25.2.2023
Kategorie: Historie

Vítězství lidu po 75 letech

Sdílejte článek:
JOSEF JEŽEK

Tři čtvrti století uplynulo od „vítězného února“. Dnes už to nikoho moc nezajímá, pokud vůbec. Kolik žáků či studentů se o tom ve škole vůbec dozví? Přesto však stojí za to, se k tomuto tragickému výročí vracet. Neboť historie, jak známo, je magistra vitae. A přinejmenším by nás tato paní magistra čili učitelka mohla poučit, jak se snažit o to, aby se něco podobného nemohlo opakovat. Právě na únorových událostech lze krásně demonstrovat slabost a neukotvenost české politiky, jež není schopna ustát silnější krize. A dnes na tom nejsme o nic lépe.

 

Nezřídka se spekuluje o tom, zda se dal vývoj v únoru ´48 zvrátit a jak. A oproti tomu tu máme názory, že vše bylo dáno a kdesi (obvykle na Jaltě) již dávno rozhodnuto. Oba dva tyto krajní názory jsou tak řečeno mimo mísu. V únoru 1948 bylo už příliš pozdě postup bolševiků zastavit. Historik Vít Smetana je toho názoru, že posledním „zvratným“ mezníkem bylo (ne)přijetí Marshallova plánu v roce 1947. Má nejspíše pravdu. Jenže co se dalo čekat od „demokratických“ ministrů, když se na Stalinův pokyn bez odmlouvání otočili o 180 stupňů a účast na plánu bez mrknutí oka vzdali? Malý syn velkého otce po straně utrousil, že do Moskvy jel jako zahraniční ministr a vrací se jako Stalinův pacholek. Nebyl kdo by mu připomněl, že tím Stalinovým pohůnkem je již od pětačtyřicátého… No, a v Jaltě se stran Československa nerozhodovalo nic, vůbec nepřišlo na přetřes. Nebylo proč. Jenže když ono je to tak osvobozující, říci se, bylo to zase o nás bez nás. Zase to na nás ti cizáci ušili.

Samotný průběh únorové krize je přehlídkou nekompetentnosti až impotence tzv. demokratických politiků. Spustili proces, jehož se v dalším momentu stali než diváky. O tom, že by měli nějaký plán B, nelze ani uvažovat. Oni totiž neměli pořádně ani plán A. Spokojili se s tím, že přehodili odpovědnost na nemocného starce. Ten se ovšem vyznačoval tím, že v krizových momentech vždy spolehlivě selhal. Tak tomu bylo především v osmatřicátém, ale i třiačtyřicátém či v pětačtyřicátém (moskevská jednání, návrat z východu i následná demolice právního státu). „Nezklamal“ ani pro tentokrát, opět selhal, chtít ale po něm, aby v podstatě sám vzdoroval bolševickému tlaku, to by bylo asi příliš. Což ale nic nemění na tom, že to nikdy nebyl státník, ale vždy spíše čachrář, velikášsky přesvědčený o svém pověření od Prozřetelnosti. Jeho mstivost je ale srovnatelná snad je s tou, jíž slyne momentální dosluhující president. Jenže Benešovy oběti končily v těžkých kriminálech (Beran, Stříbrný, Syrový…) či záhadně skonali ve vazbě (poslanec Schwarz).

Ale co ta plejáda „demogratických“ politiků, či spíše politikářů? Začali tím, že do Moskvy v pětačtyřicátém jeli bez jakékoli přípravy, jakéhokoli návrhu. Komunisté měli vládní program naopak připraven, a tak byl tento v podstatě jako celek přijat a vyhlášen v Košicích. Bez mrknutí oka souhlasili „demograté“ s principem Národní fronty a těžkou redukcí počtu politických stran. Tedy s administrativní likvidací konkurence. Jen jako volební kalkul jim to jaksi nevyšlo. A pak strávili mohutné, v porovnání s demokratickou Evropou (Anglie, Francie) nevídané znárodnění. (To mimochodem v této podobně zprvu prosazovali leví socdemáci (Laušman a spol.), pokoušející se předjet komunisty zleva.) Ustupovali bolševikům, jak to jen šlo. Až to vyvrcholilo na podzim 1947 tzv. malým únorem na Slovensku, kdy přihlíželi faktickému zaříznutí Demokratické strany, vítězkyně voleb 1946.

