Demokracie: Generátor zklamání

Přitom v zásadě by demokracie měla dobře fungovat ve prospěch maximálního počtu členů společenství, zejména pokud se jedná o demokracii liberální (v klasickém slova smyslu), tedy takovou, která garantuje svobodnou politickou soutěž, ústavní práva a svobody, a ovšem právní stát: Politici znají zájmy svých voličů, nabídnou řešení (politický program), které tyto zájmy má naplnit, získají pro něj podporu a takový program zrealizují. Pokud se jim realizace vyvede, voliči to úměrně zohlední v dalších volbách, stejně jako zohlední, pokud program naplněn není.

V realitě jsme ovšem svědky různých situací, které se od ideálu nevzdalují jen kvůli pochopitelnému politickému kompromisu, ale takových, kde je mnoho jiného než adekvátního: Politik nabízí nerealistické programové teze a vzbuzuje nenaplnitelná očekávání, aby získal podíl na moci, ať už z důvodu svého cynismu nebo nesoudnosti nebo nekompetentnosti. Voliči jsou zklamáni, ale přesto jsou ochotni podobným nebo dokonce stejným politikům i slibům uvěřit znovu. Vznikají vlny velkých očekávání a velkých zklamání. Někdy naopak ale politik program i naplní, a přesto není svými voliči znovu podpořen.

Protože se jedná o složitý společensko-psychologický problém, nepřišel nikdo doposud s řešením, které by demokracii k mezi možností, které má, aby nepřinášela nová a nová zklamání, dokázal přivést. Jakkoliv například Muskova umělá inteligence OpenAI prostřednictvím svého rozhraní ChatGPT takovou představu má: Stačí větší zapojení občanů do procesu rozhodování, zvýšit transparentnost a odpovědnost, a zajistit, že hlas každého bude vyslyšen a zohledněn. Základní potíž totiž spočívá nejen ve formálním představení mechanismů, ale i v autentické ochotě občanů přijmout také svůj díl odpovědnosti nad rámec návštěvy volební místnosti.

Foto: ChatGPT OpenAI

Zde je shrnutí důvodů nashromážděných v průběhu času, které můžou posloužit jako vysvětlení, proč cesta od demokracie generující všeobecné zklamání k demokracii fungující v mezích svých teoretických možností je velmi trnitá:

1. Každé období má svoji agendu, která se tradičně označovala jako duch doby (nebo německy zeitgeist), v současnosti je výstižný anglický termín „the current thing“ (aktuální věc), která zahrnuje nejen preferované téma k řešení, ale i to, jaké má samotné řešení být. Pro politika je velmi obtížné vybočit, protože každé vybočení je považováno za radikální až nemyslitelné, a to navzdory tomu, že by bylo racionální. Pokud například dobovým dogmatem je zelená transformace (eufemismus/ptydepe pro deindustrializaci a přechod na plánované hospodářství), bude se většina politiků tohoto procesu účastnit, i když ho budou považovat za šílený, protože ho budou současně považovat za nezastavitelný a protože se budou obávat, že by mezi kolegy nebyli bráni vážně.

2. Volební období trvá čtyři roky a každý politik chce být znovu zvolen. Prostor pro potřebné reformy se zkracuje na zlomek tohoto období, protože v době před volbami už příslušná reforma musí dávat pozitivní výsledky, aby ji bylo možné „prodat“ v předvolební kampani. Spousta potřebných změn ale v takto krátkém období uskutečnit nelze a současně je třeba počítat s tím, že politická konkurence bude z principu kritická, aby obhájila smysl svojí existence, takže bude reformu líčit negativně a vyslyší poptávku po jejím zrušení. Standardní demokratická politika je tak procesem podbízení se a velmi malých změn, přičemž ty zásadní nastávají z principu pět minut po dvanácté, protože kdykoliv předtím jsou neprůchozí.

