Mír … ale jak má vlastně vypadat?

Sen prezidenta Zelenského a zároveň západního světa je, aby Ukrajina zpět získala všechna území, která měla pod kontrolou před rokem 2014 – kromě Donbasu i Krym. Kromě toho by od Ruska určitě požadoval obrovské válečné reparace a další tresty, jako například odzbrojení, „rekonstrukci“ a „deimperializaci“. Tu pro změnu zase plánuje EU, která chce rozdělit Rusko na menší státy. Mimo jiné si brousí zuby na ruské nerostné bohatství. Všichni se také těší na tu chvíli, až uvidí Putina a spol. před mezinárodním soudním tribunálem.

Ruský pohled je úplně jiný: Putin by byl v sedmém nebi, kdyby se NATO a EU rozpadly, a pokud by se přece jenom nerozpadly, tak ať jsou od ruského území co nejdál. Pro něho je rozšiřování NATO a EU na východ noční můrou (proč tomu tak je by si zasloužilo vlastní článek), a to z logického důvodu: pokud by NATO rozmístilo své jaderné zbraně na území východní Ukrajiny, například u Charkova, doba jejich doletu do Moskvy a do dalších regionů evropské části Ruska by byla tak krátká, že by se ruská vzdušná obrana ani nestihla připravit na obranu. Pobaltí je na tom jinak: od ruské hranice až k Baltskému moři se jedná o pruh široký 500 km (vzdušnou čarou), a ruské rakety vypálené ihned za ruskou hranicí by v okamžiku zlikvidovaly cokoliv, co se v pobaltských státech nachází. Toto je jeden z důvodů, proč USA nemá v Pobaltí žádnou větší základnu – v případě konfliktu Rusko vs. NATO by to byl jeden z prvních ruských cílů, který by byl navíc doslova za humny. Kromě toho Rusové mají v Pobaltí Kaliningradskou oblast, odkud mají na dostřel pro změnu zase celou střední Evropu (do základny USA v Ramsteinu je vzdušnou čarou asi 1000 km).

A Ukrajina? Z ukrajinského Charkova do Moskvy je vzdušnou čarou zhruba 600 kilometrů, z Luhansku do Volgogradu necelých 400 km a z Severodoněcku do Samary (400 km od Uralu) 900 km. Z Krymu je na dostřel celý Kavkaz. Navíc Ukrajina měří od východu na západ asi 1300 km, takže něco schovat tam není až tak těžké. A kdyby se Západu podařilo v Bělorusku poslat režim Alexandra Lukašenka na smetiště dějin, byl by to pro Putina teprve problém… Proto má Lukašenko od Putina přímou podporu a bez Putinova svolení se Bělorusko nikdy nedostane na Západ.

Kámenem úrazu ale je to, že Putin chce mít NATO co nejdál od svých hranic a Ukrajina zase chce dostat pod kontrolu všechna svá území. Jednání o příměří sice začala ihned po začátku plnohodnotné války (termín plnohodnotná válka zavádím proto, že válka jako taková na Ukrajině probíhá od roku 2014), ale skončila fiaskem. Situace se velmi zkomplikovala po připojení / anexi (nehodící se škrtněte) čtyř ruskojazyčných oblastí (Doněcká, Luhanská, Záporožská a Chersonská) do Ruské federace. Teď už je nad slunce jasné, že z těchto oblastí (a i z Krymu) se Rusové dobrovolně NIKDY nestáhnou. Proč? Vyklizením těchto oblastí by Putin riskoval nejen svou pověst, ale i svůj život. Rozzuření Rusové (zvlášť ti z anektovaných oblastí) by to Putinovi nikdy neodpustili a Putin by si tak rozšířil už teď nemalé řady nepřátel. Vychází to z ruské mentality: každý, i ten sebehorší prezident nebo diktátor se dá snést, pokud rozšíří ruské impérium a dopomůže tomu, že Rusko bude světová velmoc, kterou nelze přehlédnout. Proto jsou Rusové ochotni Stalinovi odpustit miliony mrtvých, hlavně že vyhrál druhou světovou válku, rozšířil území Sovětského svazu a skrze komunismus ovládl polovinu Evropy a velkou část Asie. Toto nastavení zůstalo v Rusku dodnes. A tak Putin už ve svém vlastním zájmu dobrovolně necouvne z jižní a východní Ukrajiny a udělá všechno pro to, aby dosáhl třeba i Pyrrhova vítězství.