Lví podíl na československém pádu, rámovaném érou třetí republiky, měl bezesporu president Budovatel. Hojící si mindrák z vlastního selhání v osmatřicátém. Již za války plánoval omezení politické scény, již během války připravoval totální vyhnání německých spoluobčanů. (Zde byl pravda velký tlak domácího odboje, státník by se ovšem neváhal postavit radikálním postojům a neomezenému principu kolektivní viny, kdy rozhodovalo vyjádření při sčítání lidu v roce 1930; tak do toho spadlo i pár Židů, vrátivších se z koncentráku…). Hlavně se ale podepsal na mezinárodním zařazení republiky. Tak jako za první republiky se neomezeně spoléhal na zpuchřelou Francii (byť přinejmenším od Locarna muselo být každému soudnému člověku jasné, že o něco takového se opřít prostě nejde), tak se již od počátku čtyřicátých let orientoval na Rusko. Vychytrale se domníval, jak je se Stalinem zadobře. Podkarpatskou Rus v podstatě Stalinovi nabídl (on by si ji stejně vzal, ale nemuselo by to býti tak trapné). Pochopil na konci života, že celá jím usilovně budovaná konstrukce zkrachovala, stejně jako o deset let dříve?

A nakonec obraťme pozornost k hlavnímu pachateli. Češi (nikoli už ale Slováci) si svobodně zvolili bolševiky. Jako jediný národ na světě! V Rakousku či Finsku rudí dopadli prachbídně, což těmto zemím vytvořilo manévrovací prostor a udrželi si vnitřní svobodu. V Maďarsku drtivě vyhráli malorolníci, jenže komisař Vorošilov postupně situaci mocensky zvrátil. V Polsku se z maďarského případu poučili a došlo k tzv. polskému volebnímu zázraku, kdy do urny vhozený hlas pro Mikolajczyka se při vyjmutí z urny proměnil v hlas pro Gomulku, Ochaba. V Čechách ale podobných podvodů nebylo třeba. Zaúřadovala rusofilie, tradiční česká deviace. A i krédem nekomunistických politiků bylo až absurdní řiťolezectví vůči Rusákům. Vít Smetana píše o tom, že na rozdíl např. od Finska, kde reprezentace korektně, ale jednoznačně neváhala vzdorovat, kde to šlo, tak v Československu na jakýkoli požadavek reagovali neutuchající povolností. Po osmašedesátém tak bylo nač navazovat. Navíc politiky byl neustále živen strach z Němců, kteří v té chvíli už žádné nebezpečí nepředstavovali. Že i to nám vydrželo, lze demonstrovat na volebních vítězstvích krále demagogů, Miloše Zemana.

K častým mýtům patří i to, že únorový převrat byl v souladu se zákony a ústavou, co se dělo pak, to je již jiná věc. Naprostý nesmysl. Už během prvých dnů, dávno před Benešovou kapitulací, se pustily do akce bezpečnostní orgány, fakticky již delší dobu řízené komunisty. Už v té chvíli počalo zatýkání (i pro Pavla Tigrida si přišli před pětadvacátým, ten byl však naštěstí pracovně v zahraničí). Zcela ilegálně byly vyzbrojovány tzv. dělnické milice. (Mimochodem, Lidové milice byly nelegální až do devětaosmdesátého, ale že by byl někdo poté trestán aspoň za nedovolené ozbrojování?) Byly obsazeny sekretariáty jiných politických stran, tiskárny, redakce… A k takové drobnůstce, že nakonec odstoupil 25. února i sociální demokrat Václav Majer a tudíž polovina vlády demisionovala, nikdo už nepřihlížel. Prostě puč jako vyšitý. Poutavý obraz těchto dnů přinesl i pořad Českého rozhlasu Plus Jak to bylo doopravdy z 20.2.23. Uvádí i vzpomínky Jiří Loewyho (později vězněného), ten popisoval brutální obsazení sociálně-demokratické (!) redakce a tiskárny v Liberci esenbáky a milicionáři. A taky, jak právě Tigrid sondoval před odjezdem u ministra Ripky, nedojde-li k převratu. Ten mu odpověděl, že Stalin teď má jiné starosti. Tedy i tento „demograt“ bral za fakt, že o československém vývoji vlastně rozhoduje to, co má Stalin právě na práci… Opravdu, komunistický režim nezačal až 25. února. Dodejme, že by nebyla bez zajímavosti i role generála Svobody. Svůj part si ještě zopakoval, byť v jiných kulisách, v osmašedesátém.

Sledujeme-li počínání a vůbec celkovou ubohost české politické garnitury na jedné straně a volební chování lidu českého na straně druhé (poslední presidentská volba představuje výjimku, jež však jaro neudělá), můžeme si být skoro až jisti, že v případě skutečné krize má svobodný a demokratický režim pramalou šanci na přežití. Co pak nastane, bude dáno okolnostmi, nic vábného by to ale asi nebylo. Varianta reinstalace ruské gubernie je tou nejhorší možností, ani tu však vyloučiti nelze.

blogosvet.cz

Redakce
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (23 votes, average: 2,00 out of 5)
Loading...
22 komentářů

Napsat komentář: pepa Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)