem – už tenkrát na silvestra dobrovolně vyřkli ortel. Režimu se náramně hodilo.

Pro Bubníka, jenž byl jako člen ATK vojákem, si hned ráno přijela do Bartolomějské armádní kontrarozvědka. Vychrtlý muž v klobouku, štábní kapitán Pergl přezdívaný Suchá lípa, velitel armádního vězení v neblaze proslulém Domečku na Hradčanech, který potom před tvrdými výslechy na Generálním štábu připravil vězněným vůbec nejhorší chvíle. Fyzickým mučením, hladem, nocemi prochozenými v cele a temnicí s mokrým slamníkem chtěl obyčejné vojáky stejně jako slavné generály přinutit, aby před vyšetřovateli 5. oddělení vypovídali podle jejich potřeb. Dva měsíce trvalo vyslýchání, pro civilisty ve vazbě na Pankráci, po němž všechny přinutili podepsat i to, co neřekli. Především přiznání, že se špionáží pro západní imperialisty dopustili velezrady na pracujícím lidu.

Nad týmem mistrů světa se zavřela voda

Podraz světových parametrů byl dokonán. Od chvíle zatčení se o osudu hráčů neobjevila v novinách už ani řádka. Jenom pár propagandistických článků se snažilo svalit vinu za neuskutečněný odlet na všechno ostatní, jak dokazují titulky ´Československým hockeyistům znemožněna účast v Londýně´ či ´Odmítnutí jedné provokace´. Argumenty lživé a ubohé, viz úryvek z obrázkového týdeníku Ruch: „Kapitalističtí imperialisté se snaží všemi prostředky brzdit náš pochod k socialismu. Je proto samozřejmé, že ke svým nekalým výmyslům a plánům zneužijí i sportu. Naskytly se jim k tomu dvě události světového významu: mistrovství v krasobruslení a ledním hokeji. V obou případech byli držiteli těchto titulů příslušníci lidově demokratického Československa, a protože obě soutěže se konaly v Londýně, jenž se stal mluvčím a střediskem evropských imperialistů, učinili na Západě vše, aby nám toto prvenství vyrvali každým prostředkem…“

Rudé právo zase znalo odpověď, proč k tomu došlo: „Účast našeho mužstva, reprezentanta lidově demokratického Československa, se jim nehodí do krámu. Skvělé vystupování a sportovní úspěchy představitelů lidově demokratického Československa musí dnešní vládci Anglie a Ameriky stejně úzkostlivě tajit před svým lidem, jako tají naše veliké úspěchy budovatelské, rostoucí blahobyt našeho lidu. Každá lež, každá nízkost je jim dobrá, aby dosáhli svého cíle.“

Věru tak, každá lež a každá nízkost byla dobrá. Ubohá manipulace s fakty však byla ve skutečnosti metodou komunistů, kteří se do aféry snažili zatáhnout i občany. Rudé právo hrdě oznámilo „Náš lid prohlédl tuto provokaci a odmítl ji. Odpovídá na ni zvýšenými pracovními úspěchy a dalším rozšířením tělovýchovy a sportu“. A zatímco pracující v příštích měsících plnili závazky první pětiletky, vyšetřující orgány dávaly dohromady zmanipulovaná obvinění milovaných šampiónů. Československý hokej se z této rány těžko vzpamatovával, další světový titul vybojoval až za třiadvacet let…

(Zájemce o mnohem podrobnější informace, než jaké si mohla dovolit tato vzpomínka, odkazuji na svou tetralogii Utajené stránky hokejové historie, především na díly Obětovaní šampióni a Kauza Zábrodský, která vyšla v letech 2004-05 v nakladatelství Typo JP.)

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (15 votes, average: 4,20 out of 5)
Loading...
9 komentářů

Napsat komentář: Adam Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)