3. Politici jsou poměrně běžní lidé se svými preferencemi a omezeními, nemělo by proto být překvapením, že o problémech nepřemýšlejí komplexně a většina z nich má poměrně omezenou agendu, které je ochotna nebo schopna se věnovat. I proto se ostatně většina z nich zcela nekriticky sveze po duchu doby nikoliv proto, že by viděla své omezené síly mu vzdorovat, ale prostě proto, že se s ním konformně ztotožní.

4. Význam politiků, kteří přicházejí a odcházejí, je proti státní hydře a pijavicím, které jsou na ni přisáté, poměrně malý. To ostatně bylo hezky představeno v kultovním seriálu Jistě, pane ministře/premiére. Pro politika, který si chce zachovat elementární lidský klid, je po příchodu do funkce ministra vždycky schůdnější vyhovět potřebám „zájmových skupin“ než se pokoušet celý zaběhlý systém zpochybňovat a narušovat. Nejen, že by se jednalo o mnohem pracnější přístup, který se nakonec voličům ne zcela samozřejmě dá předložit k ocenění, ale může se jednat dokonce o situaci, kdy se proti nepohodlnému ministrovi v médiích otevře složka s diskreditačními materiály.

5. Pro efektivní průchod mocenskou pyramidou je vždycky lepší nezanedbatelná míra konformismu, protože ten dává jistotu, že příslušný kolega „nebude dělat problémy“, bez ohledu na to, že konformní postoj nemusí být tím správným. Silné ideje stojící mimo ducha doby jsou nejen radikální, ale také budí podezření z nižší míry loajality. Přitom obecně neplatí, že by člověk představující teze mimo mainstream nebyl týmovým hráčem, ale pocit ohrožení stačí ke šlápnutí na brzdu pro dotyčného.

6. Zdaleka ne každý se politického života účastní jen pro prosazení „správných“ idejí, politika je samozřejmě i prostorem pro vyřešení „partikulárních“ zájmů. Tyto zájmy je třeba respektovat a být ochoten/schopen se k jejich realizaci připojit, i pokud je primárním cílem dotyčného politika „jen“ optimalizovat chod věcí veřejných ku prospěchu celku. Tato zásada je tím naléhavější, čím méně jednotlivců se celého procesu demokratické politiky účastní.

7. Ačkoliv většinu běžných lidských vlastností mají politici stejnou jako ostatní lidé, je zřejmé, že průchod politikou se bude s mnohem menším vypětím sil dařit lidem s psychopatickým osobnostním profilem. Zatímco běžný člověk při poskytnutí negativní zpětné vazby znejistí a zabývá se úvahami, do jaké míry je kritika oprávněná, psychopata střet posiluje a negativní odezvu považuje za podporu svého konání. Běžný člověk pak vyhodnotí, že má v životě jiné priority než se politicky střetávat, zatímco psychopat, který nejde do politiky „jen“ spravovat věci veřejné, ale budovat (případně bořit), rád zůstane.

8. Mládežnické organizace politických stran nesdružují jen mladé lidi se zájmem o politiku, ale mladé lidi, kteří by se jednou rádi živili jako kariérní politici. Pokud je primárním cílem udělat politickou kariéru, je nejsnazší cestou vykázat maximální míru nekritické loajality a konformismu vůči těm, kdo mají reálný vliv na rozběhnutí politické kariéry umístěním na kandidátkách nebo do funkcí asistentů.

9. Zřejmě největším problémem demokratické politiky je zoufale titěrný zlomek populace, která je ochotna se jí aktivně účastnit. Pro většinu lidí je ochota dojít k volbám dosažitelným vrcholem jejich politické angažovanosti a očekávají, že dobrou politiku podle jejich představ jim někdo dodá, aniž oni by v celém procesu figurovali alespoň jako ti, kdo na celý proces dohlížejí. Pokud mají všechny politické strany v Česku okolo 90 tisíc členů, je to v 10,5milionovém národu necelé procento. Stranické místní buňky jsou pak příliš malé a snadno ovládnutelné rodinami nebo zaměstnanci politiků.