21.2.2023
Kategorie: Exklusivně pro PP, Historie

Dějiny píší vítězové

Sdílejte článek:

MARTIN KAVKA

Čím více jsem starší, tím více mám problém se spokojit s tím, co se píše v našich médiích. Velmi často a jde říct, že skoro ve většině případů, zjistím, že pokud se píše o událostech v cizině, tak jde o přebraný článek. Přebraný, nejen, ve smyslu převzatý, ale také ve smyslu přebraný obsahově, kdy se z původního článku vezme jen část informací, které bez celého obsahu dávají jiný smysl než v původním článku.


Ale to je tak se vším. To samé se děje i při popisu historických událostí, kdy stačí vynechat některé fakta a dějiny dostanou jiný smysl. Nelže se, to ne, není to dezinformace, to ne. Jen došlo k menší úpravě, která zvýhodní anebo znevýhodní osoby, národ, stát.

Většinu svého života jsem zatím prožil ve dvacátém století, které bylo stoletím krve a masakrů dvou světových válek, osvobozeneckých válek, obdobím komunistické a nacistické totality. Internacionálního a národního socialismu, ale také obdobím pádu totalit, vzniku nových států, rozpadu států. Rozpadlo se komunistické impérium zvané SSSR. Rozpadla se Jugoslávie, Československo. Na Balkáně propukla válka mezi nástupnickými státy bývalého jugoslávského státu, hnaná převážně nenávistí a bolestí z minula, mezi Chorvaty, Srby, bosenskými muslimy a bosenskými Srby, Srby a separatistickými Albánci z Kosova. Příčiny různé. Srbové nemohli zapomenout Chorvatům masakry Srbů během druhé světové války. Kosovští Albánci, nastěhovaní na území Kosova Titem z Albánie pod různými přísliby, rozpoutali teror proti tam žijícím Srbům, teror, který ovšem nezačal až s rozpadem Jugoslávie, ale ještě během života Tita, takže během pár desetiletí se Srbové v Kosovo stali menšinou. Zčásti se vystěhovali sami, zčásti byli vládou Jugoslávie donuceni se vystěhovat.

Přesto dnes má spousta lidí jasno, za vše mohou Srbové. Obětní beránek se musí vždy najít a když se najde, tak pravda se ohne.

Znám jiného obětního beránka. Jsou to sudetští Němci.

Když vzniklo v roce 1918 Československo, čeští Němci byli odsunuti na okraj. Co na to, že to byla největší národností menšina, navíc obávající převážně území, které bylo národnostně více německé než české. Přestože se československá vláda oháněla právem na sebeurčení, tak sudetským Němcům, ale také Maďarům a v menší míře Slovákům, tohle dopřáno nebylo. Převládala zde báje, jak jsem tři sta let trpěli pod Habsburky, což byli ve výkladu tehdejších ideologů přeci Němci, že jsme byli germanizováni a česká kultura potlačována. Takový mýtus národního osvobození.
Rakousku – Uhersku se vyčítalo, že bylo žalářem národů. Má to však mnoho trhlin, zvláště na území dnešního Česka. Rakouské císařství se sice snažilo o jednotu, od Josefa II, dokonce o jazykovou jednotu, ale pouze v úředním styku, kdy se rozhodnutím císaře Josefa II. stala němčina úředním jazykem říše.

Ale školství bylo české, vyučovalo se česky, vydávaly se české knihy. Češi zakládali svoje divadla, na Národní divadlo dokonce přispěla německá šlechta, a hlavně ne nepodstatnou částkou sám císař František Josef I. Vycházely česky psané noviny, české knihy. Existovaly české spolky, kde se lkalo, jak trpíme pod německým živlem a členové těchto spolku se opájeli Panslavismem. Ne, Češi nebyli utlačováni, nebyli na okraji společnosti. Rakousku to bylo víceméně jedno, pokud nešlo o separatistické tendence.

Po vzniku Československa, se představitelé státu chovali jako zakomplexovaní jedinci, vzhlížející se v historii a událostech husitských a řídili se Masarykovým „Dějiny se mají vykládat ve prospěch národa“ Znalí si vzpomenou na historika Josefa Pekaře, který o tomto s Masarykem polemizoval a napsal knihu s názvem „O smyslu českých dějin“

Němci v novém státě neměli na růžích ustláno. Do německých oblastí byli dosazování čeští úředníci. Byl potlačován německý jazyk, německá kultura. Byly odmítány snahy sudetských Němců o autonomii v rámci státu. Obdobně, i když ne v takové šíři se to dělo na Slovensku, protože Slováci, oproti Pittsburské dohodě, podepsané zástupci Slovenské ligy v USA a T.G. Masarykem, 30.5.1918, nebyli uznáni jako samostatný národ, ale jako součást národa československého, což byl takzvaný čechoslovakismus.

Jak to vše dopadlo víme. Byla však vina na Němcích anebo v roce 1939 na Slovácích? Byl opravdu Mnichov zradou? Je třeba si uvědomit, že československá vláda a prezident Beneš začali řešit problémy Němců až když už Československu teklo do bot. A Hitler, ne Hitler je zcela jasné, že v té fázi už to bylo pro Němce zbytečné a hlavně málo. Podobně tomu bylo na Slovensku, kde kněz Andrej Hlinka, původně velký zastánce společného státu se stal propagátorem samostatnosti Slovenska a veřejným nepřítelem pražské vlády.

Páter Hlinka zemřel v roce 1938, před vznikem Slovenského Štátu, před Mnichovskou dohodou.

Jak to bylo po válce, také všichni víme. Představitelé Slovenského státu byli popraveni, zavřeni, česká lůza popravila tisíce sudetských Němců, hlavně starců, ale také dětí a žen, znásilnila tisíce německých žen. Stačí si vzpomenout na masakr Němců v Lanškrouně, masakr Němců na Brněnském pochodu smrti.

Masakr Němců v Postoloprtech. Bylo to přeci spravedlivé, nebo ne?

Možná i zde je důvod, proč Češi mají tak málo pochopení pro národy, které chtějí samostatnost, případně autonomii. Češi totiž vytvořili etnicky čistý stát, kterým země Koruny české nikdy nebyly. Neznají pocit národa, kterému je upírána rodná řeč, kultura. Protože ani v dobách národního obrození nešlo o vymanění se z násilné germanizace a utlačování české kultury, ale znovuobjevení češství bohatých měšťanů v Praze. Český venkov národní obrození nepotřeboval. Češi nikdy nebyli v pozici národa, jako Srbové, kterým za vlády Tita bylo zakázáno projevovat vlastenectví, kteří byli za Tita vytlačováni ze země, která je pro ně národním symbolem a tím je Kosovo.

Možná to je i tím, že Češi si svoji zem nemuseli nikdy vybojovat. Nikdy jí totiž neztratili. S výjimkou 1939-1945 nebyli okupováni. Samostatnost na Rakousku-Uhersku dostali od tehdejších vítězných států. Samostatnost, která chutnala jako nezralé jablko pro ty, kteří nebyli Češi. Což byli mimo Němců, Slováci a Maďaři. Češi všechny dohody, uzavřené před vznikem Československa pošlapali. Ale ve vraždění bezmocných se mnozí ukázali jako hrdinové, to zase ano.

Možná by mnohým svědčilo, kdyby se řídili příslovím „Dvakrát měř a jednou řež“. Biblickým „Proč vidíš třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímáš?“ a slovy historika Josefa Pekaře „Padni, komu padni.

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (40 votes, average: 2,88 out of 5)
Loading...
117 komentářů

Napsat komentář: miliarda staci Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)