Ani sen Zelenského o navrácení všech oblastí, o které Ukrajina přišla, není v dohledné době reálný. Kdyby došlo na to, že by Rusové byli z jižní a východní Ukrajiny vytlačeni silou, hrozilo by, že Rusové v odvetě použijí jaderné zbraně. Jsem přesvědčen, že po vytlačení Rusů z území Ukrajiny před rokem 2014 by nevedlo ke konci války a k míru: EU by se pokusilo v Rusku podnítit protiputinovské povstání, aby po pádu Putinova režimu bylo možné Rusko rozparcelovat, to povstání by zase ruská armáda nebo jiné paramilitantní jednotky tvrdě potlačily… Vznikl by konflikt, proti němuž by rozpad Jugoslávie byl s nadsázkou řečeno mírnou a nekrvavou záležitostí. A že by se válka přelila do okolních zemí, o tom není pochyb.

Stručně řečeno: ruské požadavky jsou asi takové (stav březen 2023): uznejte anexi Krymu a dalších čtyř oblastí: Chersonské, Záporožské, Doněcké a Luhanské. V dalších oblastech, kde žije ruská populace, umožněte referenda o vstupu do Ruska. Dejte (Západ i Ukrajina) záruky, že Ukrajina nevstoupí do NATO ani EU. Odvolejte všechny sankce, které jste proti nám vyhlásili.

Ukrajinské požadavky (a požadavky Západu) zhruba zní: Vykliďte všechna území, která jste anektovali včetně Krymu. Nechte Ukrajinu rozhodnout, jestli chce vstoupit do EU a NATO a do jejího rozhodnutí nijak nezasahujte. Zaplaťte tučné reparace a pošlete Putina a spol. před soudní tribunál v Haagu.

Tak, a co teď? Stačilo by Putinovi, kdyby se Ukrajina zaručila, že nevstoupí do EU ani NATO? A kdyby se vzdala všech pěti anektovaných oblastí? (Škoda že jednání před anexí nepřinesla žádné výsledky! Teď, jak už jsem psal, je situace o to komplikovanější…) Věřím, že by to mohlo stačit alespoň pro tuto chvíli. Putin není blázen, kterého 23. února 2022 večer zničehonic napadlo, že má málo území a že by bylo dobré obnovit SSSR, a tak zavolal do generálního štábu, aby ráno dvacátého čtvrtého vtrhli na Ukrajinu, potom na koleni sesmolil projev, který ráno odvysílal a protože ho nic lepšího nenapadlo, obvinil Ukrajinu z neonacismu a genocidy. Žel právě takto je válka na Ukrajině prezentována našimi „nezávislými“ médii… A řeči o tom, že Putin chce dobýt celou Evropu, jsou sice možná Putinova zbožná přání, ale hlavně mantra všech západních politiků, kteří pořád dokola papouškují, že nejzkorumpovanější evropská země bojuje za nás a za naše zájmy, a tak proto se musíme uskromnit a platit několikanásobně vyšší částky za elektřinu a plyn. A navíc ani Putin neví, jak by NATO reagovalo, kdyby na polských hranicích nechal rozmístit jaderné zbraně namířené na západ. I přesto ale moc dobře ví, že si jadernou válku s NATO nemůže dovolit, protože by to znamenalo celosvětovou zkázu.

Co dodat závěrem? Jednejme, dokud to ještě jde. I kubánskou krizi v roce 1963 nakonec vyřešila diplomacie, a ne válečné běsnění. Tehdy byl svět ještě blíž jaderné katastrofě, než dnes. Konflikt na Ukrajině zatím dospěl do bodu, kdy se z bleskové války stala válka opotřebovací: bojovat se bude tak dlouho, dokud se jedna strana nevyčerpá a nepadne. A riziko, že prohrávající strana vsadí všechno na jednu kartu (v případě Ruska jsou tou kartou jaderné zbraně, v případě Ukrajiny možná přímý zásah NATO do války a následná jaderná výměna), roste úměrně s délkou konfliktu. Mrtvých, zraněných a psychicky poznamenaných už bylo dost. Po obou stranách. Proto jednejme, dokud není pozdě.