Pravé poselství 17. listopadu?

Od 17. listopadu 1989 žijeme s pocitem, že žijeme v demokracii. Chápeme, že nemůže být dokonalá, chápeme dědictví minulosti, ale žijeme v demokracii. Takhle to aspoň vnímám já. Není to dokonalé, ale máme aspoň nějaké základní jistoty. Na přelomu března a dubna roku 2020 jsme ale o tyto jistoty přišli.

S nástupem pandemie covidu nám vláda Andreje Babiše ukázala, jak je snadné nás připravit o jistoty, které jsme do té doby považovali za absolutní – o svobodu pohybu, o právo podnikat, o právo na vzdělání, o ochranu soukromí a právo na ochranu tělesné integrity.

Vláda Petra Fialy deziluzi o demokracii posunula ještě dále. Připravuje nás o svobodu slova, o právo na informace.

Ve snaze ochránit práva, o kterých píšu, jsme ale zapomněli na samotnou podstatu demokracie, na podstatu humanismu, na základ demokratického právního státu. Na lidskou důstojnost.

Právě lidská důstojnost je nejvyšší hodnotou, za kterou bojujeme v rámci právního institutu Pro Libertate, právě to je základní hodnota Charty 2022, právě to je základní hodnota demokracie.

Správně vyjádřil význam lidské důstojnosti Ústavní soud ve svém nálezu č. II ÚS 2268/07: „Lidská důstojnost jako hodnota je ukotvena v samých základech celého řádu základních práv obsažených v ústavním pořádku. Je s ní spojen nárok každé osoby na respekt a uznání jako lidské bytosti, z něhož plyne zákaz činit z člověka pouhý objekt státní vůle, anebo zákaz vystavení osoby takovému jednání, které zpochybňuje její kvalitu jako subjektu.“

Existují dva nástroje, které každý totalitní systém umí použít k potlačení lidské důstojnosti – násilí a strach. A není náhodou, že právě proti násilí a strachu vystoupili studenti a pedagogové 17. listopadu 1939 a lidé v roce 1989.

Jak ale bojovat za vlastní důstojnost? Podle mě to jde jen jedinou cestou – není potřeba být statečný, ale je nutné zbavit se osobní zbabělosti.

Bojíte se vyjádřit vlastní názor? Stydíte se nahlas říci, co si myslíte? Víte, že to, co si myslíte, není vhodné říkat navenek? Tak právě to je popření vaší důstojnosti.

A proč se bojíme projevit vlastní názor? Protože proti nám dnes stojí ti, kdo fanaticky a nekriticky prosazují „jedinou pravdu“, kdo hlásají bezobsažná hesla, kdo nás zastrašují a pomlouvají v médiích jen proto, že nepodporujeme jedinou uznávanou ideologii.

Pojďme si vrátit vlastní lidskou důstojnost.

Pojďme si veřejně říkat, co si myslíme. Pojďme se zbavit vlastní zbabělosti a autocenzury pod tlakem strachu z novodobých lidových milicí online světa. Pojďme bojovat za základní hodnotu demokracie – za lidskou důstojnost.

A začnu sám u sebe:

1. Dodávky zbraní na Ukrajinu

Nesouhlasím s tím, aby Česká republika podporovala jeden zkorumpovaný režim v boji proti jinému zkorumpovanému režimu. Chci, aby vláda ČR udělala to málo, co může, pro ochranu životů dětí, žen i mužů, skutečně trpících v důsledku ruské agrese.

2. Každý ukrajinský občan v režimu dočasné ochrany dostává příspěvek 5.000 Kč měsíčně

Copak už jsme vyřešili problémy samoživitelek, důchodců, mladých rodin?

3. Manželství pro všechny

Copak to vyřeší právní i ekonomické problémy ovdovělých nesezdaných párů, problémy lidí, kteří se starají o děti jiných?

4. Green deal

Opravdu chceme platit Německu za jeho absurdní energetickou politiku, Německu, které se vrací k uhlí? Opravdu chceme podporovat projekt, který nemá žádný obsah?

5. Uhlíková stopa

Opravdu jsme už pomohli našim lesům v boji proti kůrovci? Opravdu jsme začali naší půdě přidávat organické složky, které jsme z ní vysáli? Opravdu jsme zabezpečili vodu pro naše děti?

6. Třetí pohlaví

Opravdu jsme už porazili přírodu?

O lidskou důstojnost přicházíme proto, že se bojíme vyjádřit vlastní názor. Ministr Rakušan připravuje zákon proti dezinformačním webům. Evropská komise připravila projekt proti dezinformátorům. My se bojíme vyjádřit svůj názor, protože na nás okamžitě zaútočí novodobá lidová milice online prostoru.

Opravdu chceme takovou společnost přenechat našim dětem?

Já ne – budu chtít, aby si mé děti vytvářely vlastní názor, aby o něm pochybovaly, ale aby nikdy nepodlehly davu hlásajícímu jedinou nezpochybnitelnou pravdu. Budu chtít, aby se moje děti nebály se mýlit.

Jak kdysi řekl René Descartes: „Dubito, ergo cogito, ergo sum“ – “pochybuji, tedy myslím, tedy jsem”.

Studenti i pedagogové v roce 1939 dali přednost své důstojnosti před svým životem. Lidé v roce 1989 dali přednost své důstojnosti před výhodami.

Tak to je pro mě poselství 17. listopadu.